Popadané krovy, rozkradené veškeré zařízení, včetně starožitného nábytku, k tomu vytrhané podlahy a hromady sněhu, ležící uprostřed místností. Takový zoufalý pohled skýtal statek, na který už existoval demoliční výměr.

Podepsalo se na něm nejen socialistické hospodaření někdejšího JZD a později Státního statku, ale i nenechavost cizích lidí, kteří všechno cenné, co šlo, odsud odnesli. Annu Ondřejíkovou, původním povoláním techničku, která takřka celý život prožila v Praze, ani ve snu tehdy nenapadlo, že by se do takové ruiny ve Vsi mohla nastěhovat.

„Rodiče ze statku utekli na začátku druhé světové války před Hitlerem. Když se sem po roce 1945 vrátili, dostali téměř všechno zpátky. Němci totiž udělali detailní seznam veškerého zařízení, všechno se dalo dohledat,“ říká devětapadesátiletá farmářka. „Po komunistech nezbylo nic,“ dodává.

První investice šla do hnoje

V roce 1993 ještě platil zákon, podle něhož lidé nesměli nechat ladem pole, které dostali v restituci, i když je chtěli prodat. Proto rodina Anny Ondřejíkové musela půdu zorat, přestože zde hospodařit nechtěla.

„Taky jsme zaseli. První peníze jsme dali do hnojiva, protože půda byla úplně vymrskaná – jak říkával můj děda. Přišlo nás to na 115 tisíc korun, což byly tenkrát obrovské peníze,“ vysvětluje Anna Ondřejíková.

Jakoby tato první investice do hnojiva rozhodla. Rodina začala postupně statek opravovat – od vody přes záchod a koupelnu a první místnosti.

„Syn prohlásil, že se mu statek líbí, a že to tu má rád. Kvůli hospodářství dal vale škole v Itálii, kde tenkrát studoval hru na housle a hrál v tamním orchestru. A šel na zemědělskou školu. Asi zdědil nějaké geny po předcích, protože naše rodina pracovala v zemědělství od sedmnáctého století. Nebýt jeho, do farmy bych se nepustila,“ podotýká Anna Ondřejíková.

Budoucí farmářka prodala byt v Praze, najala pár pomocníků, koupila několik krav a později i prasata. Prasata dnes už nechová, protože – jak říká – se jejich chov v malém nevyplatí. Časem zvířectvo na farmě rozšířilo také několik koní a hlavně kozy, kterých má dnes Anna Ondřejíková přes čtyřicet.

Chtěli jsme mít poctivé mléko

Všechny své síly a všechny své peníze vložila rodina do statku a polností o rozloze 100 hektarů. Statek pojmenovala Anna Ondřejíková po dědečkovi na Dvůr Hlaváč. A proč se rozhodla v roce 1998 pro ekofarmu?

„Chtěli jsme mít poctivé mléko, poctivé máslo a maso, bez chemikálií. A přírodu jsme měli vždycky rádi. Pro kozy jsem se nakonec rozhodla proto, že v krávách a prasatech nemůžu konkurovat velkým gigantům. V kozách ano. Koza vyžaduje individuální péči. Nedá se léčit antibiotiky, jen bylinkami, jinak by chcípla. Je háklivější. Proto ve velkochovech kozy nejsou,“ zdůrazňuje farmářka.

Na statku má vlastní mlékárnu a výrobnu sýrů. A protože je statek veliký, několik pokojů spolu se synem přebudovala na apartmány pro hosty, jimž nabízí agroturistiku.

Nechybí tu ani koncertní sál s klavírem a malá výstava snímků, jak zde šel před desetiletími život a jak statek vypadal po roce 1989.

Vloni zaplnila statek slavnost k sedmistému výročí od první písemné zmínky o tvrzi, která stála na místě dnešního statku. Slavnost byla spojená se svěcením hraničního přechodu Witka do Polska a ochutnávkou biopotravin.

Prarodiče Anny Ondřejíkové koupili hospodářství po první světové válce. Dědeček dokonce v nedalekých Černousích zakládal první českou školu.

Většinu dotací zhltnou giganty

Malé farmy to nemají v dnešní době podle Anny Ondřejíkové lehké.

„Jsme postkomunistický stát, který nepodporuje malé farmáře.Většinu dotací spolknou velké giganty, a ty obvykle v místě, kde hospodaří, ani nesídlí. Tudíž pro danou obec nic neudělají, a to na rozdíl od malých farmářů, kteří v daném místě žijí. Proto jsou na západě i nejmenší vesničky jako vymalované, kdežto u nás si člověk připadá jako na konci světa,“ míní farmářka, která v obci vysadila alej, vyspravila silnici a pomohla také k novému hraničnímu přechodu. K tomu dává práci dvěma lidem z vesnice.

Do budoucna plánuje postavit malou větrnou elektrárnu a dál se věnovat hlavně kozám, jejichž mléko je údajně nejzdravější a dokonce pomáhá proti rakovině.

„Jsem 30 let vdova, sama jsem vychovala děti, jsem zvyklá se rvát. Všechno chci dodělat do konce. Ale to nestačí, člověk musí mít ještě ty geny po předcích,“ doplňuje Anna Ondřejíková.