„Když se neotevře hlavní padák nebo bude mít nějakou závažnou poruchu, tak se ho musíte nejdřív zbavit a pak můžete otevřít záložní,“ vysvětloval na školení instruktor Ladislav Puchýř. „Takže nejdřív zatáhnete za červenou a pak za kovovou. Nesmíte to poplést,“ dodal instruktor.

„A co se stane, když to spletu?“ zaznělo z hloučku nesmělých zájemců o první skok v životě.

„No, zřejmě se zabijete,“ zaznělo lakonické konstatování instruktora.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

Snad nejbtížnější fáze výcviku byla pozemní příprava. Parakotouly na levou stranu, parakotouly na pravou stranu. Skok do písku, správný dopad.

Po nekonečných hodinách pádů řízených i méně řízených se všech čtrnáct členů výcviku konečně naučilo spadnou tak, aby se při nepovedeném dopadu na zem či silném větru nezranili.

Nastala poslední část. Test. Některé otázky byly skutečně těžké. Například otázka, co dělat v případě, že bude závažná porucha na hlavním padáku byla obzvláště záludná.

Jedna z možných odpovědí byla: „Pomyslím si, kde se stala asi chyba.“ Musím uznat, že ta mě zaujala nejvíc.

Každopádně testem jsme prošli všichni a následující den nás čekal v sedm hodin ráno nástup na letišti.

Kdo se bojí, nesmí do lesa

Asi nebyl nikdo, kdo by se trochu nebál. Je padák správně zabalený? Skutečně to nebudu právě já, komu se stane nečekaná nehoda? Z chápajících pohledů instruktorů šlo jasně číst, že jsme stejní, jako stovky nováčků před námi.

Po hodině čekání na dobré počasí vyrazila první dvojce do nebes. Všichni s napětím čekali, jestli vyskočí, nebo se vrátí na zem s letadlem. Skočili bez zaváhání. Krátce na to se zkazilo počasí a další skoky následovaly až v pozdním odpoledni.

„Tak redaktorský, jdeme na to,“ zavelel René Fábera. Jak se letadlo vzdalovalo od země, přímou úměrou se ztrácela moje odvaha. Pohled z útrob létajícího stroje z výšky tisíce metrů na Machnín byl fascinující. Přesněji do chvíle, než jsem pochopil, že to je ten okamžik, kdy mám z letadla vyskočit.

Porušil jsem snad všechno, co se dalo. V duchu jsem se rozloučil se životem a skočil. Zhruba po třech sekundách jsem otevřel oči. Visel jsem na popruzích padáku a vznášel se nad krajinou.

Není krásnější pocit. Nejen, že jsem byl šťastný, že žiju, ale také jsem si každou vteřinou letu vychutnával pohled, který je neopakovatelně krásný. Každopádně nyní už vím, že tenhle pocit chci zažít vícektrát. Přistání, provedené podle instrukcí z vysílačky, bylo naprosto bez problému a ani pracně trénované parakotouly jsem nemusel využít. Prostě přesně na zadek.

Skákání je asi druh závislosti

„Je to adrenalin i relax zároveň,“ vysvětlil předseda Paraklubu Liberec René Fábera. „Sám mám za sebou již 1 300 seskoků. Skáču už od patnáci let a ještě nikdy, co pamatuji, se zde na libereckém letišti nestala žádná smrtelná nehoda,“ dodal.

Ročně přijde do Paraklubu v Liberci na stovku lidí, kteří si chtějí vyzkoušet skok. Někteří se pak často vracejí.