Přežil dva koncentráky. V Osvětimi vydrželi Židé sotva dva měsíce, říká pamětník

Když se nad Československem stahovala koncem třicátých let mračna a lidé už věděli, jak se nacisté chovají k Židům v Německu a Rakousku, nechtěla vaše rodina utéct do zahraničí?
Útěk byl tehdy už obtížný, protože některé země, jako například Spojené státy, přestaly ohroženým vydávat víza. Navíc jsem velmi spjatý s Prahou a s celou zemí. Můj otec byl v italských legiích a bojoval za samostatnost naší vlasti. Proto jsem považoval za svou povinnost v téhle činnosti pokračovat. Samozřejmě jsme nevěděli, co nás čeká. Mysleli jsme, že buď sem perzekuce Židů nepřijde, nebo v jiné formě.

Jaké protižidovské zákazy a nařízení vás jako mladého kluka nejvíc trápily?
Takových bylo mnoho. Nesměli jsme chodit do parku nebo po nábřeží. Naštěstí se o mne postarali kamarádi, kteří nebyli ve stejné situaci jako já. Když už se se mnou nesměli ani stýkat, chodili k nám do bytu. I to bylo ale nebezpečné, protože nad námi bydlel pražský Němec. Aby z návštěvy nemuseli odcházet v dobu, kdy už Židé nesměli ven, zůstávali u mě celou noc. Měl jsem tedy velkou podporu u mých kamarádů a také skautů. Chodil jsem a stále chodím do 18. skautského oddílu, který se nachází v PrazeDejvicích.

Zapomenutý výsadek. Muži ze Silveru B přežili, vděku za odvahu se ale nedočkali

Skautským zásadám jste zůstal věrný?
Nikdy jsem nezapomněl, že jsem skaut. Mezi pravidla, kterými se každý skaut řídí, patří pomáhat slabším. Držel jsem se jej zejména v Osvětimi, a tím nevědomky zachraňoval i sám sebe. Měl jsem totiž v koncentračním táboře program, pro který jsem musel pořád žít a přežít. Cítil jsem se díky tomu silnější. Povinnosti pomáhat slabším jsem na sebe převzal, aniž bych o nich mluvil. Myslím, že jsem pomohl řadě dalším, aby také přežili.

Do ghetta v Terezíně jste se dostal mezi prvními, že?
Přijeli jsme tam prvním transportem, který byl vypraven 24. listopadu 1941 vlakem z Prahy do Bohušovic. Jednalo se o transport 342 mladých lidí s výjimkou několika starších, kteří šli s námi a v Terezíně potom vytvořili Radu starších. Tehdy začala moje anabáze koncentračními tábory.

Před válkou jste si stihl udělat maturitu. Byla vám v Terezíně k něčemu?
Po maturitě v Praze jsem se nemohl věnovat duševní činnosti, což bylo Židům zakázáno. Mohl jsem pracovat jen rukama. Matka mi sehnala místo u truhláře a v této práci jsem pak v Terezíně pokračoval. Jednalo se spíš o tesařské práce. Stavěl jsem čtyřpatrové, trojpatrové, dvoupatrové nebo prosté kavalce, záleželo vždycky na výšce místnosti.

Jak jste se v Terezíně dokázal vyhýbat transportům do vyhlazovacích táborů?
My z prvního transportu, který připravoval terezínské ghetto pro další vězně, jsme byli mladí a hájení. Dokonce jsme mohli asi tři nebo čtyři lidi připsat na svou kartu a ti pak byli hájení také. Na kartu jsem si napsal maminku, babičku a svou učitelku němčiny z Prahy a její dceru. Chráněni jsme byli do podzimu 1944, kdy nás chtěli nacisté vyhladit a poslali nás do Osvětimi. Věděli, že se blíží spojenci, a obávali se, aby nenastalo povstání.

