Podle britského deníku The Independent zemřelo ve válce o Kosovo asi 15 tisíc lidí a přibližně 2,7 milionu lidí bylo vysídleno. Račak byla kosovská vesnice, kterou 15. ledna 1999 prošla srbská vojska. Následující den bylo v obci nalezeno 45 mrtvých lidských těl v civilních šatech.

Představitele NATO dovedla tato událost k rozhodnutí zaútočit na Jugoslávii vojensky. V podstatě mělo jít o opakování situace z Bosny a Hercegoviny, kde masakr ve Srebrenici v červenci 1995 a krvavé ostřelování tržnice v Sarajevu v srpnu téhož roku podnítily nálety NATO na cíle v Bosně a Hercegovině, což vedlo k rychlému ukončení války a k uzavření Daytonské mírové smlouvy.

O tom, co se ve vsi Račak opravdu stalo, se však dodnes vede spor. Zatímco podle Albánců a představitelů NATO byli zabitými civilisté, srbská strana dodnes tvrdí, že šlo o padlé ozbrojence Kosovské osvobozenecké armády, kteří zahynuli v boji a na místo byli záměrně přemístěni. Kosovský incident je dodnes mimořádně aktuální připomínkou faktu, že každý lidský konflikt je současně i velkým soubojem informací a dezinformací.

Ozvala se střelba a lidé začali umírat

Deník The Independent vyzpovídal před dvěma lety v souvislosti s připomenutím 20. výročí kosovského pamětníka Rama Shabaniho, jemuž Srbové podle jeho slov zabili 11 členů jeho početné rodiny.

"Řekli nám, že si máme stoupnout s rukama na hlavách a nechali nás tak stát velmi dlouho. Měl jsem opravdu velké bolesti a myslel jsem, že už to nevydržím. Právě, když se mi zdálo, že z toho dlouhého bití a únavy omdlím, zaslechl jsem modlitbu. Bylo to volání muezzina z mešity přenášené reproduktorem, znělo tak mírumilovně… Ale najednou vypukla střelba a lidé kolem mě začali křičet, padat a umírat," vzpomínal Shabani.

Ke střelbě srbských jednotek prý došlo těsně před pátou odpoledne. Shabanimu bylo v té době 33 let a střelbu s mnoha zraněními přežil. "Když začali pálit, rozkřičel jsem se na lidi, ať utíkají pryč. Sám jsem si ale nemyslel, že to zvládnu, protože jsem byl mockrát zasažen a všechno mě bolelo. Nakonec jsem nemohl dělat nic jiného, než skočit do příkopu, který už byl plný těl těch, co byli zasaženi," vyprávěl Shabani reportérům The Independent.

Mezi zabitými byl podle jeho slov i jeho jedenadvacetiletý bratr Bayrush, a nejstarší i nejmladší příslušník rozsáhlé rodiny, čtyřletý Hassan Beqa a devětadevadesátiletý Avdyl Sejdiy. "Všichni byli příbuzní, nikdo z nich nesměl přežít. Tohle je malá vesnice, samozřejmě jsme si byli všichni velice blízcí. Dodnes nám moc chybí."

Shabani prý zůstal ležet v příkopu až do pozdního večera a předstíral, že je mrtvý. "Byla tam krev, leželi tam zranění lidé, sténali. Někteří z nich zemřeli. Nakonec jsem vylezl a vydal se zpátky do vesnice. Všude bylo hrozné ticho. Byl jsem v šoku a netušil jsem, co se bude dál dít," vzpomínal. 

Teprve, když se druhý den dostal k místu tým z Kosovské ověřovací mise pod vedením tehdejšího šéfa Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, amerického diplomata Williama Walkera, uviděl prý Shabani, co se stalo, a spatřil ostatky zabitých. "Některým tělům doslova explodovaly hlavy. Používali kulomety a další zbraně a pálili tak zblízka," řekl Shabani. "Ale že jsou Bayrush a ostatní mrtví, jsem si uvědomil až následujícího večera, když převezli těla do mešity."

Walker označil dění v Račaku za zvěrstvo a zločin proti lidskosti. "Neváhám vinit srbské bezpečnostní síly a budu trvat na tom, aby bylo dosaženo spravedlnosti," uvedl po události. Podle závěrů ověřovací mise byli civilisté, muži, ženy a děti, odvedeni ze svých domovů k příkopu, přinuceni kleknout a následně postříleni.

Některá svědectví vyznívají jinak

Ne všichni jsou však s Walkerovou verzí zajedno. V roce 2008 začala srbská média psát o biografii finské soudní lékařky Meri Heleny Rantaové, která se v Kosovu účastnila vyšetřování tohoto incidentu. V životopisné knize Helena Ranta - Ihmisen jälki (Helena Rantaová - lidský otisk), napsané ve spolupráci s novinářem Kaiusem Niemim, soudní lékařka údajně zveřejnila, že ji Walker nutil zprávu přepracovat, a dokonce po ní jednou hodil ve vyostřené debatě polámanou tužkou, protože v posudku nenašla dostatečně přesvědčivá slova na popis srbského zločinu.

"Byla jsem zmatená a nebyla jsem připravena odpovědět. Ta těla patřila teroristům, srbským vojákům a obyvatelům vesnice," citoval srbský server b92.net v roce 2008 Rantaovou. Walker a finští diplomaté po ní údajně požadovali, aby zprávu upravila tak, že mezi oběťmi byli pouze civilisté. Nátlaku měla podle onoho vyjádření podlehnout a zprávu předloženou mezinárodní veřejnosti přepracovat. Kniha česky nevyšla. 

Srbská vláda opakovaně popřela a trvale popírá, že by její síly zmasakrovaly v Račaku civilisty. Podle srbské verze patřila mrtvá těla povstalcům z Kosovské osvobozenecké armády, kteří byli zabiti při předchozí přestřelce, převlečeni do civilních šatů a naaranžováni tak, aby vypadali jako oběti hromadné popravy. Nálet NATO, který v roce 1999 následoval po Račaku, označují Srbové za "za další kapitolu západní agrese", jež vedla k odtržení Kosova, považovaného Srby za kolébku jejich národního dědictví.

Incident v Račaku byl na mezinárodní úrovni vyšetřován ještě mnohokrát a stal se součástí obžaloby proti tehdejšímu srbskému prezidentovi Slobodanovi Miloševičovi a řadě dalších vysokých srbských vůdců u Mezinárodního trestního soudu v Haagu. Miloševič se nedožil vynesení rozsudku, 11. března 2006 byl nalezen ve své cele mrtev. Příčinou smrti byl podle oficiální zprávy infarkt myokardu, což později potvrdili i ruští lékaři.

V červnu roku 2001 odsoudil soud v kosovském hlavním městě Prištině za vraždu a pokus o vraždu v Račaku dvaatřicetiletého bývalého policistu, Srba Zorana Stojanoviče, který dostal 15 let vězení. Verdikt však vyvolal znepokojení u OSN i u organizací pro lidská práva typu Amnesty International kvůli nepřesvědčivým důkazům. 

V roce 2007 byl Stojanovič, který měl za manželku kosovskou Albánku, omilostněn a o dva roky později byl propuštěn. Z vražd nebyl obviněn nikdo jiný; masakr v Račaku zůstává dodnes nevyřešený.