Kliknutím zvětšíteDen před osudovou nátlakovou demonstrací se stotisícovou účastí se konala schůze vlády, které se zúčastnili už jen komunisté a sociální demokraté. Ministři za ostatní vládní strany (čtyři národní socialisté, čtyři lidovci a čtyři zástupci slovenské Demokratické strany) se do Strakovy akademie sice dostavili, ale na jednání vlády už nešli. Jen přes místopředsedu vlády Petra Zenkla vzkázali, že žádají o projednávání vládního usnesení ze 13. února 1948.
Dvanáct z pětadvaceti
Toto usnesení reagovalo na vývoj v bezpečnostních složkách, konkrétně na to, že ministr vnitra Václav Nosek (komunista) nechal vyměnit osm velitelů pražského Sboru národní bezpečnosti (SNB), přičemž ve všech případech odvolal nekomunistické velitele a dosadil za ně komunisty. Pro demokratické strany to byla jasná známka toho, že KSČ se snaží plně ovládnout policii jako ozbrojenou mocenskou složku a dne 13. února prosadili usnesení, v němž vláda ministru vnitra ukládala tyto personální změny v policejním sboru zastavit.
Nosek ale neuposlechl, přičemž mu jako vhodná záminka posloužila údajná chřipka, kvůli které do vlády nepřišel. Nebyl ani na pátečním jednání 20. února, což umožnilo předsedovi vlády Klementu Gottwaldovi vymluvit se na jeho nepřítomnost a projednávání zmíněného usnesení odložit. Ministři tří nekomunistických stran proto podali demisi. Doufali, že tak vyvolají otevřenou vládní krizi, při níž se podaří svrhnout Gottwaldův kabinet a vyvolat předčasné volby, které by komunisté asi nevyhráli. Pro přechodné období do voleb předpokládali, že prezident Edvard Beneš jmenuje úřednickou vládu.
Naneštěstí pro sebe ale demokratičtí ministři neodhadli správně svůj počet. Aby došlo k otevřené vládní krizi a nutnosti vypsat nové volby, musela by jich podat demisi nadpoloviční většina. K tomu jim ale jeden hlas chyběl: z pětadvacetičlenného kabinetu jich odstoupilo pouze 12. Jako s třináctým počítali s ministrem zahraničí Janem Masarykem, jenž byl dlouholetým Benešovým blízkým spolupracovníkem, jenže ten tento krok neudělal.
Nikdy nebylo úplně jasně vysvětleno proč: Podle vzpomínek jeho tehdejší přítelkyně Marcie Davenportové počítal Masaryk s vycestováním do Anglie. Možná počítal, že jako ministr zahraničí se tam dostane spíš, a bál se, že v případě podání demise ho komunisté zlikvidují. Tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina zase vzpomínal na údajné vyjádření prezidenta Edvarda Beneše, podle nějž Masaryk žádal Beneše o radu, jak se má zachovat, kterou mu však prezident odmítl dát: „Před kancléřem Smutným a manželkou Hanou pak prohlásil: Kdybych mu řekl, zůstaňte ve vládě, vymlouval by se, že chtěl odstoupit, ale zůstal proto, že já jsem to chtěl. A kdybych mu řekl, aby funkci nepřijímal, šel by ke Gottwaldovi a řekl, že Beneš nechce. Znám tenhle Masarykův způsob. Nemůže za to,“ citoval Drtina ve svých pamětech Beneše.
Demisi nepodal 21. února ani žádný ministr za sociální demokracii, v níž se v té době svářilo komunistické a protikomunistické křídlo. Tento stav věcí umožnit komunistům chopit se iniciativy: začít vyvíjet tlak na prezidenta, aby demisi přijal a nechal Gottwalda doplnit vládu jím navrženými lidmi, což by jim umožnilo hladké převzetí moci. Nátlakové prostředky, jež Gottwald a jeho lidé k přesvědčování Beneše zvolili, byly krajně nevybíravé. A ukázala to právě ona osudová sobota 21. února.
Dělnické milice z libeňské ČKD
Ulice nebude rozhodovat, vzepřel se ještě Beneš
V sobotu 21. února se na popud komunistů sešla na pražském Staroměstském náměstí masová demonstrace, na které jako hlavní řečník vystoupil Klement Gottwald na balkoně paláce Kinských, aby přítomné seznámil s programem strany a se způsobem řešení vládní krize. Projev byl vysílán rozhlasem a stal se výzvou pro podobné akce v jiných městech. Pražský hrad dostával od rána množství telegramů a rezolucí závodů požadujících potvrzení demise ministrů.
V 11 hodin dopoledne přijal prezident na Hradě delegaci odborářů, která se prý vydala na hrad přímo z demonstrace a rovněž vyzývala Beneše k přijetí demise. Údajně tehdy zareagoval slovy: „Tak daleko ještě nejsme, aby ulice rozhodovala, jestli já jako prezident mám nebo nemám přijmout demisi!“
„V Benešově rozhodování hrálo roli zejména to, že se bál hypotetické občanské války, která mohla vypuknout a také přímé intervence ze SSSR. Navíc měl už velmi podlomené zdraví a bylo znát, že mu síly kvapem ubývají. Ta věta je tak jeden z jeho posledních vzdorů, tím úplně posledním bylo jeho nepodepsání poúnorové ústavy, kterou si přizpůsobili komunisté již k obrazu svému,“ uvedl pro Deník historik Tomáš Řepa.
