Andělka – Úvodní text mi v mailu přistál jednoho dne na redakčním stole. Lidé si jako vzpomínku na rodiče schovávají spoustu věcí, ale chléb – ta zdánlivě obyčejná každodenní věc na svatebním stole mi přišla jako zvláštní tradice.
Zvláštní kraj. Obec Andělka na pomezí polských a německých hranic. Podle obecní kroniky ji v roce 1250 založil hospodář jménem Engel. K jeho dvorci přibyly další usedlosti a tak vznikla Engelsdorf čili Andělova Ves… Andělka. Lidé různých národností tu žili od nepaměti v těsném sousedství.
Však také nedaleká maličká osada nesoucí jméno Saň nemá nic společného s pohádkovou obludou, ale německým názvem Zahne. Ještě dnes místní mluví o „Cánech“ a na houby chodí do „cánského lesa“.
A tak jsem se do této vsi pár set metrů od polské hranice a zhruba pět kilometrů od německého Ostritz jednoho dne vydala.
Zastavení první
„Nevím, jestli jde o nějakou zvláštní tradici. Maminka si ho prostě ze svého svatebního stolu schovala,“ začíná vyprávění paní Erika Špačková krásnou češtinou. „Jsem z německé rodiny, když jsem šla do školy, neuměla jsem ani slovo česky, ale naučila jsem se od dětí, které se sem přistěhovaly po válce, hlavně od kamarádky Jarušky“ vypráví žena, která se narodila ve válečném roce 1940 a letos oslavila sedmdesátiny.
„Tatínek byl Němec, přistěhoval se Moravy za prací. Pracoval nedaleko v Ostritz, v tamní textilce. Pak ale přišla krize a tak našel obživu až v Liberci. Denně dojížděl na kole, za každého počasí,“ vypráví paní Erika o nelehkém životě a navzdory těžké době i šťastném dětství.
„V roce 1937 pracoval v nedalekých Černousích, kde se vyráběly stavební desky podobné eternitu. Lignát se jim říkalo. Jezdil na „lignát“. Po válce nás neodsunuli jen díky tomu, že tatínek byl jediný, kdo rozuměl výrobě a učil ji znát i lidi, kteří se sem po válce stěhovali. No a stejně ho nakonec v roce 1947 vyhodili. Až do penze pak pracoval na statku,“ vzpomíná bez hořkosti.
„Maminka, která se tu narodila, pomáhala do rozpočtu jak se dalo, šila, prala… V selských staveních pracovaly za války totálně nasazené Polky, Rusky, nasadily je sem, protože jíst se muselo i za války a muži byli na frontě a selky pro ně nechávaly u maminky prát. Žilo se, jak to šlo. Naši měli kozu a pár slepic. Hlady jsme netrpěli, ale korunky se musely tvrdě vydělat. Pamatuju si, že maminka vařila takovou zvláštní polévku. Do vody se zakvrdlala mouka, do toho se přidal chleba a kousek másla…“
A jak se tu žilo jinak? Navazuju na úvodní pozvání, v němž obyvatelky mluvily o konci světa a společně nahlížíme do obecní kroniky, vedené Františkem Siegmundem do roku 1945. Zastavujeme se u kapitoly životní poměry v Andělce. Píše se, že „život tu byl nuzný“.
Lidé pracovali buď na statku nebo tkalcovali pro libereckého továrníka Liebiega, ovšem, jak praví zápis z kroniky – za nuzný peníz. Život místních zlepšilo otevření továrny na hedvábí v hodinu vzdáleném Ostritzu. Před válkou tu žili čtyři truhláři, kolář, kovář, pět krejčích, dva pekaři, tři ševci a varhaník. Uživilo se tu šest hospod a kvetl tu čilý spolkový život. „Byl tu pěvecký spolek, divadelní spolek,“ ukazuje mi paní Erika fotografii, na které je v kostýmu i její maminka Elsa Plascheová.
„Lidé se o zábavu na vesnici starali sami, ale ani po válce to nebylo jiné. Byl tu myslivecký spolek, hasiči, Červený kříž a další sdružení, která se vzájemně podporovala, spolky si navzájem pomáhaly, ještě donedávna tu pořádaly zábavy a plesy. Ale všechno je v lidech, které postupně pohltila práce, jako jednoho z tahounů Jaromíra Kysilku, nebo naopak nezaměstnanost, která mladé lidi vyhnala do města.“ Ale ne všechny. Vnuk paní Špačkové si například koupil starou hasičskou zbrojnici a provozuje tu malý autoservis. „Chce tu zůstat“, říká jeho babička, která nikdy ani na okamžik nezatoužila se z rodné chalupy odstěhovat.
