Příběh sopečného výbuchu Hory svaté Heleny (Mount St. Helen) v Kaskádovém pohoří na severozápadě Spojených států byl už vyprávěn mnohokrát. Stal se nejlépe zdokumentovanou erupcí v historii a existují stovky fotografických i filmových záběrů, které jej dokumentují. U příležitosti jeho 40. výročí však stojí za to si tuto katastrofu znovu připomenout. Jak kvůli lidem, fotografům, kameramanům i vědcům, jimž se stala erupce osudnou, tak proto, že zůstává varovným mementem, jak moc jsou lidé navzdory veškerému technickému pokroku neustále zranitelní.

Nešťastný mladý vulkanolog

Snad nejznámější osobností, již osud svázal s horou tragickým poutem, byl tehdy třicetiletý geolog a vulkanolog David A. Johnston. Když se na jaře 1980 dlouho neaktivní sopka (nevybuchla 123 let) probudila k životu, byl jedním z prvních vědců, kteří byli povoláni do oblasti sledovat varovné signály - drobná zemětřesení a periodicky se opakující menší erupce sopečného popela a páry.

"Jako mladý reportér jsem potřeboval mluvit s někým z řídícího centra. Johnston byl ze začátku opatrný a už se nechtěl s nikým od tisku setkávat. Jeho nadřízení totiž usoudili, že riziko, že by dýmající hora opravdu vybuchla, není tak vysoké, a už ho jednou pokárali za to, že naznačoval něco jiného," vzpomínal na své setkání s Johnstonem Lawrence Roberts, bývalý šéfredaktor The Washington Post. Jeho vzpomínky zachytil v obsáhlém materiálu věnovaném letošnímu 40. výročí americký deník The New York Times.

Johnstonův přístup se však změnil s přibývajícími údaji z měřících přístrojů rozestavených v lesích pod sopkou. Už nedokázal skrývat své vzrušení a potřeboval se o ně podělit, třeba i s novinářem. "Cítím, že se to stane. Jestli všechno půjde tak jako doteď, tak prásk!" svěřil se s lusknutím prsty Robertsovi. "V nejlepším případě budeme mít na varování pár hodin," dodal.

V tomto případě se však mladý geolog bohužel mýlil. Když o několik týdnů poději, v neděli ráno 18. května 1980, sopka opravdu explodovala, žádné včasné varování už vydat nestihl. V té době bivakoval na provizorní základně, kterou si zřídil přímo na hřebeni hory ve vzdálenosti asi osmi kilometrů od vrcholu. Do rádia stihl jen zakřičet: "Vancouver! Vancouver! Je to tu!" (Ve městě Vancouver bylo umístěno státní řídící geologické i evakuační centrum pro tento případ, pozn. red.)

Johnston se sám stal jednou z obětí erupce, ale jeho předchozí analýzy významně přispěly k tomu, že se celkový počet mrtvých počítal jen na desítky (celkem výbuch zabil 57 lidí) a nikoli na tisíce. Navzdory počátečnímu skepticismu totiž nakonec americká vláda akceptovala výsledky jeho měření a rozhodla se oblast evakuovat.

A podle Robertse můžeme dodnes na případu erupce Hory svaté Heleny pozorovat, jak důležité je vzájemné pnutí mezi vědou, politikou a ekonomií, když se posuzují nejistá rizika představovaná nevyzpytatelnou přírodou - taková, jaká s sebou nese například současná koronavirová pandemie.

Naslouchejte varování

"Tehdejší drama se odehrávalo na mnohem menší scéně - v jedné oblasti jednoho státu namísto celé planety - ale zahrnovalo řadu obdobných prvků: vědci poskytli řadu odborně podložených odhadů situace a veřejní činitelé se rozdělili v názoru, jak na ně reagovat. Majitele podniků i obyvatele zavedená omezení otravovala, mnozí je porušovali a někteří dokonce hrozili ozbrojenou vzpourou," napsal Roberts.

Fakt, že vláda nakonec uznala argumenty Johnstonova geologického týmu, však významně přispěl k tomu, že erupce, která srovnala se zemí 600 čtverečních kilometrů hustých lesů a pokácela na deset milionů stromů, měla mnohařádově nižší oběti na lidských životech.

Po prvních varovných signálech se státní a federální činitelé obrátili na lidi žijící pod horou, které chtěli dostat pryč. Nejdřív se rozhodli zakázat turistické výpravy do oblasti jezera Spirit ležícího pod horou, které bylo obklopeno skautskými tábory a turistickými chatami. Během roku tato oblast moc navštěvovaná nebyla, ale se začátkem letní sezóny tu počet lidí prudce stoupal díky turistům, kteří se pronajímali chaty na celé léto.

