Po nehodě skončil Jiří Suchánek na vozíku, ale nevzdal to

close info Zdroj: Deník / Miloslav Cihlář zoom_in

Asi jsem byl vždy bojovník. S takto závažným stavem jsem se ale nikdy nepotkal. Samozřejmě, že největší oporou mi byla rodina, která se opravdu kvůli mně obětovala, a kamarádi. Po třech letech střídavé rehabilitace a zevlování přišel nejdůležitější zlom. Našel jsem zaměstnání. Měl jsem tedy zaměstnání (náplň) a žil relativně jako běžný člověk.

close info Zdroj: Archiv Jiřího Suchánka zoom_in

Se stolním tenisem jsem začal až po přibližně pěti letech na vozíku. Když jsem žil ještě u našich v Chlumíně na Mělnicku, zkusil jsem více sportů a chvilku to vypadalo, že pro mě bude ideální ragby na vozíku. Kvůli zaměstnání jsem se přestěhoval do Liberce. Pokud bych se ragby chtěl věnovat, musel bych dojíždět do Prahy. Na Liberecku byl hlavním sportem stolní tenis, a tak byla jen otázka času, kdy se k němu dostanu.

close info Zdroj: Archiv Jiřího Suchánka zoom_in

Za největší sportovní úspěch považuji medaili z Ria. V Riu jsem porazil dokonce obhájce zlata z Londýna, pro mě to znamenalo neskonalý úspěch. Ale mám také několik medailí z mistrovství Evropy. Například bronzovou z roku 2017. Zde jsem hrál proti kolegovi z Ukrajiny, kterého jsem od roku 2014 neporazil. Konečně to vyšlo a v boji o medaili. Pocitově to byl pro mě nejtěžší zápas nejenom za poslední dobu, ale asi zatím za celou svou dosavadní kariéru.

close info Zdroj: Archiv Jiřího Suchánka zoom_in

Hradím v podstatě vše, ale díky větším či menším dárcům se to dá zvládnout. Kdysi jsem sahal poměrně dost do vlastní kapsy. Dnes to už dělám tak, že na co nejsou finance, to prostě nedělám. Mám rodinu a upřímně, už mě nebaví někde něco platit na úkor rodinného rozpočtu. Snažím se věnovat hlavně rodině. Rád si sednu někam k vodě a nahodím pruty.  A co bych vzkázal handicapovaným nejen sportovcům? Je třeba jít dopředu a mít v životě náplň. V rámci možností žít. Ne přežívat.