Památný činžák. Dům U dvou tisíc stojí na počátku dějin konce 20. století

Absurdnější zápletku by nevymyslel ani sám dramatik Havel. Nepřítele socialistického státu hlídali policisté usazení přede dveřmi jeho bytu ještě pár týdnů před sametovou revolucí. V říjnu roku 1989 byl dokonce budoucí prezident na několik dní uvězněn. O pár týdnů později už se v bytě na Rašínově nábřeží, nejlépe před oknem se symbolickým výhledem na Pražský hrad, střídaly televizní štáby a osobnosti z celého světa.

Co by takovému ruchu a zájmu říkal dědeček Václava Havla, významný pražský stavitel Vácslav Havel, těžko odhadnout. Asi by jen shovívavě pokrčil rameny a připomněl, že i za jeho časů zde kvetl společenský život, protože k přátelům rodiny patřil třeba předseda první československé vlády Karel Kramář, ministr financí Alois Rašín a mnohé herecké osobnosti Národního divadla.

Tísnit se nemuseli, v původním bytě o pěti místnostech, v němž Vácslav od roku 1905 žil se svou ženou Emilií a syny Václavem Mariou a Milošem, měla společenská místnost skoro padesát metrů čtverečních.

Zakladatel Vácslav

Díky činorodému a pokrokově smýšlejícímu staviteli Vácslavovi vznikla na přelomu devatenáctého a dvacátého století v Praze architektonicky pozoruhodná díla. Patří k nim také výstavný secesní činžák, který dostal název U Dvou tisíc podle čísla popisného 2000/II.

Začátky přitom Vácslav neměl vůbec snadné. Po smrti svého otce, který se živil vážením vagonů na nádraží, musel opustit studium architektury. Pracoval zprvu na pražském Městském úřadu hospodářském, kde rýsoval plány výstavby dlažeb a kanalizací a sestavoval rozpočty.

Když byl přijat za člena mistrů dlužnických, podařilo se mu získat první velkou zakázku v Lomnici nad Popelkou. O pár let později založil stavební kancelář. V rámci provozu se věnoval především vymýšlení půdorysných řešení, fasády však zadával různým architektům a realizační část přenechával svým kolegům.

Vilu na Kampě obýval nejen Werich. Prý uvnitř bloudil duch Dobrovského

Podnikavý stavitel se svými společníky skupoval volné parcely v centru Prahy a stavěl na nich obytné domy, které pak pronajímal. Prodával prý až ve chvíli, kdy byty s nájemníky přinášely rozumný výnos. Obytných činžáků postavil téměř dvě desítky. Díky manželčině věnu mohl Vácslav uskutečnit svůj velký sen – postavit víceúčelový obchodní dům s pasážemi.

Stavba paláce Lucerna začala v roce 1907 a byla dokončena až v roce 1920. Pouhý rok před Vácslavovou smrtí. Název se prý zrodil díky poznámce paní Emilie, které dům připomínal lucernu. A byla to právě ona, která si po smrti svého muže vzala na starost provoz nejen paláce Lucerna, ale také filmové společnosti Lucernafilm, vzniklé už v roce 1912. Ani jí však osud nedopřál dlouhý věk, zemřela v roce 1926.

Synové pokračovatelé

Ve stopách svého otce se vydal starší syn Václav M. Havel, který studoval stavební inženýrství na ČVUT a pomáhal už při rozkreslování plánů Velkého sálu paláce Lucerna. Rodiče sice neměli hluboko do kapsy, ale své potomky v mládí drželi při zemi. Václav M. prý nedostával kapesné, ale přivydělával si v šatnách Lucerny. Svůj stavitelský sen si podobně jako otec přivezl z cest do ciziny. Nebyl to palác, ale vilová čtvrť, inspirovaná domy v americké Kalifornii.

Ideálním místem pro odvážný projekt se stal skalnatý úhor, kterému se říkala Habrová. Pro své smělé vize však Václav M. nenašel podporu pražského magistrátu, proto z půjček, výnosů Lucerny a pomoci přátel sám financoval nejen výstavbu domů ve čtvrti, které začal říkat Barrandov, ale také budování silnice, mostu, zavedení elektřiny a vybudování kanalizace.

