Je sobota dopoledne. Stojíme ve startovním koridoru a odpočítáváme poslední minuty. Nezvozita stoupá.Trenérka Nikola Bartáková se tentokrát ujímá role moderátorky a snaží se celou vlnu vyhecovat. Naordinuje nám krátkou rozcvičku, běh na místě, kliky, angličáky. Ještě předstartovní hromadné foto s výskokem a střelba už ohlašuje výběh vlny CIVIL a čas 12:15. Červená dýmovnice doutná, vybíháme.

Na start překážkového závodu ARMY RUN jsem šla s tím, že nejsem žádný nováček. První takový závod jsem zdolala před dvěma lety. Od té doby jsem zakusila různé profily a délky trati, stejně tak rozdílná prostředí i roční období.

Liberecký ARMY RUN pořadatelé zrealizovali ve Ski areálu Ještěd, což samo o sobě zaručovalo vysokou náročnost trati. Byla připravena ve dvou variantách. Kratší CIVIL v délce 5km/20+ překážek a náročnější ARMY slibující minimálně 15km/60+ překážek.

Na startovní čáře jsem společně s webeditorkou Lenkou a kulturačkou Hankou. Hlavně nespadnout hned na první překážce, smějeme se. Všudypřítomní profesionální vojáci nás řevem popohání k rychlejšímu zdolávání překážek. Stoupáme po sjezdovce. Za dalším horizontem se trasa dělí na CIVIL a ARMY. Vrchol kopce stále v nedohlednu. Hlavně se nezastavovat. Nohy začínají tuhnout, poprvé lituji, že jsem si nevzala kompresní podkolenky. Amatérská chyba. S blížícím se vrcholem sjezdovky naopak oceňuji termo tričko s dlouhým rukávem. Zahaluje nás mlha. Předpokládám, že elitní vlna tuhle část trati vybíhá. „O běhu tady nemůže být ani řeč," funí do kopce Lenka.

Na vrcholu čeká první občerstvovací stanice, nejprve však musíme několikrát otočit připravené obrovské pneumatiky od traktoru. Tady se opět napojuje trasa ARMY. Pro nás CIVIL to bylo jen několik desítek metrů po sjezdovce, ARMY si mezitím zakusil kilometry na Pláně navíc. Naše trasa se po kratší rovince stáčí k černé sjezdovce, zpět k festival areně, ze které jsme vybíhali. Seběh může působit snadně, povrch je však mokrý, bahno a tráva pekelně kloužou, kameny se stávají nepřítelem, se kterým se nechcete potkat tváří v tvář. Jsme skoro zpět v bodě „nula". Před námi je ostnatý drát. Abychom se neflákali, vojáci všechny motivují střelbou z paintballky. Vyfasujeme bezpečnostní brýle a můžeme se vydat do zóny dostřelu. Dostávám zásah do boku. „Na chvíli jsem se zastavila a dostala jsem to do stehna a do lýtka", stěžuje si Lenka. Rychle sebou plácnout na zem pod drát a krýt se. „Je to do kopce, střílejí po nás, drát se mi zasekává do oblečení a do vlasů, přesně proto bych nemohla do války" naříká vysmátá Lenka.

Pokračujeme směrem vzhůru podél skokanských můstků. „Pořád lepší, než mít na sobě ještě patnácti kilový batoh, který dostali ARMY závodníci jako bonus" dodává s úsměvem Lenka. Z reproduktorů se ozývá hlasitá vojenská hudba. Musím se smát, ale taky přiznat, že to pomáhá. Stoupáme, po pravé ruce máme můstky, nad hlavou sedačkovou lanovku. Z podprsenky vytahuji energetický gel, který jsme dostali při registraci. Věděla jsem, že se bude hodit. Za chvíli už musím lézt po čtyřech. Nejsem jediná, kdo volí tuto taktiku. Dehydrovaná mířím k přilehlé občerstvovací stanici. Po čele mi stékají kapky potu, rychle doplňuji tekutiny. Přítomný záchranář z kapsy vytahuje pohotovostní cukr. Asi vypadám vážně špatně. Holky odbíhají s tím, že počkají na další překážce. Do konce závodu už je neuvidím. Teď jsem na to sama, což je pro mě novinka a výzva zároveň.