„Žili tu rodiče, a tak bylo potřeba se o ně starat, když jsem byla jediné dítě, ale nenapadlo mě nikdy zatoužit po životě ve městě. Brzy se má narodit druhá pravnučka, a to by byla desátá generace v téhle chalupě,“ uzavírá vyprávění Erika Špačková. Trochu s hrdostí a trochu s povzdechem. Místní děti dojíždějí do nedaleké Višňové. Česká škola se tu otevřela až v roce 1934, ale její budova tu stála už od roku 1637.
Svatební tradice
Pak pomalu balí zpátky do krabice drahocenný chleba, vzpomínku na rodiče, kvůli kterému jsme se tu původně sešly. Představovala jsem si nějakou relikvii, bochník, uchovávaný ve speciálním prostředí. A zatím jsou to tři prosté kousky krajíce uložené v nezměněném stavu v obyčejné papírové krabičce. „Víte, přišlo mi to tak neobvyklé. Jiní lidé schovávají po rodičích šperky, porcelán, obrázky, ale obyčejný chleba… Věc, která symbolizuje rodinnou pospolitost, rodinný stůl, to je nesmírně vzácné,“ říká dojatě sousedka paní Špačkové. „Našla jsem ho v krabici s maminčiným závojem a věnečky z myrty. Nevím, proč si ho schovala, člověk se neptá, dokud je čas a má koho…
Snad jen vím, že to byly původně dva krajíčky a říkala, že komu se dřív rozlomí na dvě půlky, ten dřív odejde,“ končíme povídání o svatebním chlebu už cestou na místní hřbitov.
U pečlivě upraveného hrobu s nápisem Elsa Katzerová, Adolf Katzer dostávám odpověď na otázku, kterému z manželů se chleba dřív rozlomil. Pan Adolf přežil svou ženu o dva roky, ale oba se dožili požehnaného věku. Cestou k nim míjíme hrob muže, o němž se před pěti lety zmiňoval už časopis Krkonoše a Jizerské hory – kronikář František Siegmund.
U hřbitovních vrat si všímám několika malých hrobečků, dobová fotka na jedné z nich napovídá, že jde o dětskou část hřbitova. Česká jména se tu mísí s německými. Na některých je torzo andělíčka, jinde jen obyčejný rov s malou rakvičkou, na kterém svítí hezké afrikány.
Skotka a kříž
„O tyhle opuštěné hrobečky se už kolik let stará Jaruška Tomanová,“ upozorňují mě mé průvodkyně. Když není voda v nádrži, kterou sem vozí z obce, tak tahá konve dole od potoka,“ prozrazují.
„Ale to není nic výjimečného,“ brání se bývalá zootechnička, profesorka z frýdlantské školy a dnes na penzi výpomocná učitelka ve škole ve „střediskové obci“ Višňová, když se na pozvání její dcery ocitáme v rozkvetlé zahradě. „Chodím opatrovat hrob rodičů, tak přeci nenechám ty malé hrobečky zpustošené,“ odmítá jakékoliv projevy obdivu. Lhostejnost městských lidí k okolí jí je naprosto cizí. Není ten typ. „Zarůstá to tu plevelem a nejsou prý páky, jaképak nejsou páky, prosím vás,“ zlobí se paní Tomanová. Vracíme se k hřbitovu. Míjíme smírčí kříž, které kajícníci stavěli v místech vraždy. Tenhle by snad měl být památkou na dávný mord v nedalekých Habarticích. „Turisté sem často zajíždějí a zastavují, není to zase tak všude k vidění,“ vysvětlují místní, když se zastavujeme před kostelíkem.
Ještě svítí novotou po nedávné rekonstrukci. Bohoslužby se tu konají sice jen jednou do roka, na svátek Anny, jíž je zdejší kostel zasvěcen, ale rovnou ve třech jazycích – česky, polsky a německy. „Němců sem přijíždí nejvíc,“ říká Alena Morozovová, která se sem přistěhovala před deseti lety a na obec a její události se stále ještě dívá novým pohledem. „O tu rekonstrukci se nejvíc zasloužil chudák pan farář Kubíček. Vy to nevíte? To byl ten, co ho tak hrozným způsobem zabili u Litoměřic,“ oprašuje příběh z černé kroniky. Zvědavě si prohlížím nedalekou, snad bývalou selskou usedlost s čistě upraveným pozemkem nad kostelem.