Jak dlouho jsem byl tam, přesně nevím. V Osvětimi se dny nepočítaly. Odhaduji, že jsem tam strávil asi dva měsíce. I to byl ale div, protože Židé v Osvětimi mohli vydržet naživu tak tři týdny. Vězni jiných národností přežili průměrně šest neděl. Takže fakt, že jsem vydržel dva měsíce, byla skutečně zvláštnost.

Pamatujete si příjezd do Osvětimi?
Když jsem tehdy stál na rampě a čekal na selekci, kterou ten den prováděl nenacistický lékař Mengele, přistoupil ke mně jeden z vězňů v pruhovaných šatech. Nějakým jazykem, nepamatuji si jakým, ale bezvadně jsem mu rozuměl, mi řekl: ‚Ty jsi tady v koncentračním táboře a odsud je únik jenom…,‘ a ukázal na komíny, ze kterých šlehaly plameny. Nechápal jsem, co tím myslí.

Kam vedly první kroky Kubiše a Gabčíka? Od seskoku Anthropoidu uplynulo 80 let

Selekcí jsem prošel a viděl, že většinu ostatních Mengele poslal na levou stranu. Nezapomenu obraz, když se celý zástup lidí v pětistupu jako jednotné těleso pomalu hne k jakémusi vchodu. Asi jsem v té chvíli poznal, že za ním čeká smrt. Tehdy jsem pochopil, o co jde, ale pořád se v duchu ptal: ‚Proč? Vždyť jsme nic neudělali.‘ Jenže nacistům stačilo, že jsme měli židovské náboženství.

Jak se vám Osvětim podařilo přežít?
Řekl bych, že na prvním místě byla náhoda a štěstí. Na druhém místě byla znovu náhoda a štěstí, a takhle bych mohl pokračovat třeba desetkrát za sebou. Ale na jedenáctém místě byl úkol, který jsem si dal a znal ze skautingu: budu pomáhat slabším. Tenhle úkol mi dal možnost přežití.

Jak se vám nakonec povedlo z Osvětimi dostat?
Chtěli mě odvézt transportem do sirných dolů, odkud se nikdo živý nevrátil, což jsme dobře věděli. Vzpomínám na noc, když nás nakládali. Hnali nás bičem, štěkajícími psy i střelbou na rampu, kde čekal vlak. Navigovali mě s ostatními do dobytčáku, který měl určení právě ty sirné doly. Viděl jsem ale ve vedlejším vagonu svoje známé, bývalé vězně z Terezína, například známého dirigenta Karla Ančerleho. Svítil na nás reflektor, který se točil kolem dokola. A když zrovna mířil jinam a náš vagon se ocitl ve tmě, rychle jsem seskočil a dostal se do vedlejšího. Tím jsem si nejspíš zachránil život.

Konec války jsem pak prožil v koncentračním táboře Gross-Rosen, asi deset kilometrů od českých hranic.

Krutý konec odbojáře Miloše Morávka: jeho přátelství mu podepsalo rozsudek smrti

Co jste dělali tam?
Nejdřív jsme kopali základy podzemní továrny, i když nám bylo jasné, že už nebude fungovat. Byl konec roku 1944 a my jsme věděli, kde se nachází východní i západní fronta. Pracovali jsme také v bývalých textilních továrnách předělaných na zbrojní průmysl. Lisoval jsem listy motorů pro letadla. Existovala určitá norma, jak mají být prohnuté, jenže jsem ji schválně nedodržoval. Měl jsem nad sebou mistra z Hamburku, který se choval lidsky a nezkoumal, jestli je práce odvedená dobře, nebo špatně. Měl jsem dobrý pocit, že jsem svou činnost pro nacisty sabotoval. Asi před dvaceti lety jsem letěl do Varšavy letadlem, které mělo ty samé vrtule, které jsme za války dělali. Tak své ženě povídám: ‚Jestli to jsou vrtule, které jsem za války dělal, tak se rozluč se životem.‘