Za zatáčkou tiše vyčkávají kůly, nepravidelně zaražené do země ve dvou řadách. Prosím chlápka stojícího za mnou, přidrží mě u výstupu na první kůl. Kůly jsou moje disciplína. Úspěšně zdolávám poslední a následuje vítězný seskok! V dálce vidím známou tvář. Dobrovolník Kuba, parťák do nepohody, se kterým běhám všechny závody. Ocitám se před sítí nataženou mezi dvěma stromy do výšky tří metrů. Navzájem si síť přidržujeme a lezeme po jednom. Další překvapení, tentokrát na trati hlídkuje Andy, malinkatá osůbka se spoustou energie. Když padám z monkeybaru, což je konstrukce tvořená lešenářskými trubkami, využívá situace a pořizuje si naše tradiční angličákové selfie. Následuje jednohubka, dřevěné áčko tvořené sítí a kládami, pak tunel z kulatin a stěna z pneumatik. Ta je natažena pekelně vysoko a nikdo u ní nehlídkuje. Dostávám strach. Několik lidí z týmu jabloneckých Růžovek raději dělá trestné angličáky. Při jejich představě zatnu zuby a lezu.Výšku odhadujeme na čtyři metry. Další přeběh a po chvíli se otevírá nádherný výhled na Liberec. Dávám si čas na vydechnutí a docházím ke šplhu. Lano je krátké, relativně suché. Nedaří se mi utvořit smyčku a sklouzávám. Čeká předposledních třicet. Dobrovolnice ukazuje čas na hodinkách. Je 14:45, už jsem na trati dvě a půl hodiny!

Slyším střelbu. Dobíhám k vojákovi, podává mi vzduchovku. Koukám na něj, nevím, co mám dělat. Dává mi krátké instrukce. Mačkám spoušť. Ozve se cinknutí diabolky o terč. Vyměníme si nevěřícné pohledy, zásah! Vybíhám z lesa a ocitám se přímo pod kabinkovou lanovkou na Ještěd. Slézám si pro posledních třicet angličáků. Zavěšená madla a tyč se houpou několik metrů nad zemí. Polonazí, zabahnění a taktéž vyčerpaní ARMY muži s řevem padají. Nemám šanci, z překážky letím dolu. Začíná se mi dělat špatně od žaludku, slunce praží. Jsem v polovině angličáků. Na skútru přijíždí záchranář, který mi nahoře u stanice lanovky dával cukr. Prosím ho o vodu a jdu dodělat svých třicet.

Přede mnou jsou poslední dvě překážky. Jednou z nich je tobogán. Nepřesunuli jsme se do aquaparku, ale do odpadní roury, která vede pod zemí. „Pojedete prvním, kratším tunelem, na ten bude navazovat delší, tam je lano, toho se držte a hlavně brzděte!", instruuje hlídkující voják. V tunelu teče voda a z reproduktoru se ozývá hlas Haničky Zagorové a její „je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné", trošku ironie v tomto černočerném místě. Sklouzávám, držím se lana zuby nehty, „Teď už jen přítahy a máš to," chce mě povzbudit dobrovolnice, která mi pomáhá ven. Slečna přede mnou se na mě otáčí, „pomůžeme si?". Přidržuji jí nohy. Stejně tak pomáhá ona mě. Vyhoupnu se na hrazdu, vší silou se třikrát přitáhnu. Seskakuji a v euforii probíhám cílovou rovinkou. Nechávám si na krk zavěsit stříbrnou placku a sápu se po kelímku s vodou. Jsem vyčerpaná, klepou se mi nohy. Tohle byl jeden z nejnáročnějších závodů, i když trasa měřila jen něco málo přes pět kilometrů. Můj cílový čas je 2:54. Nejrychlejší žena uběhla trasu CIVIL za 1:30.

ARMY RUN je závod, kde každý musí vystoupit ze své komfortní zóny a dostat ze sebe maximum. Závodníci si navzájem pomáhají, i když jsou unavení nebo zranění. Samozřejmě můžete podvádět, obcházet překážky, krátit si angličáky, ale tím klamete jen sami sebe. Pokud chcete překonat sami sebe, uvidíme se 15.10. na závodu NATO v Praze!

Denisa Vondrová