„To je „skotský dvůr“. Koupila si ho paní ze Skotska a její manžel. Učil v Liberci na Technické univerzitě angličtinu, ale bohužel už zemřel,“ dozvídám se další z příběhů vsi. Dům má zvláštní ráz a nad průčelím visí skotská vlajka. „Skotka Alison Graham je doma, jen asi odjela,“ upozorňuje na znamení, které dává cizinka vesničanům. Máme ji rádi, je hrozně milá, druží se s námi: Když ještě žil Norman, vždycky si na každou vesnickou událost oblékali skotský kroj,“ dozvídám se. Obyvatelka skotských vřesovišť ovšem není jedinou cizinkou v obci, ležící v cípu Trojzemí.
„Žijí tu také Holanďané, koupili si tu usedlosti a odstěhovali se sem na penzi. A pak tu je Martin, ten je z Belgie, ale v Holandsku pracuje a tady tráví část roku. A nesmím ani zapomenout na našeho kronikáře, který převzal štafetu pana Siegmunda, Michala Juriče. Ten je pro změnu Slovák. A víte, co je zvláštní – s bývalým kronikářem má společnou nejen zálibu v historii obce, ale i profesi obuvníka,“ přibližuje některé obyvatele maličké Andělky Alena Morozovová.
Její příjmení svádí k otázce, odkud vlastně pochází ona sama. „Z Děčína,“ směje se,“ ale tady nedaleko v Hájích jsem vyrůstala jako holka,“ načíná svůj příběh. Naši sem přišli za prací ze Zakarpatské Ukrajiny. Přistěhovali se do Černous, kde byla práce. Žilo se tam hezky, byla tam škola, kamarádi. Pak se ale naši zbláznili a odstěhovali se do Hájů. To byla úplná samota. Když tatínek ovdověl, našel si tady v Andělce druhou paní. On Zakarpatský Rus, ona Němka.“ A jak jste se seznámila se svým manželem, dorážím na rusky znějící příjmení . „No to je taky historie. Manželův tatínek sem přijel jako malé šestileté dítě, docela sám, v transportu…
To bylo kolem roku 1917, když se to v Rusku začalo všechno mlít,“ vstupuje do hovoru její manžel Václav Morozov a řeč se točí kolem letopočtu a tehdejších událostí. „V zemi byla hrozná bída, tatínek vyprávěl, že jako malý kluk hryzal hlady kůru ze stromů. Všude byl zmatek, děti se v transportu navzájem ztratily. Tatínek se dostal do kláštera na Litoměřicko, kde se o něj postarali a kde se naučil výtečně česky,“ vypravuje pan Morozov.
A kde jste se seznámili, nevzdávám to? „No přeci tady, nedaleko v Hájích. Chodil nám na dříví,“ vypálí paní Alena se smíchem. „Byl jsem tu na vojně a tehdy v šedesátých letech nás využívali k demolici opuštěných statků. Když si vzpomenu, jak jsme museli zbourat krásný starý mlýn,“ vzpomíná na neradostná léta.
„No ale měli jsme tu polní kuchyni a potřebovali jsme dřevo. A proč chodit po lese, když tady bylo tak pěkně srovnané a čekalo na nás,“ kontruje manžel. „No a pak začali s tatínkem kšeftovat s benzínem…“ připomíná výměnný obchod vojenských posádek s místními paní Alena, „A já jsem tak byla ušetřena strachu představit svého kluka rodičům, když už se spolu tak pěkně poznali,“ uzavírá Alena Morozovová.
Loučíme se a mě čeká cesta do Liberce. Jedu opuštěnými okreskami a nemůžu se nabažit výhledu na Jizerské hory. Louky, cesty, remízky. Chátrající i novotou zářící hrázděné domy, nová zástavba. Ale především nádherná krajina. Frýdlantský výběžek býval zemědělskou krajinou. Dnes je to místo s nejvyšší nezaměstnaností v kraji. Místo snad chudé hmotnými statky, ale bohaté příběhy lidí, kteří tu navzdory těžkostem dávají svému životu smysl. Něco, o čem lidé měst platící pohodlí anonymitou a osaměním, čím dál víc začínají pochybovat.
P. S.: Tato reportáž vznikla v samém závěru července. V sobotu 7. srpna uhodila na kraj povodeň, která tu neměla obdoby. Lidem, kteří už tak vedli těžké živobytí, převrátila život naruby.