Carim patří k těm nejnáročnějším oddělením, kde lidé dostanou tu největší péči, jaká se jim může dostat. Dostávají se sem ty nejzávažnější případy. „Leží u nás převážně ventilovaní pacienti, kteří potřebují intenzivní lůžko. Polytraumata, po autonehodách, úrazech, pádech z výšek, pacienti v septickém stavu. Může je k nám přivézt záchranná služba nebo přiletí vrtulníkem na heliport, kam si pro něj přijdeme anebo je k nám přesunou po operaci z jiných oddělení,“ popisuje sestra Lucie Jermanová.

Úkolem sestřičky Lucie je kompletní péče o takového pacienta, od hygieny po podávání léků, ošetřovatelskou péči jako třeba polohování, sleduje ho nonstop 24 hodin. Ošetřovatelky, jako je Anička, jsou k ruce sestrám, když potřebují pomoci třeba při polohování anebo něco rychle podat. Ale především zajišťují, aby měly sestry na oddělení k dispozici to, co potřebují, doplněné pomůcky a vše, co je na oddělení potřeba mít připravené.

Lucie věděla už na základní škole, že se chce stát zdravotní sestrou a co chce dělat, a tak si za tím šla. „Potom v rámci školy, když člověk chodí na praxi, tak ARO bylo takové oddělení, o němž jsem věděla, že tady chci pracovat. V roce 2008 jsem hned po škole nastoupila na ARO a dodnes jsem tady,“ vysvětluje všeobecná sestra, která musela pro splnění svého cíle vystudovat vyšší odbornou školu. Naopak ošetřovatelka Anička sice „zdrávku“ studovala, ale byla už v té době rozhodnutá, že po škole ve zdravotnictví pracovat nechce. Ale nakonec tam stejně skončila. „Několik mých příbuzných pracuje na několik pozicích v liberecké nemocnici a přesvědčili mě, ať to zkusím. A dnes nelituji,“ přiznává mladá žena.

Obě ženy se takřka denně potkávají s vážnými případy anebo se smrtí. „Myslím, že si na to člověk nezvykne asi nikdy, pokud je empatický a není třeba vyhořelý. Většinou, když pacienta po nehodě přivezou, tak člověk pracuje tak nějak automaticky, ale když potom vidí, že za tím člověkem přijde rodina, co se o něj bojí, pláčou u lůžka, tak je to hrozně těžké,“ popisuje Lucie. Pacient na oddělení většinou leží dlouho, a tak sestry dobře znají nejenom jeho samotného, ale také příbuzné. Když pak nastane to nejhorší, je to psychicky hodně náročné.

Naopak Anna to prý takto nevnímá, přistupuje k tomu víc neosobně. „Když nám později pacienti přijdou osobně poděkovat, musím hodně lovit v paměti, kdo to je, kde ležel. Já asi tu negativní stránku tak nevnímám. Postarám se o pacienta, odejdu z oddělení a v tu chvíli práci i ty pacienty vypínám, už o nich nevím,“ vysvětluje ošetřovatelka.

Vtipných historek zase příliš na ARO nezažívají, a když už, tak spíše mezi personálem. 

Seknout s tím, přestat vídat každodenní bolest lidí a strach rodin, to nikdy Lucii ani Annu nenapadlo. „Já o tom určitě nepřemýšlela. Já mám ráda takový ten adrenalin, když člověk neví koho přivezou, jak bude příjem probíhat, nebo i když se běží na heliport a my jen víme, že jde o autonehodu a přivezou pána, tak mám ráda i ten pocit, že člověk neví, co ho čeká, co se může stát,“ vysvětluje Lucie. Stresu se zbavuje běháním a zábavou, co si užije s devítiletým synem. Anička rovněž ve volnu bývá s dětmi, hraje florbal a působí jako jejich trenérka, tak při sportu načerpává novou energii k práci.

Sestry a ošetřovatelky na Carim slouží ve směnách, denní a noční, někdy i ranní a vždy po dvanácti hodinách. Své „fanoušky“, kteří by je díky pobytu v nemocnici poznávali na ulici, tak jak to bývá u podobných profesí, nemají. Na ulici je většinou lidé nepoznávají, protože na oddělení je pacienti většinou nevnímají. A i když pak přijdou na oddělení poděkovat za péči, samotní pacienti vypráví, že si pobyt pamatují jen v mlze anebo vůbec.

Seriály se od reality liší

A na čem se obě zkušené zdravotnice shodují? Skutečná nemocnice není Ordinace v růžové zahradě ani Chicago Hope. „To je nejhorší, co nastane, když přivezou pacienty při vědomí a sestřičky je pak třeba na místě intubují, tak ty rodiny si to představují jako v televizi a poučují nás, jak to máme dělat a že to děláme jinak, než znají z televize,“ líčí obě ženy.

Ale naštěstí jsou podle nich lidé spíš vděční. „Protože u nás umožňujeme návštěvy kdykoli to jde. Lidé jsou u nás v kritickém stavu a nevíme, co může nastat a i když bylo covidové období, tak po dohodě s lékařem to také šlo zařídit, aby se například mohli rozloučit,“ vzpomíná Lucie. Na covidovou dobu obě kolegyně moc rády nevzpomínají. Pracovalo se jen v malých skupinkách a nejhorší prý bylo neustálé převlékání do speciálních obleků. Člověk se třeba hned ráno v nich zpotil a pak, když měl klidnější chvíli, mu naopak byla zima. „Snad už je to za námi,“ doufají obě dvě. V rámci Dne otevřených dveří Carim, které oddělení uspořádalo v sobotu 17. září v nemocnici, totiž představovaly návštěvníkům mimo jiné obleky, v nich řadu měsíců v době covidové musely pracovat.