„Nechtěl jsem přijímat toto ocenění, protože jsou zde osobnosti, které pro emancipaci i integraci Romů a romskou kulturu udělaly mnoho a přišlo by mi nefér přebírat ocenění jako mladý člověk, který ještě nemá za sebou to, co tyto osobnosti dokázaly dávno přede mnou,“ svěřil se Mižigár.

Pocházíte z jižních Čech, konkrétně z Písku, kde jste i vyrůstal. Můžete přiblížit své dětství?
Ano, pocházím z Písku a mám to tam rád. Své dětství jsem prožíval v 90. letech, kdy v Písku skinheadi pochodovali za bílého dne v ulicích a my jsme u babičky, která bydlela v přízemí, leželi na zemi, aby nás nezahlédli přes okno a nepřeskočili do bytu. Až na pár takových příhod bylo moje dětství krásné. Pocházím z rodiny, která mi dala vše, co jsem potřeboval.

Říkáte, že jste vyrůstal v tradiční romské rodině. Co si mám pod tím představit?
Na to není žádná definice, ale tradiční rodinou myslím rodinu, ve které se dodržují romské tradice, dodržuje se romipen (romství) a rodina se nestydí za svůj původ. A není to taková ta běžná česká nukleární rodina, ale spíš ta širší, do které patří prarodiče, tety a strejdové se svými dětmi.

Jak to vypadá v Písku s romskou komunitou? Kde se ve vás vzala ta potřeba propojit mosty mezi romskou a neromskou komunitou?
Ta potřeba vznikla v 6. třídě, když jsem přestupoval z jedné školy na druhou. Druhý stupeň základní školy už je náročnější na zapadnutí do kolektivu a já jsem tam pocítil, že jsem jiný. Projevovalo se to každodenním posmíváním se, člověk slyší, jak jeho spolužáci mají věčné poznámky na adresu Romů, nejhorší byli žáci z jiných tříd. Pochopil jsem, že to je všechno výsledkem toho, že nás znají jen z jednoho pohledu, a tak nás vnímají. Věděl jsem ale, že romská kultura je krásná, a tím to začalo. Začal jsem nejdříve tancovat se sestřenicí na školní akademii, potom jsem psával do školního časopisu o romštině, což mi otevřelo další obzory.

Četl jsem, že kvůli vadě sluchu vás nechtěli vzít na „klasickou“ základní školu, ale mamince se to podařilo vybojovat. Myslíte si, že to bylo to vítězství, které vás dostalo na tu cestu, kde jste teď?
Určitě to bylo velké vítězství. Nevím, jestli mě to dostalo tam, kde jsem teď, protože mi pomohl třeba pan Petr Hladík s doučováním k přijímacím testům z matematiky na střední školu, ale ovšem základní škola je nutný předpoklad pro střední školu. Jako absolvent speciální, dříve zvláštní školy, máte minimální šance se dostat na maturitní obor a přijdete o tuto možnost i v budoucnu.

Po maturitě jste pokračoval se studiem romistiky na Filozofické fakultě v Praze. Tomuto oboru jste se chtěl věnovat od začátku?
Původně jsem se na romistiku nechtěl hlásit, ale při spoluorganizování výstavy o poválečné historii Romů na Písecku s Prácheňským muzeem jsem měl možnost dělat nějaké rozhovory s romskými rodinami a objevil jsem, že tady je něco, co cítím, znám, ale neumím o tom mluvit. A na toto je romistika unikátní. Člověk může studovat společenské vědy, ale romistika vám to vše naservíruje z pohledu Romů.

Co vám to studium dalo?
Samozřejmě pro mě jako pro Roma to byla i výjimečná možnost dostat se k literatuře o romské historii a literatuře, která není v knihkupectvích běžně k mání. A hlavně studium romistiky také podpořilo moji identitu, dívat se na romství jako na normální věc, nikoliv jako na něco, co je spojeno s kriminalitou či jinými negativním jevy. Zkrátka to, co Čech se o sobě může dozvědět na základní škole, Rom nemá kde. A toto mi umožnilo pochopit mnoho souvislostí, zároveň i dalo zodpovědnost přispívat k vzájemnému porozumění mezi Romy a ne-Romy. A Romům, aby se nestyděli za své romství, což se dodnes ještě děje.

