Kliknutím zvětšíteJako „černou středu“ označovali Španělé válčící na straně mocností Osy onen osudný 10. únor čtvrtého válečného roku, kdy před Leningradem zničil sovětský nečekaný protiútok nejméně tři čtvrtiny jejich legendární, ale také značně kontroverzní Modré pěší divize, španělské jednotky bojující na východní frontě. Ačkoli bitva u obce Krasnyj Bor skončila nakonec pro nacistické Německo vítězně, daní za to byly právě životy vojáků Modré divize, zlikvidované hned v jejím úvodu.
Nejvíce obětí způsobila právě úvodní smršť dělostřeleckých granátů, která španělské vojáky v časném jitru dokonale překvapila. Zbytek dokonal pěší protiútok. „O dvě hodiny později vtrhly do obranných pozic Osy tři sovětské pěší divize 55. armády generála Vladimira Sviridova. Přepadení španělští vojáci – vyzbrojení puškami, kulomety a Molotovovými koktejly – byli dobyti bajonety,“ popsal zánik Modré divize novinář Robert Beckhusen na stránkách War is boring.
Bitva u obce Krasnyj Bor
Bitva u obce Krasnyj Bor byla součástí rozsáhlejší sovětské ofenzívy nazvané Polárka, kterou vymyslel a připravil sovětský vrchní velitel Georgij Žukov.
Sovětské velení tak trochu namlsal velký úspěch předchozí Operace Jiskra, při níž se Volchovskému a leningradskému frontu podařilo koncem ledna 1943 prorazit leningradskou blokádu a vytvořit na jednom místě úzký, ale životně důležitý pozemní koridor do obleženého města. V tomto průchodu zprovoznili sovětští ženisté záhy železniční trať, jež rozšířila zásobovací možnosti města, odkázaného do té doby jen na vrcholně nebezpečnou „Cestu života“ přes Ladožské jezero.
Ofenzíva Polárka byla přitom ještě daleko ambicióznější než Operace Jiskra. Žukov hodlal odříznout a zničit celou německou armádní skupinu Sever v lesích jižně od Leningradu a odříznout tzv. Děmjanský výběžek, což bylo významné německé postavení, jež se jako vztyčený palec zařezávalo hluboko do sovětských linií. Pro ten účel vyčlenil sovětský velitel tři sovětské fronty.
Krasnyj Bor, ležící asi 32 kilometrů jihovýchodně od centra Leningradu, představoval strategický bod poblíž silnice spojující obležený Leningrad s Moskvou. Nacházela se v něm právě Modrá divize, tedy několik tisíc španělských dobrovolníků, s nimiž rozzuření Rusové zúčtovali snad ještě tvrději než s Němci. Zranění Španělé, kteří nestačili utéct, byli podle Beckhusena na místě popraveni. Španělské zálohy, chvátající na lyžích ze zadních pozic do první linie, napadly ze vzduchu sovětské bombardéry a stíhačky.
Výsledkem byl naprostý masakr divize. V bitvě byly kompletně zničeny celé její prapory, jako bojová síla přestala prakticky existovat. I tak se ale Španělům podařilo zadržet útočící jednotky až do příchodu posil a způsobit jim těžké ztráty: bitva si nakonec vyžádala životy až 20 tisíc sovětských vojáků a významně přispěla k tomu, že tato sovětská ofenzíva v konečném důsledku ztroskotala. Blokádu Leningradu se Žukovovi nepodařilo zlikvidovat, a Němci získali naopak dost času na to, aby stáhli své vojáky z ohroženého Děmjanského výběžku.
Na druhé straně to pro ně bylo Pyrrhovo vítězství. Sověti se poučili, na co si dávat při hloubkových průnicích do německých postavení pozor, a o necelý rok později, v lednu 1944, zničili blokádu Leningradu soustředěným masivním úderem více než 800 tisíc vojáků a více než 500 tanků a obrátili německá vojska na útěk.
