Z původně jednoduchého vyprávění o Budulínkovi a bojích lodníků s trampy se rozvinula série parodií na všechny možné druhy brakové, ale i ceněné dobrodružné literatury včetně verneovek.

České pověsti z válek trampů

V roce 1933 navázali oba volným pokračováním v románu Dobrodružství šesti trampů aneb Nové pověsti české s podtitulem: „epopej z válek trampsko–paďourských“. Děj o bojích trampů s paďoury, které reprezentují ctitelé praslovanství, je kromě politických aktuálních výpadů travestií nejen dobrodružné literatury, ale i travestiemi literárních druhů a epoch od staročeské literatury přes Rukopisy, Erbena, Nerudu, Kollára až po 20. léta minulého století. Ve třetím společném díle odbočili na Žižkov a do čistě gangsterské literatury.

Román Z tajností žižkovského podsvětí vyšel rovněž v roce 1933. Gangsterka odehrávající se na území, které osvobodila revoluce v americkém stylu a zbavila jej jha Velké Prahy a jejího prohnilého magistrátu. Spojené státy žižkovské jsou bájným územím tohoto vyprávění, kam však s nabytou svobodou přišel i zločin a také prohibice uvalená však nikoliv na alkohol, ale na všechny nealkoholické nápoje s bublinkami i bez nich. Travestie gangsterského románu v kombinaci detektivkou a historicko–dobrodružnou literaturou je téměř dokonalá.

Krhounek, Pudil a muška jenom zlatá

První z autorů Jaroslav Žák (1906-1960) byl přitom kromě své role spisovatele, dramatika a scenáristy také český středoškolský pedagog, V povědomí divácké veřejnosti však žije zejména jako autor knih o „študácích a kantorech“, které se ve filmové podobě s plejádou prvorepublikových i pozdějších hvězd stříbrného plátna staly dlouholetým hitem pamětnických filmových pořadů televizí. Jejich postavy žáků Krhounka či Pudila v podání Františka Filipovského a Ladislava Peška či profesora Jaroslava Marvana s okřídleným básnickým apelem na téma „co je štěstí“ asi netřeba připomínat.

Rudí inkvizitoři bez smyslu pro humor

Většinou je v povědomí diváků a čtenářů dílo Jaroslava Žáka spojováno právě s tímto projektem, ale dílo tohoto předního českého humoristy je mnohem bohatší. Vznikalo od počátku 30. let a přerušeno, vlastně téměř ukončeno, bylo nejinak a podobně jako v případě řady dalších uměleckých osobností, komunistickým režimem v roce 1950.

Jeden z vrchních komunistických inkvizitorů L. Štoll dokonce označil Žáka za neudržitelný produkt starého režimu a osobu, která kazí mládež „recesismem“. Bylo to v roce 1950. Jaroslav Žák byl nadlouho odkázán na pomoc přátel. Živil se překlady. Z nových věcí mu již poté, až do náhlé smrti, nevyšlo nic. Dva romány mu vyšly až po roce 1989.

Ilustrátor z ateliéru Maxe Švabinského

Vlastimil Rada (1895 –1962) si už na samém počátku vysloužil pověst seriózního umělce. V letech 1912–1919 studoval Akademii výtvarných umění v Praze u slovutných profesorů Maxe Švabinského či Jana Štursy.

Byl také členem Umělecké besedy v níž se stal po vzniku Československa předním teoretikem a výtvarníkem. V letech 1918–1920 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Doopravdy se však proslavil hlavně ilustrační činností, které se věnoval po celé své tvůrčí období. Zde si vytvořil osobitý styl kresby. V dalších letech rád ilustroval klasickou i humoristickou literaturu. Například Dickensovu Kroniku Pickwickova klubu, dílo Saltykova-Ščedrina, ale i českou klasiku (Neruda, Erben, Jirásek) a samozřejmě i díla Jaroslava Žáka, a to nejen ta společná.