Když tam v roce 1929 otevřel restauraci Terasy a později přistavěl ještě bazén v bývalém kamenolomu, který s restaurací spojovala lanovka, návštěvníci se jen hrnuli. Mezi pravidelné hosty patřily i tehdejší hvězdy stříbrného plátna jako Vlasta Burian, Adina Mandlová nebo Oldřich Nový. Ostatně z filmových ateliérů, které řídil mladší bratr Miloš Havel, to měly blízko.

Vila cestovatele Zikmunda je skvost. Najít v ní lze celý svět

Šarmantní bonviván Miloš byl stejně zdatným podnikatelem jako jeho starší bratr. Zamiloval se do světa filmu, jako osmnáctiletý už šéfoval Bio Lucerna, později založil firmu, která nakupovala snímky americké filmové společnosti Universal.

Když se mu podařilo v polovině třicátých let vybudovat moderní filmové ateliéry na Barrandově a v rámci rodinné společnosti Lucernafilm se začal starat o produkci filmových hitů jako Babička, Kristián nebo Eva tropí hlouposti, stal se Miloš nejvlivnějším mužem soudobého filmu. Firma Bratři Havlové šlapala jako dokonale seřízený hodinový strojek.

Václav M. sice vybudoval moderní vilovou čtvrť, ale zůstal věrný domu U Dvou tisíc. Mladší Miloš, přebývající na Barrandově, si zde nechal alespoň garsoniéru. A byt na Rašínově nábřeží po sňatku Václava M. s o šestnáct let mladší Boženou, která pocházela z rodiny diplomata a novináře Huga Vavrečky, opět žil čilým společenským ruchem. Paní Božena však nebyla jen perfektní hostitelkou politických a kulturních špiček tehdejší doby.

Jakožto talentovaná výtvarnice se starala kromě jiného o propagaci podniků Lucerny, malovala reklamy i plakáty a přispívala svými texty a ilustracemi do společenských žurnálů. Rodinné štěstí zpečetilo narození synů – v roce 1936 budoucího prezidenta Václava a o dva roky později Ivana M. Kde jinde než v bytě na Rašínově nábřeží.

Život svých synů zaznamenávala paní Božena formou koláží ve vzpomínkových fotografických albech. Během německé okupace sice bratři řídili rodinnou firmu společně, ale styky s nacisty vzal na sebe mladší Miloš. Byl nucen jim prodat své ateliéry, ale zůstal mu Lucernafilm a možnost vyrábět české filmy. Tahle „úmluva s ďáblem“ mu dala možnost zaměstnat spoustu lidí, které by jinak čekalo totální nasazení v Říši.

Fiktivně dával práci mnoha osobnostem kulturního světa, ať už šlo o režiséry, či scenáristy. Přesto ho po válce mnozí z těch, kterým pomáhal, obvinili z kolaborace. V říjnu roku 1945 ho filmaři, z nichž většina u něho za války natáčela, vyloučili ze svých řad. Soudní projednávání však později Miloše zbavilo obvinění.

Sedm let dřiny. Propojením dvou chátrajících domů vzniklo bydlení snů

Problémy se nevyhnuly ani rodině jeho staršího bratra. Na konci války, v únoru roku 1945, dům U Dvou tisíc zasáhly bomby z amerického letounu. Havlovi se museli odstěhovat na své venkovské sídlo na Vysočině. Po osvobození vrhli všechny síly do obnovy svého pražského domova. Rekonstrukce činžáku byla dokončena v roce 1947, dlouho si však tepla domova neužili. Nová doba a nové pořádky už klepaly na dveře.

Po roce 1948 došlo ke znárodnění Lucerny i Barrandova, bývalý majitel Václav M. se stal poradcem národního správce. V roce 1949 byl obžalován z napomáhání při útěku na Západ a strávil několik měsíců ve vazbě. Prokázalo se však, že šlo o omyl, a byl propuštěn. Zbytek života strávil jako provozní v tělovýchovných organizacích, jeho žena Božena využívala své dokonalé znalosti tří světových jazyků jakožto průvodkyně zahraničních návštěvníků naší metropole.

Chybělo málo, a rodina přišla kromě majetku také o střechu nad hlavou. Odstěhovat se měla do pohraniční obce Albrechtice, otci se však podařilo rozhodnutí zvrátit. Nakonec Havlovi směli zůstat v domě, ale jen v garsonce, která patřívala Milošovi. Tomu se podařilo po mnoha peripetiích utéci do západního Německa.

