Tentorát ale rozpálenou silnicí pod Rudolfovem běží zvláštní člověk. Bílou slepeckou holí se snaží udržet kontakt s krajnicí, auta ho míjí obloukem. Běží tmou, přestože ostatní mhouří oči před ostrým sluncem.

Nevidomý sportovec a učitel Vlastimil Macháček, rodák z Liberce, běhá tuto náročnou trasu třikrát týdně. Patří mezi ty, kterým se podařilo skloubit život a zájmy s vrozeným hendikepem.

„Dnes je to špatné, jezdí hodně aut. Provoz je poslední dobou čím dál větší. Nejhorší je to ale s cyklisty, z kopce jedou velmi rychle“, objasňuje Macháček největší úskalí své záliby.

Jeho styl je zvláštní

Opatrně našlapuje a neustále otáčí hlavou. Může to působit podivně, ale má to smysl. Vlastimil má jako většina lidí s tímto hendikepem výrazně zostřené sluchové vnímání, které mu pomáhá se v temnotě orientovat. Cesta se stáčí kolem nově otevřené restaurace Česká chalupa. Běžec si dopřává krátký odpočinek a doplňuje tekutiny. Oblíbená zastávka na tase je příležitostí ke krátkému rozhovoru.

„Někdy mi řidiči nadávají, že běžím prostředkem. Není to ale tak úplně pravda. Slyším auta už z dálky. Poznám, když je auto blízko a běžím ke kraji. V tichu zase vnímám ozvěnu, takže poznám pevnou překážku. Pokud je ale hluk, je to obtížné,“ říká sportovec, který kromě jiného, jezdí také na dvojkole s kolegou a v zimě běhá na běžkách.

„Je to vášeň a ohromná relaxace. Když se člověk pořádně unaví, vyplaví se z těla i všechen stres. Je to báječný pocit. Pokud se kvůli počasí delší dobu běhat nedá, je to pro mě k nevydržení,“vysvětluje Vlastimil, který se netají bližšími okolnostmi svého postižení. V dětství měl ještě zachované zbytky zraku, stav se ale zhoršoval.

„Zrak jsem ztrácel postupně. S holí chodím asi od osmnácti let. Lidé, kteří přestanou vidět ze dne na den, jsou na tom mnohem hůř,“ dodává. Vlastimil se přiznává, že sport nebyl jeho vášní od mládí.

„Chytlo mě to až později, v mládí jsem byl na sport docela líný,“ říká s humorem.

Měl zajímavé výsledky

V osmdesátých letech se několikrát zúčastnil mistrovství republiky zrakově postižených v běhu na lyžích. V devadesátých letech byl na atletickém mistrovství republiky v Třinci, kde běžel pětikilometrovou trať. I v poslední době se ještě občas přihlásí na nějaký závod. Letos v dubnu běžel s kolegou Pardubický půlmaraton.

Vlastimil Macháček říká, že se nikdy nenudí. Studoval na konzervatoři pro zrakově postižené hru na kytaru a příčnou flétnu. Vyučuje na Základní umělecké škole v Liberci.

„Hodnotit svoje úspěchy, nebo neůspěchy nemohu, na to je ještě brzo. Vždycky by to mohlo být lepší. Když ale vidím, jak je to jinde, říkám si, že by to mohlo být mnohem horší. V podstatě jsem spokojený,“ konstatuje.

Víkendový provoz houstne, a tak Vlastimil upouští od původního záměru běžet až na Bedřichov.. Běhat z kopce je méně bezpečné, proto se zpátky do Pavlovic, kde bydlí, vrací raději autobusem. Pro dnešek byl trénink dostatečný.