Vojáci španělské Modré divize při nácviku kulometné střelby
Dlužno dodat, že v té době už nebyli na východní frontě ani žádní Španělé, kteří by vlastním sebeobětováním pomohli útočící sovětská vojska zastavit. Ti příslušníci Modré divize, kteří přežili bitvu u Krasneho Boru, se stáhli přes Německo zpátky do Španělska.
Zbývá vysvětlit, kde se Španělé u Leningradu vlastně vůbec vzali – a proč se se Sověty tak strašně zuřivě nenáviděli. Co vlastně byla zač ta až mysteriózně vnímaná Modrá divize?
Španělé proti Španělům
K pochopení španělské účasti v bojích na východní frontě je třeba vrátit se o několik let nazpět, do jara roku 1939. Tehdy ve Španělsku skončila brutální a krvavá občanská válka, která na velmi dlouhou dobu rozdělila celou španělskou společnost. Ačkoli v tomto tři roky trvajícím konfliktu mezi fašistickou armádou generála Franciska Franka a demokraticky zvolenou republikánskou vládou zvítězili nakonec frankisté, tisíce republikánů se s tím odmítly smířit. Válka si totiž vyžádala až příliš mnoho životů (podle různých odhadů milion až dva miliony) a utrpení na to, aby poražená strana jen tak uznala její výsledek.
Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 se tak tito republikáni vydali bojovat proti fašismu na další bojiště v Evropě; včetně Sovětského svazu, přepadeného hitlerovským Německem v červnu roku 1941.
Frankův režim sice vyhlásil po vypuknutí války neutralitu, kterou první dva roky jakžtakž udržoval, ale německý útok na Sovětský svaz otevřeně uvítal. Spousta frankistů totiž nenáviděla jak Rusy, tak komunismus, protože právě z členů evropských komunistických organizací, řízených centrálně Moskvou, byla složena převážná část tzv. interbrigád, tedy mezinárodních polovojenských jednotek bojujících v občanské válce na straně republikánů.
Ještě týž den, kdy Hitler napadl Sovětský svaz, tedy 22. června 1941, proto španělský ministr zahraničí Serrano Suner informoval německého velvyslance v Madridu, že jeho země je připravená Německu pomoci a vyslat do bojů na východní frontě dobrovolníky.
Vojáci španělské Modré divize se učí zacházet s kulometem v rámci výcviku pro nasazení na východní frontě, zřejmě rok 1941
Jenže ne všichni dobrovolníci, kteří se přihlásili, sdíleli stejné úmysly. „Našli se mezi nimi i tací, kteří se tímto způsobem snažili ‚napravit‘ svou republikánskou minulost, a dokonce i ti, co zůstali tajně věrni poražené republice a doufali, že jakmile budou na frontě, přeběhnou k Rudé armádě,“ uvádí novinář Boris Jegorov na stránkách Russia Beyond.
Hrdinové, ale také bestiální vrazi
První ešalon s více než 18 tisíci dobrovolníky odjel do Německa už 13. července 1941. V Modré divizi, známé také jako 250. pěší divize či jako Španělská dobrovolnická divize, sloužilo celkem v průběhu celé války proti Sovětskému svazu 50 tisíc až 70 tisíc španělských dobrovolníků. Kromě toho operovala na sovětském nebi tzv. Modrá letka, která sestřelila celkem 150 sovětských letadel.
Němci měli k těmto svým španělským spojencům rozporuplný vztah. Na jedné straně jim vadila jejich naprostá absence disciplíny a smyslu pro pořádek, na druhé obdivovali jejich velkou odvahu.
„Nelze si představit nebojácnější lidi. Sotva se kryjí. Opovrhují smrtí. Vím každopádně, že naši muži jsou vždy rádi, mají-li ve svém sektoru za sousedy Španěly… Jsou velmi odvážní i odolní, ale jsou naprosto nedisciplinovaní,“ prohlásil prý v roce 1942 Adolf Hitler (jeho citaci uvádí spisovatelka Světlana Požárská v práci Francisco Franco a jeho doba z roku 2014, pozn. red.).
