„Nepodařilo se mi udělat ani dva kroky. Tím pádem jsem tuhle zábavu zařadila mezi takové činnosti, jako je třeba žonglování,“ usmívá se Anna Kuchařová z Liberce, která dnes patří je světové špičce v disciplínách slackline a highline.

Jste vystudovaná architektka. Jak jste se dostala k provazochodectví?
Před osmi lety jsem potkala kluka, který se mi líbil a který na lajnách trávil většinu času. Říkala jsem si, že jestli se mám vůbec nějak angažovat, musím si vyzkoušet, jestli by mě to taky bavilo. Do měsíce jsem chodila po lajnách a s ním jsem také poprvé vyzkoušela highlining.

Highlining, slacklining… Jsou v tom rozdíly?
Slackline neboli lowline je nízká lajna. Je dlouhá do 30 metrů a natažená 30 centimetrů až metr nad zemí. U highliningu je délka lana libovolná, ale musí být ve výšce nejméně deseti metrů.

V jaké největší výšce jste procházela?
Třeba v Norsku jsem chodila lajny, které byly 800 metrů nad zemí. Výška ale není to nejpodstatnější. Nejvíc exponovaná jsem se cítila minulý podzim v Americe, kdy pode mnou byla hloubka sice „jen“ 120 metrů, ale lajna byla dlouhá 500 metrů. To, že je před vámi půl kilometru prázdna, je asi ta největší výzva.

Nebojíte se?
Možná vám to ze země připadá nebezpečné, ale ze všech těch adrenalinových sportů patří chození po lajně k těm nejbezpečnějším. Jištěni jste hned dvakrát. Souběžně s lajnou je natažená ještě jedna s pohyblivým kruhem, ke kterému jste připoutáni v pase. A kdyby selhalo tohle, je tam pojistka v podobě dalšího lana pod vámi, takže když spadnete, nezřítíte se do hloubky, ale houpete se pod lajnou. Těžší je se na ni vyškrabat a v té výšce se na ni znovu postavit.

A co je úplně nejtěžší?
On to vlastně není ani tak adrenalinový sport jako spíš překonávání sama sebe. Samozřejmě, že když jdete poprvé, strach tam je. Náš mozek neví, jak se má srovnat s tím, že se tělo najednou pohybuje v otevřeném prostoru. Není na to uzpůsobený. Říká vám: Nedělej to! Takže tam musí být obrovské odhodlání udělat ten první krok do prázdna. A pak další a další. Je to hlavně o absolutním soustředění.

Je to druh meditace?
Dá se to k tomu přirovnat. V tu chvíli nemyslíte ani na hloubku, ani na vzdálenost, jen na každý další krok. Svět kolem vás přestává existovat. Jste tu jen vy, střed vašeho těla, který se stará o váš balanc, a nohy na lajně. Ze začátku se člověk musí nutit. Překonat strach a pud, který vás chce mít zpátky na pevné zemi. Ale když se přinutí, tak si hlava zvykne. Je to jako třeba jízda na kole nebo plavání. Také to pro nás není přirozené, ale zkoušíte to a najednou v mozku něco přecvakne a jde to. A pak jste trochu soustředění, abyste z toho kola nespadli, ale hlavně si to užíváte. A s chozením po lajně je to podobné.

Co vám to dává?
Hrozně mě baví celý ten proces. Od vyhledávání nových cest až po napínání lana. Naučíte se důvěřovat lidem, protože nemůžete být vždycky u každého jištění, a musíte se proto absolutně spolehnout na kamarády, že to udělají správně, tak jako se zase oni spoléhají na vás. Highlinerů není na světě moc a je to přátelská komunita. Je to i určitý proces ve vás, protože s každou novou délkou začínáte znovu, každá lajna se chová jinak, znovu zažíváte ten pocit vlastní neschopnosti, který vás nutí znovu a znovu se soustředit. Hodně mi to i změnilo způsob, jak se stavím k životu. Zbavuje mě to strachu, který nás často zbytečně svazuje. Co by bylo, jak by bylo… Učí mě to soustředit se na přítomnou chvíli.

V Liberci pořádáte kurzy. Kdo na ně chodí?
Kurzy zatím pořádám hlavně v Praze. Na horolezecké stěně v Liberci by měl být první 14. července, když vyjde počasí. Nejčastěji chodí mladí mezi 15 až 30 lety. Ale výjimkou nejsou ani lidé kolem padesátky, kterým vylétnou děti z hnízda a oni chtějí vyzkoušet něco nového. Zrovna nedávno jsem měla v kurzu jednu takovou paní. Zpočátku jí to moc nešlo, ale jí to vůbec nevadilo! Byla nadšená, užívala si to a na konci kurzu přešla celou lajnu. Chodí i děti a často jsou nejlepší ty, kterým to v tělocviku moc nejde. Ze začátku to totiž nejde každému. Tady neplatí sportovní nadání. Všichni tu stojí na stejné startovní čáře a často jsou nejlepší právě ti, které nikdo nechce v družstvu, protože mají znovu šanci zazářit.

Mimochodem jak to dopadlo s tím klukem, kvůli kterému jste s tím začala?
Dobře. Dneska je to můj muž.