Jak jistě správně tušíte, tento zajímavý výraz pochází ze slovníku političtiny. V masovém měřítku se začal používat hned několik málo let po revoluci. Vzpomeňme například Václava Klause a jeho flexibilní sliby ohledně ekonomické úrovně každého pracujícího Čecha, ale Vašek Klausovic není zdaleka jediným průkopníkem tohoto termínu, který se nám usídlil v politice.

Fenomén flexibilního (ohebného) slibu brzy začal přecházet také do regionální politiky. Nemusíme chodit ani daleko do minulosti, ani do jiného města. Vzpomeňme například oblíbenou hru libereckých městských strážníků a jejich spoluhráče, firmy Activ. Takzvanému botičkovému pockru mnozí politici slibovali utípnout tipec. I to byl flexibilní slib.

V tomto případě je vtipná zvláště skutečnost, že ti co slibovali zrušení activáckých hraček, v době svého slibu netušili, že jednou budou na radnici tvořit většinu. Prostý klasický případ.

Tlak veřejného mínění, které se touto politickou hrou cítilo uráženo, dorazil až do parlamentu. Jednu malou chvilku to vypadalo, že je flexibilním slibům konec.

Není. Posledním příkladem flexibilního slibu byl známý zastánce této metody Jiří Čunek.

Když jsem s ním v sobotu hovořil, nezapomněl jsem se ho zeptat na slibovanou podporu projektu veřejně prospěšných prací. To mi slíbil a potažmo čtenářům, když jsem s ním dělal rozhovor v létě. Odpověď byla prostá. Ano, slib jsem nedodržel, ale můžou za to Zelení. Není to krásné?