Kliknutím zvětšíteTřiadvacetiletá Anastasia Pavlovová unikla se svým snoubencem Abakeljou před bombardováním Charkova. Společně se vydali na jih do města Dnipro, kde v panelákovém bytě žila Abakeljova rodina. Zde se sice cítila bezpečněji, mučily ji ale zprávy z obléhaného Mariupolu, na jehož okraji žili její rodiče.
Anastasiina matka Oksana byla vždy velmi věřící. "Nacházela klid v modlitbě a pečovala o růže ve svém malém cihlovém domku ve čtvrti Čerjomuški na průmyslovém předměstí," vyprávěla dcera. Pro čtyřiapadesátiletou učitelku religionistiky byl Mariupol nejunikátnějším městem v zemi. „Nese významný název, protože je pojmenováno po Panně Marii,“ říkala vždy Oksana.
Bohužel, ani svatá matka nemohla zabránit invazi ruských vojáků. „Den po dni létaly nad střechou našeho domu střely různých ráží. Čtvrtý den jsem začala být přesvědčená, že to nepřežiju,“ vyprávěla Oksana novinářům z BBC.
Obléhání Mariupolu nazývají humanitární agentury peklem. Uprostřed krutých bojů civilisté musejí shánět jídlo a vodu. Tekoucí voda a elektřina nefugují a komunikační sítě zkolabovaly. Tisíce lidí zahynuly. Ruští vojáci kontrolují veškerý pohyb do města i z něj. Na průmyslovou část, kde měla Oksana s manželem Dmitrijem dům, dopadaly pravidelně rakety Grad. Ty se odpalují z vojenských nákladních vozů, a jejich efektivita je popisována jako „smrtící krupobití“, čemuž napovídá i překlad jejich názvu.
Báli jsme se, že nás zastřelí
Oksaně se podařilo s dcerou promluvit během jednoho přerušovaného telefonátu, v němž ji varovala, aby do Mariupolu nejezdila. Anastasia ale na matku nedala. Koncem března vyrazila do obléhaného města. Najala si řidiče a dodávku od humanitárních dobrovolníků, kteří se také snažili pomoci s evakuací. Odjeli do Záporoží, severozápadně od Mariupolu, posledního relativně bezpečného města před frontovou linií.
„Nikdo nechtěl být vedoucím vozidlem,“ popsala cestu Anastasia. „Říkali, že když někdo bude na kolonu střílet, zaměří se na první vozidlo. Ale můj řidič byl velmi statečný a ujal se této role,“ řekla.
Po 260 kilometrech územím kontrolovaném Ukrajinou překročili frontovou linii. Blížilo se první ruské kontrolní stanoviště, Anastasia pociťovala stále větší úzkost. Byla nakonec ale překvapená, když zjistila, že na hlídce zde stojí „hubení chlapci, stydící se požádat o otevření auta“.
Čím hlouběji na Ruskem okupovaném území byli, tím častěji se objevovali další vojenské stráže samozvané Doněcké lidové republiky. „Na jednom ze stanovišť nám při kontrole dokladů vojáci namířili na hlavu samopaly. Chtěli vědět, proč a kam jedeme. Vysvětlila jsem jim, že jedu pomoci rodičům a vezu otci léky,“ pokračovala Anastasia. „Neustále uvažujete nad tím, že vám chtějí vzít auto, znásilnit vás a zastřelit. Neustále očekáváte, že se to stane. Je to děsivé. Předpokládáte, že se tu nedodržují žádná pravidla,“ uvedla pro BBC.
Svědkyní apokalypsy
Mezitím rodiče Oksana s Dmitrijem spali na podlaze sklepa, schovaní pod dekami a polštáři, aby přežili. Dům se otřásal kvůli neustálé palbě a bombardování. „Při ostřelování jsme si uvědomili, že spojení mezi lidmi stále existuje,“ vyprávěla Oksana. „Spása je v milosrdenství, ve vzájemné pomoci. Někdo měl kamna, my jsme měli pohanku. Jiným zbylo trochu vody. Vzájemně jsme se utěšovali a díky tomu jsme se necítili tak vyděšení,“ popisovala těžké chvíle.