První pokus skončil v ruské okupační zóně a později v českém vězení, druhý vyšel. Na oslnivou kariéru filmového producenta už se mu však nepodařilo navázat. Zemřel v lednu roku 1968 v Mnichově.

Vnuci Václav a Ivan

Snadný start do života neměli kvůli špatnému třídnímu původu ani synové Havlových. Oba sice patřili na základní škole k premiantům, ale další studium jim nebylo umožněno. Ivan se vyučil jemným mechanikem a Václav, který sice začal v roce 1947 navštěvovat internátní reálné gymnázium v Poděbradech, ale po únorovém převratu musel školu opustit, zase chemickým laborantem.

O deset let později Ivana přijali na Elektrotechnickou fakultu ČVUT, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let získal stipendium na prestižní americké univerzitě v Berkeley.

Unikát v lesích u Krumlova. S tímto domem se můžete cenám energií smát

Ve studiu mohl v šedesátých letech pokračovat také starší bratr Václav, po neúspěšných pokusech byl konečně přijat na obor dramaturgie na Divadelní fakultě AMU. S úspěchem byla na zdejších a zahraničních scénách uváděna už jeho první hra Zahradní slavnost, kterou napsal v roce 1963. Další hry s podobným ohlasem následovaly a Václav se z jevištního technika stal dramaturgem v legendárním Divadle Na zábradlí.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1968 se začaly šrouby znovu utahovat. Absurdní dramata ani jejich autor nebyly komunistickým mocipánům po chuti. S publikováním a uváděním Havlových her na zdejších jevištích byl konec, přestože na světových scénách zájem o ně přetrvával.

Cílené pronásledování a represe, které skončily opakovaným uvězněním (za mřížemi strávil celkem více než pět let), Václavovi přineslo spoluautorství manifestu Charta 77, který protestoval proti porušování lidských práv v tehdejším Československu. Ale to jsou už obecně známá fakta, která se o vůdčí osobnosti disentu učí děti v dějepisu na základce. Nechyběly výhružky, domovní prohlídky, odposlechy, podlomené zdraví a příslušníci bezpečnosti, kteří hlídali každý jeho krok.

Až do začátku sedmdesátých let žil Václav s manželkou Olgou v domě U Dvou tisíc, pak se odstěhovali do domu v ulici U Dejvického rybníčku. Bratrovi Ivanovi se podařilo různými směnami získat původní prostorný byt, v němž pak žil se svou druhou manželkou Květou a syny Prokopem a Vojtěchem. Místo oslnivých večírků, které organizovali jeho rodiče a prarodiče, tu pořádal pravidelné pondělní vědecké semináře.

Do rodinného sídla se v roce 1986 vrátil i Václav s Olgou. Bratři s rodinami žili společně v původním bytě rodiny Havlů. V listopadu 1989 se Václav stal vůdčí postavou sametové revoluce a Občanského fóra, 29. prosince 1989 byl zvolen československým prezidentem. Po rozdělení Československa v roce 1993 byl zvolen prezidentem České republiky a v této funkci setrval dvě volební období.

V devadesátých letech se v rámci restitucí dům U Dvou tisíc vrátil zpátky původním majitelům. Václav Havel v bytě s výhledem na Hradčany strávil první léta prezidentského úřadu, v roce 1993 se s manželkou Olgou odstěhovali do vily v luxusních diplomatických Střešovicích. Na Rašínově nábřeží zůstal bratr Ivan M. Havel s manželkou.

Stojí za vidění. Penzion Rut připomíná radosti i strasti rodiny Miloše Formana

Muž, k jehož odkazu se hlásí řada domácích i světových politiků a dalších významných osobností, zemřel před deseti lety, 18. prosince 2011 na své milované chalupě na Hrádečku. Letos na jaře zemřel i jeho bratr Ivan M. Havel, který po sametové revoluci založil a několik let vedl Centrum pro teoretická studia, společné pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR.

Kybernetik, který se zabýval umělou inteligencí, kognitivními vědami a s nimi spojenými filozofickými otázkami, řídil skoro třicet let časopis Vesmír. V posledních desetiletích v domě U Dvou tisíc bydlely či stále bydlí význačné osobnosti naší kultury, například operní pěvkyně Soňa Červená, malíř Jiří Sopko nebo grafik Oldřich Kulhánek.

Autor: (ml)