Pro většinu z nás je smrčina synonymem lesa. Smrkové lesy se však v posledních letech potýkaly s houbovými onemocněním a pak s ničivou kůrovcovou kalamitou. Znamená to, že smrk není v Libereckém kraji rád? Nebo se o něj špatně staráme?

Smrk naši předchůdci rozšířili do míst, kde se původně nevyskytoval vůbec a nebo pouze menšinově, ve směsi jiných druhů. Poměrně rychlý růst a výhodné technické vlastnosti smrkového dříví jsou však jen jednou stranou mince. Tou druhou, odvrácenou stranou je fakt, že mělce kořenící smrk špatně snáší nedostatek vláhy a neodolá bořivým větrům. Se zakládáním smrčin proto roste riziko rozvoje kalamit. Nyní sledujeme změnu klimatu doprovázenou delšími obdobími sucha, vysokými teplotami a častějšími vichřicemi. Důsledkem jsou rozpady smrkových porostů. Doufám však, že v horských polohách Libereckého kraje bude mít smrk své místo i v budoucnosti. Mimo vyšší polohy však potřebujeme v lesích mnohem větší pestrost.

Nový les sázíme pro druhou polovinu 21. století. Na co tedy naše lesy připravujeme?

Budoucnost je vždy nejistá. Jaké přírodní podmínky zde budou panovat s určitostí nikdo neví. Víme však, že pro zvýšení stability lesů je důležité zvýšení pestrosti. Pestrosti nejen druhové, ale také věkové, výškové a prostorové. Nesmíme však zapomenout ani na pestrost genetickou. Když namísto sázení dáme prostor přirozené obnově lesa, tak tím podpoříme evoluční soutěž – z obrovského množství jedinců uspějí jen ti, kteří jsou na konkrétní podmínky nejlépe přizpůsobení. Vedle toho „co“ budeme pěstovat je tedy neméně důležité „jak“.

K lesu jsme přistupovali jako k plantáži dřeva. To bychom tedy měli změnit?

Dosud převážně uplatňovaný způsob pěstování lesů byl obdobou hospodaření na polích. Určitá plocha se naráz vykácela, pak naráz vysázela, vychovávala a po dozrání znovu vykácela. Byl to systém, který ve své době přinesl výrazné a žádoucí zvýšení produkce dříví z lesů. Systém byl navíc provozně jednoduchý, přehledný a snadno kontrolovatelný. Časem se však začaly ukazovat jeho limity a nevýhody. Již v minulosti tak docházelo k rozsáhlým kalamitám – větrným i hmyzím. Projevovat se začalo také vyčerpání lesních půd a výrazný pokles biodiverzity. Význam lesní půdy, která je živým organismem a důležitým základem zdravotního stavu i produkce lesů, nesmíme opomíjet.

Paseky, které po kůrovci zbyly, si asi nikdo nepřál. Jedním ze způsobů, jak na ně les vrátit je vysadit nejprve tzv. pionýrské druhy, třeba břízy. Proč je bříza dobrý “zahajovač”?

Bříza, ale i další tzv. pionýrské druhy (osika, jeřáb, olše a vrby) jsou „pojistkou přírody“ pro případy katastrof, při kterých se les úplně rozpadne. Rozpálené holé plochy, které jiné stromy nesnesou, těmto dřevinám vyhovují. Pionýrské dřeviny lze vysazovat, ale na řadě stanovišť se po čase objeví i zcela spontánně samy. Svým růstem zajistí vzdušnou vlhkost a mírnější mikroklima. Buk, jedle i smrk mají mnohem větší šanci, když vyrůstají ve stínu těchto druhů, a navíc díky nim vytvoří kvalitnější, méně sukovité dříví.

Sklízet dřevo najednou ve velkém množství zní o mnoho jednodušeji. Jak moc ekonomicky ztrátové je místo tvoření pasek toto průběžné kácení jednotlivých stromů či skupinek?

Rozptýlenější jednotlivá či skupinová těžba je nákladná, ale získáme tak kvalitnější, hodnotnější dřevo. Poskytneme-li navíc lesu čas, odmění se nám přirozenou obnovou, kterou jinak musíme velmi draze zaplatit. Uspoříme také na tzv. prořezávkách, dobře členěný les se totiž proředí samovolně. Ukazuje se, že toto usměrňované využívání přirozených procesů při obhospodařování lesů je ekonomicky výhodné i ekologicky vhodné. Naše organizace Pro Silva Bohemica se dlouhodobě zabývá sledováním a vyhodnocováním těchto hospodářských přístupů. Máme proto ověřeno, že se jedná o cesty k trvalé, vyrovnané a bezpečné produkci.

Tím se zabýváte coby správce několika demonstračních objektů nepasečného hospodaření?

Nepasečné hospodářství je druh správy lesa, v rámci kterého právě neděláme holiny a využíváme přirozené procesy lesa. Demonstrační objekty nepasečného hospodaření (zkratka DONH) slouží k prezentaci tohoto způsobu hospodaření a jeho výsledků vlastníkům, lesníkům a všem ostatním zájemcům. Provádíme v těchto územích pravidelná měření vybraných stromů. Získáváme tak důležité informace o vývoji lesa, jeho obnově a přírůstu. Pravidelné exkurze pro odbornou nebo širokou veřejnost jsou velmi přínosné i pro místního lesníka.

Hospodaření v souladu s přírodou znamená nejen šetrný přístup, ale vlastně spolupráci s lesem. V čem si necháváte při práci v lese pomoct od samotné přírody?

Pro nepasečné postupy je typické usměrněné využívání přirozených procesů ve prospěch hospodářských cílů vlastníka. Vše, co za mne udělá příroda zadarmo, je nejen ekonomicky výhodnější, ale i ekologicky vhodnější. Aby se přirozené procesy mohly projevit, stačí poskytnout lesu dostatek času. Nemusíme platit za prořezávky mladých porostů, ty obstarává z velké části vrchní patro lesa. Zasahujeme různou intenzitou těžby pouze pro podporu obnovy lesa, kvality, druhového složení, výškové a tloušťkové pestrosti lesa. Výsadbou doplňujeme jen chybějící druhy dřevin. Přirozená obnova lesa z padajících semen probíhá průběžně. Proto také nerozlišujeme samostatně jednotlivé fáze pěstování lesa – výchovu a obnovu. V našem chápání jde o provázaný proces.

Mladé jasany, javory a jedle však chutnají srnkám, a tak hrozí, že z pestrého lesa zbydou zase jen smrky. Je to taky přirozený přírodní proces?

Nadměrné poškozování zvěří zásadně ohrožuje úspěšnou obnovu pestrých a odolných lesů. Naše lesy se zotavují z kalamity tisíciletí, jejich stabilita je tedy vážně narušená. Mnoho dřevin je vzácných a ohrožených. Pro zvěř atraktivní druhy ochraňujeme repelenty, řada druhů však odroste jen v oplocenkách. Další a další oplocenky již ale nejsou řešením. Je to nejen finančně a provozně neúnosné, ale zmenšujeme tím i zvěři její životní prostor. Původní druhy zvěře do lesa a krajiny nepochybně patří, je však nutné nastolit a lovem udržovat stav rovnováhy. Na většině území ČR stavy býložravé zvěře únosnou mez totiž překračují, v některých oblastech pak vysoce. Býložravá zvěř na rozdíl od lesa existenčně ohrožená není. Naopak se jí daří a její početní stavy historicky stále narůstají. Pokud se podaří přeměnit naše lesy na pestřejší a přirozeně se obnovující, nalezne v nich mnohem lepší životní podmínky i zvěř.