Společnost má často tendenci škatulkovat, nějak se identifikovat. Jak byste se označil vy sám? Čech, Rom, oboje či úplně jinak?
To je pro mě velice náročná otázka, na kterou vám nedokážu odpovědět pár větami, ale vím jistě, že jsem Michal Mižigár a moji rodiče i prarodiče jsou či byli Romové, kteří žijí v jižních Čechách od roku 1959. Čechem jsem, ale do jaké míry se cítím být Čechem, to je pro mě samotného složitou otázkou.  Jsem rád, že mám za sebou studia romistiky a současně studuji srovnávací historii, kde člověk má možnost se nad takovými otázkami zastavovat. Díky multikulturnímu prostředí na Středoevropské univerzitě vím, že jsem českým Romem, ale i Čechem, ovšem nevím, do jaké míry, protože můj každodenní život v Česku a mé zkušenosti nenasvědčovaly tomu, že jsem Čechem jako každý jiný Čech z majoritní společnosti.

Aktuálně působíte na Středoevropské univerzitě v Budapešti, kde studujete historii. Jak se vám tam líbí? Je to hodně odlišné oproti studiu na Univerzitě Karlově v Praze?
Mohu srovnat přístup univerzit, který je odlišný. V Budapešti cítím větší podporu a nejvíce pro mě je zajímavé, že člověk se neučí jen od profesorů různých národností, ale i od svých spolužáků, kteří přinášejí znalosti ze svých zemí.

Čemu se věnujete ve svém volném čase?
Prakticky nemám žádný volný čas, ale i přesto se snažím zajít se spolužáky třeba na kafe ve škole nebo na kolejích, kde bydlím, jednou za měsíc aspoň si pustit nějaký film a jednou týdně si musím zaplavat.

Považujete se sám za vzor pro Romy i neslyšící?
Ne vůbec, ba naopak. Někteří romští středoškoláci a středoškolačky mi řekli, že jsem jejich vzorem. To mě potěšilo a zároveň si uvědomuji zodpovědnost, abych nezklamal. Největší radost mám z toho, když můj příběh někoho inspiruje a rozhodne si splnit svůj sen.

Myslíte, že jste to měl jako Rom s naslouchátkem těžší? Zažil jste někdy vyloženě nenávist?
Nenávist si skutečně nevybavuji, spíš strach. Už jako dítě jsem zažil, jak jsem zmiňoval, jak jsme se museli u babičky schovávat, a celé to moje dětství bylo takové „dávejme si pozor na skinheady“.  Potom při studiích v Praze mě na Petřinách hnali skinheadi skoro až na kolej. Nenávist a diskriminaci, jakou zažívají mí příbuzní nebo kamarádi i ostatní Romové, jen tak nezažiji, protože lidi vědí, že mám vzdělání a berou mě jinak, což je dost smutné.

Vzpomínáte si na nějakou příhodu?
Jednu takovou příhodu mám, když jsem spolupracoval se zpěvačkou Idou Kelarovou. Byli jsme se sborem Čhavorenge v Hodoníně, kde nás večer, když jsme se vraceli ze zkoušky na koncert s brněnskou filharmonií, přepadli na ulici neznámí lidé. Potom jsme se rozjeli domů a přijeli si pro mě policajti domů, abych svědčil na Štědrý den. Když jsme přišli do kanceláře, policajt mi začal tykat, chtěl, abych nezdržoval při čtení papírů a podepsal je. Pak se mě ptal, co dělám, zda jsem na Úřadě práce. Já mu řekl, že chodím do školy. Tak se zajímal, jestli do normální. Já odpověděl, že jsem studentem Filozofické fakulty. Podíval do monitoru a začal mi vykat: „Pane Mižigár, víte, já se omlouvám.“ Nakonec mi nabídli čaj i cukroví.

Jaké jste zažíval pocity, když jste se dozvěděl, že dostanete ocenění Leadership Award?
Když jsem se dozvěděl, že obdržím cenu, byl jsem nesmírně překvapen, bral jsem to jako velkou poctu, že takového ocenění se mi dostává. A ještě od takové organizace jako je Aspen Institute CE, která sdružuje úžasné a talentované lidi v široké škále oborů – od vědy, přes byznys, po umění – v naší zemi. Zažil jsem to na Aspen Young Leaders Program, kde člověk potká špičky ve svých oborech, získá mnoho cenných rad i kontaktů, a hlavně se posune dál ve prospěch společnosti.

Původně jste se zdráhal ocenění přijmout. Proč?
Ano, nechtěl jsem přijímat toto ocenění, protože jsou zde osobnosti, které pro emancipaci i integraci Romů a romskou kulturu udělaly mnoho a přišlo by mi nefér přebírat ocenění jako mladý člověk, který ještě nemá za sebou to, co tyto osobnosti dokázaly dávno přede mnou. Jsem přesvědčený, že bez jejich úsilí bych to měl těžší.

Jaké máte plány do budoucna?
Mým největším plánem v současnosti je dostudovat a napsat diplomku. Chci se doučit cizí jazyky, které jsem v minulých letech načal, a pokračovat v historii a romistice, což vnímám jako své poslání, ať již dalším studiem či jakoukoli prací.