Řada pravidelných turistických návštěvníků se odmítla s vládními omezeními smířit a obcházení i objíždění rozestavěných zátarasů se stalo docela populární zábavou. Místní obyvatelé dokonce prodávali turistům a amatérským fotografům mapy s vyznačenými starými lesními cestami na dýmající horu. V to, že by sopka mohla opravdu explodovat, nikdo z nich nevěřil.

"Je to jenom planý poplach. Žiju tady 26 let a nikdy se tu nic takového nestalo," vyjádřil tyto pocity tehdejší místní majitel obchodu s potravinami."

Roberts v tom vidí určitou paralelu s počátečním podceňováním blížící se pandemie. "Že se jedna z desítek sopek v oblasti Kaskádového pohoří může brzy aktivovat, bylo prokázáno stejně jako pravděpodobnost pandemie. Americká vědeckovýzkumná vládní agentura US Geological Survey, pro kterou pracoval i Johnston, vydala v roce 1978 zprávu, podle níž bylo nejpravděpodobnější, že touto sopkou bude Hora svaté Heleny. Předpovědět, o jak velkou erupci by mohlo jít, bylo ale složitější a vyžadovalo to umění i vědu. Geologové nemohli dělat nic víc, než na základě předchozích erupcí vytvořit model a vypsat možné výsledky," uvádí Roberts.

Zítra se vrátíme

Někteří vědci navrhovali mnohem rozsáhlejší evakuaci, ale samozřejmě si nemohli být úplně jistí, jak velká oblast bude případnou erupcí postižena. "Nejistota je charakteristický znak vědní disciplíny, ale pro ty, kdo dělají v reálném čase veřejnou politiku, může představovat nesnáz," podotýká bývalý americký šéfredaktor.

Pokyny federálních a státních orgánů ve Vancouveru se občas dostávaly do sporu s pokyny, které vydával guvernér státu Washington Dixy Lee Ray. Lesní závody Weyerhaeuser, jež vlastnily desítky tisíc hektarů lesů v okolí sopky, se navíc postavily proti omezení těžby dřeva, byť jejich lesní dělníci pracovali i v blízkosti kráteru.

V polovině dubna se objevila zvláštní výduť na severním svahu hory. Vznikla tam jakási záklopka plná natlakované lávy, která by v případě prolomení pohřbila jezero Spirit pod žhavou lavinou. To dovedlo i guvernéra ke schválení přísnějších opatření, podle nichž vznikla kolem sopky vnitřní "červená zóna", kam směli jen vědci a policie, a vnější "modrá zóna", přístupná dřevařům a majitelům tamějších nemovitostí.

Pak se hora zdánlivě (a klamně) uklidnila, křivka seismické aktivity se zploštila a propadla dolů. V sobotu 17. května tak k červené zóně vyjela spousta lidí, kteří tam měli svůj majetek. Na státní silnici 504 vedoucí do oblasti pod horou vznikly zácpy. Někteří řidiči měli s sebou i pušky, jimiž si zřejmě hodlali cestu ke svému majetku vynutit. 

Guvernér nakonec kapituloval a povolil průjezd s tím, že lidé si budou moci projít své domy, vzít, co potřebují, a poté zase odjedou. Všichni majitelé nemovitostí se zavazovali, že se hned druhý den vrátí. "Dobrotivý Bože, zabraň té hoře dělat nám problémy," modlil se policejní šéf v dané oblasti Robert Landon.

Nastala apokalypsa

Další den byla neděle. V 8:32 otřáslo severní zasněženou stěnou Hory svaté Heleny silné zemětřesení a uvolnilo přehřátou lávu. Ta vytryskla v prudké erupci. Následovalo vytvoření pyroklastického proudu, který se přehnal přes Johnstonovo stanoviště, vmžiku sklátil stromy na ploše 600 čtverečních kilometrů a zametl jejich kmeny. 

Sopka chrlila tuny hustého šedého popele, jenž se snášel k zemi a vytvářel hustou mazlavou hmotu pokrývající vše živé. Proudy bahna ucpaly říční údolí, čímž vytvořily smrtící povodně. Sloup sopečného popelu vystoupal až do výšky 15 kilometrů.

Exploze zničila 200 domů, 27 mostů, 24 kilometrů železnice a 298 kilometrů dálnice. Zahynulo 57 lidí, mezi nimiž byli kromě Johnstona ještě tři další geologové, lesní dělníci a dále řada fotografů, kameramanů a pozorovatelů, toužících erupci co nejpodrobněji zdokumentovat.

Tento úkol se jim shodou okolností podařilo splnit. Výbuch Hory svaté Heleny patří k nejlépe zdokumentovaným sopečným erupcím v historii, navíc s dosud největším zdokumentovaným sesuvem půdy. Řada záběrů se našla i ve fotoaparátech, jejichž majitelé katastrofu nepřežili.

"Vědci udělali, co bylo v jejich silách, ale moc přírody byla smrtelnější, než si dokázali představit," uzavírá Roberts.