Náčelník štábu vrchního velitelství armády Franz Halder prý na totéž téma poznamenal: „Uvidíte-li německého vojáka, který je neoholený, rozepnutý a úplně opilý, neukvapujte se s jeho zatýkáním. Pravděpodobně to je španělský hrdina.“
Modrá divize se však neproslavila jenom svou odvahou. Na její konto připadají i nesmírně brutální válečné zločiny, k nimž se Španělé uchylovali už za občanské války a na východní frontě je ještě znásobili.
„Když byla osvobozena vesnice Dubrovka v Novgorodské oblasti, našla se tam těla sovětských vojáků, umučených Španěly. Dvě mrtvoly byly skalpovány… Jednomu vojákovi rozdrtili mučitelé obličejové kosti, vyrvali nehty a vykloubili ruce. Jeho tělo neslo stopy po popáleninách. Každé tělo mělo vydloubnuté jedno oko a uříznuté uši. Všechna tato zvěrstva provedli násilníci ze španělské Modré divize,“ cituje Požárská dobový výtisk frontových novin Izvestija.
Rudá armáda, v níž pro změnu bojovali španělští dobrovolníci z řad někdejších republikánů, oplácela frankistům stejnou mincí. „V jedné divizi bojující proti nám bylo hodně Španělů. Bojovali na straně Němců a naši vojáci je nenáviděli. Kdyby je měli eskortovat jako válečné zajatce, nejspíš by je postříleli. Protože oni tu bojují za Němce a naši lidé bojovali ve Španělsku za jejich svobodu. To znamená, že ti Španělé, co tu stojí proti nám, jsou fašisté,“ vzpomínal seržant 196. pěší divize Nikolaj Kovrukov.
Španělští důstojníci a vojáci při příjezdu lazaretního vlaku se zraněnými příslušníky Modré divize z východní fronty
Ani generál Sviridov, který vedl úder u obce Krasnyj Bor, neměl Španěly z Modré divize rád. „Je to chátra, banda vychytralých slabochů. Mizerné vši, které tu zmrznou a budou proklínat den, kdy se ocitly v Rusku,“ prohlásil prý na jejich konto při plánování Operace Polárka (uvádí to spisovatel Boris Byčevskij v knize Frontové město Leningrad z roku 1967).
V následné bitvě tak všechny strany draze platily za své chyby: Modrá divize krví splácela všechny své předešlé zločiny a Rusové zase poznávali z tisíců svých padlých vojáků, že neměli Španěly podceňovat.
Španělské legendy po boku Rusů
Po zničení Modré divize se Franco rozhodl zbytky svých oddílů z východní fronty stáhnout. Republikáni bojující v řadách Rudé armády zůstali v Sovětském svazu dál. Také jejich oddíly vstoupily v některých případech do legend. Týká se to třeba více než stočlenného mezinárodního partyzánského oddílu Klimenta Vorošilova, v němž působilo hned 32 Španělů, včetně velitele oddílu Franciska Gullona.
Právě tato jednotka měla být původně nasazena do boje proti Modré divizi. Sověti ji za tím účelem vysadili na podzim 1942 z letadel hluboko za nepřátelskou linií v leningradské oblasti, ale kvůli chybné navigaci skončili partyzáni daleko od sebe a jednotka se rozpadla. Přesto dokázala více než půl roku operovat v nepřátelském týlu, kde likvidovala železniční tratě a vykolejovala německé vlaky. Když se v březnu 1943 konečně spojila se sovětskými silami, zbyli údajně z původního počtu 133 partyzánů jen čtyři - dva Rusové a dva Španělé.
Španělkou byla také nejlepší radistka sabotážního partyzánského oddílu „Vítězství“, operujícího na Ukrajině. Tato mladá španělská žena s exotickým křestním jménem África, celým jménem África de las Heras Gavilánová, byla v roce 1944 zverbována sovětskou zahraniční rozvědkou a dožila se konce války. Její poválečné operace jsou prý dodnes tajné.
38
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