Benešova obava z občanské války přitom nebyla úplně bezdůvodná, komunisté byli připraveni ozbrojenou moc využít. Jakkoli hodlali zdánlivě zachovat parlamentní a ústavní průběh převratu, měli v záloze ozbrojené dělníky. Již od roku 1946 začaly jimi řízené odbory vytvářet v Česku i na Slovensku ozbrojené závodní stráže a měly zájem vybudovat je v každém závodě pod záminkou jejich ochrany.
Dne 17. února 1948 Ústřední výbor Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) rozhodl, aby stranické organizace v důležitějších závodech vytvářely takzvané strážní oddíly, jež měly na příkaz strany závod obsadit.
Z těchto strážních oddílů vznikly 20. února pohotovostní oddíly, které předsednictvo ÚV KSČ přetvořilo v sobotu 21. února na ozbrojené Dělnické milice. Předsednictvo ÚV KSS naproti tomu využilo bývalé partyzány sdružené ve Svazu slovenských partyzánů, jehož koordinační výbor se sešel 19. února 1948 se zástupci Sdružení českých partyzánů, a vydaly společné prohlášení, že „odmítají útoky proti bezpečnostním orgánům a vyzývají je, aby nedbaly na křik reakce a aby bezohledně podle zákona potíraly síly, které by chtěly ohrozit bezpečnost státu“. (Citaci usnesení zmiňují autoři publikace Bezpečnostní aparát na Slovensku a nástup komunistů k moci Matej Medvecký a Radoslav Ragač, pozn. red.)
Rudé právo útočí, Svobodné noviny odpovídají
Rudé právo vydalo v sobotu 21. února stanovisko předsednictva KSČ k situaci, v němž komunisté demokratickým silám nepokrytě vyhrožovali a zdůvodňovali ovládnutí bezpečnosti smyšlenými „špionážními aférami“:
„Zatím se ještě jasněji objevilo pozadí rozvratnického jednání zástupců některých politických stran. Ukázalo se, že vlivnými politickými činiteli mají býti v podobě záměrných výpadů proti SNB kryty propukající špionážní aféry, které nabývají nebývalých rozměrů a svědčí o rozsáhlém komplotu zahraniční a domácí reakce proti naší republice. Nutno pranýřovati jako neslýchanou onu skutečnost, že ústřední orgán národně socialistické strany Svobodné slovo nazval usvědčené špiony svedenými lidmi, a to v době, kdy nejen ministr vnitra Václav Nosek, ale i ministr národní obrany armádní generál Ludvík Svoboda musí činiti mimořádná opatření v zájmu zabezpečení našeho státu před záplavou špionů, posílaných ze západu a pracujících již ve spojení s obnovenou zpravodajskou službou tajného německého generálního štábu. Vnitropolitická krize, vyvolaná nečekaně činiteli určitých vládních stran, postavila nás tak nejen před nebezpečí vnitřního rozvratu, ale i před nebezpečí ohrožování republiky agenty zahraniční reakce,“ uvedlo Rudé právo.
V dalších textech útočil komunistický deník na velkoobchodníky, kteří prý během čtyř dnů sebrali pět milionů na rozbití plánovaného sjezdu závodních rad provokacemi. Tento sjezd se uskutečnil v komunistické režii v neděli 22. února a předkládal další požadavky (znárodnění všech firem nad 50 zaměstnanců, zestátnění zahraničního obchodu, nové sociální a důchodové zákony a podobně). Jak připomíná web Totalita, sjezd už proběhl v atmosféře strachu, nekomunističtí delegáti byli otevřeně zastrašováni.
V reakci na sjezd závodních rad vyšlo ještě 22. února 1948 na stránkách listu Svobodné noviny, jehož šéfredaktorem byl Ferdinand Peroutka, takzvané Provolání k československé veřejnosti z 21. února 1948, které podepsalo 80 osobností veřejného, politického, kulturního i vědeckého života. Mezi signatáře patřili například Václav Bolen, Milada Horáková nebo sám Peroutka. „Demokracie je nemyslitelná bez demokratů, demokracie je nemyslitelná bez opravdu demokratických voleb,“ stálo mimo jiné v tomto prohlášení.
Bylo už ale pozdě. Třebaže Edvard Beneš ještě o víkendu doufal, že má situaci v rukou, třebaže ministři demokratických stran v demisi doufali, že je podpoří, komunisté už začali nepokrytě přebírat moc. Ještě o víkendu začaly na Gottwaldovu výzvu, pronesenou při demonstraci na Staroměstském náměstí, vznikat takzvané akční výbory Národní fronty, jejichž členové nebyli voleni, ale jmenováni komunistickou stranou. Ty začaly přebírat vedení firem, organizací i politických stran a vystupovat jako nová rozhodující mocenskopolitická síla v zemi. Již v neděli působily takto vytvořené akční výbory ve všech krajích a většině okresů.
V dalším týdnu začalo stále častěji docházet k tomu, že demokraticky zvolení politici nebyli ani vpouštěni do svých úřadů, přibývalo případů zatýkání. Únorové dění nabralo kurs směrem k totalitě a spělo jím stále rychleji.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
