Instalatérství patří k jednomu z nejsložitějších oborů, skládá se totiž hned ze tří základních částí. A to instalace vody a kanalizace, vytápění a plynárenství.

Beru si do ruky plastovou trubku, jedno z nejhlavnějších náčiní všech instalatérů. Za úkol mám spojit dvě části trubky do sebe. Pomocí speciální elektrické nahřívačky mě čeká poprvé v životě polyfúzní sváření. Na první pohled celkem snadný úkon. Opak je ale pravdou.

„Svářečku si nastav pomocí regulátoru na teplotu asi tak 250 až 270 stupňů Celsia. To zjistíš pomocí dotykového teploměru. Ještě než začneš svářet, musíš lihem oba konce očistit, tedy trubku i tvarovku,“ vysvětluje mi úvodem mistr instalatér Pavel Šmíd.

Při sváření jde o pouhé vteřiny

Ještě předtím si každý instalatér musí trubku naměřit a oříznout. Obě koncovky naráz se vsunou na svářečku, během pár vteřin je plast nahřátý a musí se bleskově spojit. Stačí vteřina a trubka vychladne a práce je zničena, pokud instalatér nepracuje rychle a přitom si musí hlídat rovnováhu tak, aby oba konce do sebe správně zapadly. Napoprvé jsem byl rychlý až moc. Oba konce jsem ale dostatečně nezamáčkl do sebe.

„Tady by to chtělo ještě milimetr zatlačit,“ směje se mistr instalatér v dílně střední školy v Podbořanech, kde vyučuje budoucí instalatéry a topenáře.
Každý student se půl roku učí ruční obrábění kovů. Mladíci se zdokonalují v řezání, pilování, vrtání, ale i zanýtování nebo měření. Teprve poté se učí další instalatérské práci.

V dnešní době instalatéři už nechodí s brašnou na rameni. „Vývoj jde dopředu. Dnes většinou používáme umělohmotné kufříky, kam se vejde daleko více nářadí. Jsou prostornější a skladnější,“ vysvětluje mistr Šmíd. Nářadí ale zůstává stejné. Hlavnímu pracovnímu náčiní instalatéra vévodí kleště všech rozměrů a tvarů a také šroubováky. Pouze konopné vlákno nahradilo o něco levnější teflonové vlákno na těsnění závitů.

Plastové trubky vytlačují ocelové

Ocelové trubky nahrazují daleko levnější a skladnější plastové trubky. Ty instalatérům dokonce usnadňují práci. Jsou více ohebnější a lépe se s nimi pracuje. Navíc, zatímco ocelová trubka má životnost 8 až 20 let, u plastové je to až 50 let.

Instalatéři jsou žádaní nejen ve firmách, ale ve velké míře jejich služeb využívají lidé ve svých domácnostech.

„To je asi hlavní gro naší práce. Proto vedle umu vštěpujeme studentům i to, aby ke svým zákazníkům byli více komunikativní. Aby se zákazníkem mluvili, vysvětlovali mu, co budou dělat, jak budou postupovat a aby uměli také poradit,“ říká instalatérský mistr Šmíd.

Studenti se učí v moderní dílně

Ve vybavené dílně mají studenti podbořanské školy k dispozici i speciální funkční stojany, na kterých se učí skládat například rozvody potrubí, imitují stoupačky v panelácích nebo si mohou vyzkoušet postavit plynové rozvody. Právě zde si zkouším namontovat pákovou baterii a utěsnit odpad pod umyvadlem.

Také instalatéři pracují se všemi živly světa. Oheň i voda jsou jejich pomocníkem. Učební obor instalatérství je především pro muže, pokud by se ale přihlásila dívka, nebyl by problém.

„Zatím jsem ale ještě za dobu své praxe neslyšel o tom, že by se přihlásila dívka. Přece jenom jde o náročnou manuální práci, která je určena především pro chlapce,“ říká instalatérský mistr Šmíd. Oba přitom s úsměvem vzpomínáme na repliku z filmu Holky z porcelánu, kde v jednom záběru přijde opravit umyvadlo dlouhovlasá kráska v montérkách a hasákem v ruce.

Instalatéři mají ve znaku vodníka

Studenti v Podbořanech si zamilovali vodníka. Čochtana mají i ve svém znaku a jejich mistrovská dílna je plná vodnických figurek. Dokonce i na webových stránkách školy se instalatéři prezentují, jak jinak, pod ikonou vodníka. Tam vedle své prezentace zájemci najdou i opravdové perličky z testů.

V současné době vedení podbořanské školy dává více na začleňování svých studentů do praxe. „Díky spolupráci okolních firem tak budoucí instalatéři docházejí na praxi k vybraným firmám a společnostem, kde si osahají práci přímo v terénu. Je to pro kluky velká škola a většina firem si tímto způsobem vychovává dokonce i své budoucí zaměstnance. Po vyučení totiž mnozí kluci nastupují rovnou do firem, kde byli na praxi,“ vysvětluje spolupráci mistr Pavel Šmíd.

Učni se opět hlásí k černému řemeslu

Stejně jako ostatní školy v republice, tak i v Podbořanech se pedagogové potýkali s nedostatkem studentů. „Mladí lidé chtěli studovat a učňů bylo málo. Myslím si, že se tento trend už naštěstí zastavil a nyní si opět studenti i jejich rodiče uvědomují, že i řemeslo začíná zase prosperovat a být na dobré úrovni. Pomalu se hlásí více a více zájemců o náš studijní obor,“ říká mistr Šmíd.

Nebezpečí popálení existuje vždy

Při pájení na tvrdo se pracuje s ohněm o teplotě až 650 stupňů Celsia. Spojit dvě trubky k sobě, zdá se být úkol, který by měl zvládnout každý chlap. I tady je to ale hlavně o preciznosti, trpělivosti a umu. Riziko popálení existuje, ale při dodržení všech bezpečnostních postupů by mělo být minimální. Nemůžu se soustředit. Nevím, jak se správně naklonit k trubce.

V pravé ruce držím hořák a ve druhé pájku, tedy speciální drátek. Ten obsahuje 97 procent cínu a tři procenta stříbra. Plamenem nahřívám ocelovou trubku, až začne mít tmavě červenou barvu. Poté drátkem objíždím budoucí svár. Hmota rychle tuhne.
„Na poprvé to není vůbec špatné,“ chválí mě mistr instalatér Šmíd.