Anastasia nevěděla, zda najde své rodiče živé. Nakonec ale dorazili do zničeného města. Cesty do něj vedly po zaminovaných cestách, kolem nich byly mělké hroby a všudypřítomné odpadky. Do Mariupolu vstoupili krátce před zákazem vycházení. Situaci ve města označila za apokalyptickou. „Kolem nás hořely auta, tanky. Domy byly děravé, ohořelé, černé, bez střech. Davy velmi špinavých lidí s prázdnýma očima nás lhostejně sledovaly. Všechno jim vzali, jejich příbuzní zemřeli,“ popsala zkázu biblických rozměrů.
„Zpočátku se díváte na hroby a jste vyděšení a zmatení. Ale jakmile jich vidíte dvacet, jen procházíte kolem. Možná se to tak zdá jenom mně, ale myslím, že si člověk na ta zvěrstva rychle zvykne,“ dodala.
Skupina se snažila projet centrem města, jenže boje byly intenzivní. Na jednom z kontrolních stanovišť se dokonce ocitli nebezpečně blízko ostřelování. Vojáci jim řekli, že mají dvě minuty na přesun, jinak na ně budou pálit. Blížila se noc a zákaz vycházení. Vydali se na západní předměstí Volodarské, kde se dostali do školy přebudované na uprchlický tábor. „To byl asi druhý nejděsivější zážitek,“ uvedla Anastasia.
Podle jejích slov měli být tito civilisté uvnitř odvezeni do Ruska a do Doněcku. Tento odsun Ukrajina označuje za filtraci, Západ jej odsuzuje jako deportaci a Moskva jej nazývá humanitárním koridorem k evakuaci. „Ti lidé přišli o všechno. Tábor byl jejich jedinou šancí na přežití. Bylo bolestné je takto vidět,“ sdělila Anastasia.
„Udělalo se mi z toho špatně. Na podlaze, na chodbách, ve třídách a v tělocvičně leželi lidé téměř jeden na druhém. Prarodiče, ženy a děti. Těžko se tam dýchalo a lidé už neměli měsíc přístup k tekoucí vodě. Ve frontě na jídlo jsem slyšela hrozné příběhy. Jedna babička povídala, že strávila deset dní ve sklepě bez potravin. Každý den vypila jen jedno syrové vejce. Po těchto slovech jsem se rozplakala,“ popsalaa otřesné životní podmínky civilistů zasažených válkou.
„Měla jsem pocit, že se ve mně všechno zhroutilo. Vypadalo to, že všechno, v co jsme věřili, mé vnímání lidí, představa, že žijeme v civilizované společnosti, bylo špatně. Jako bych se celý život mýlila, a ve skutečnosti jsou lidé barbaři a lidský život nemá žádnou cenu,“ promluvila o svých pocitech.
Úspěšná evakuace
Mladá Ukrajinka se k rodičům dostala až druhý den. Nedokázala se radovat ani plakat. Své matce a otci jen řekla: „Budeme plakat až doma.“ Oksana ji nazývá hrdinkou. Sousedé z ulice byli ohromeni, že se do Mariupolu dostala. Nakonec se podařilo evakuovat dalších osm lidí ze sousedních domů.
Anastasie však stále myslí na ty, kteří se z města nedostanou. „Musejí se snažit přežít, ačkoliv je Mariupol obsazený. Mnozí z nich ani nechtějí odejít a opustit své domovy, hrob manžela či manželky,“ vysvětlila.
Nyní jsou její rodiče v bezpečnějším města na západě Ukrajiny, zatímco Anastasia zůstala v Dnipru se snoubencem. I přesto, že své rodiče zachránila, má stále výčitky svědomí. „Každý den se dozvídám, že někteří z mých spolužáků nebo příbuzných buď zahynuli, nebo byli zraněni,“ řekla. Ale její matka věří, že za každý zločin přijde trest.
Čtenář reportér
73
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
