Pohled na prázdné tribuny pekingského hokejového stadionu jej malinko děsí. Alespoň těch pár českých vlajek, se kterými nadšeně mává hrstka olympioniků. Rád by jim to vyrazil osobně oplatit, ale náročný program jej na další sportoviště zřejmě nepustí. „Teď už se musíme soustředit zejména sami na sebe,“ prozradil z Pekingu brankář Šimon Hrubec. 

Vyřazovací boje pod pěti kruhy vnímá jako sedmé zápasy sérií play-off. Jinými slovy si národní tým už nesmí dovolit jediné klopýtnutí. „S Ruskem jsme ve třetí třetině dostali důležitou lekci, teď už víme, že musíme fungovat po celých 60 minut zápasu, bez výjimky,“ dodal. 

Volný čas si v olympijské vesnici krátí spánkem, v hlavě rovněž nosí hodiny, podle nichž si plánuje pravidelné hovory s rodinou. „Je to malino složitější, protože když já v Pekingu vstávám, oni mají teprve noc,“ říká gólman s číslem 11. 

Po základní skupině bere český tým třetí místo. Vidíte to jako úspěch, nebo spíše zklamání?
Těžká otázka, na kterou se odpověď nehledá úplně lehce. Když se na to podíváme z té optimističtější strany, tak máme na kontě dvě vítězství v řadě, navíc proti velice silným soupeřům. Troufám si říct, že i v utkání s Dánskem jsme byli lepším týmem, ale tam nám scházelo takové to hokejové štěstíčko. Už je to za námi, nyní je třeba se připravit na tu nejtěžší část turnaje, kde to bude jako v sedmých zápasech play-off. Buď a nebo.

Úvodní zápas se sice nepovedl, ale poté už se dá mluvit o určitém zlepšení, nemám pravdu?
Bylo to cítit v kabině hned po těch vítězných nájezdech se Švýcary. Byla to pro nás všechny obrovská úleva a přišlo mi, že z nás opadl všechen ten stres. Konečně jsme si dokázali, že dokážeme vyhrávat, a to se myslím projevilo i v posledním zápase proti Rusům. 

Jak na góly? Střílet, střílet, střílet!

Ale mohlo být všechno jinak. Výpadek ve třetí třetině a následný ruský zvrat vypadal hrozivě.
No, nebudu vám lhát, moc hezky si na to nekoukalo (smích). Utkání jsme měli takřka ve svých rukou, mysleli jsme si, že je to hotové, a to se nám sakra vymstilo. Přeci jen na tom užším kluzišti normálně moc branek nepadá, byť jich zápas s Rusy přinesl hned jedenáct. Málem jsme dostali pořádnou lekci, ale je asi dobře, že jsme si tuto malou krizi vybrali už teď před těmi nejdůležitějšími zápasy. 

Nepřipouštěl jste si v hlavě scénář, co by se dělo, kdyby se nepovedlo vrátit zpět?
Člověk se na to snaží nemyslet, ale samozřejmě to z hlavy jen tak nedostane. Ale že bych přemítal nad tím, co by se dělo, kdybychom nesrovnali a utkání ztratili, to úplně ne. Hokej je sport, kde se to dění mění každou vteřinou, jednou jste nahoře a jednou zase dole.  

Na druhou stranu šest branek se Rusům nedává každý týden. Střelecké trápení konečně prolomeno?
Doufejme, že ano. Jak už jsem říkal, to střelecké trápení v úvodu vidím částečně jako důsledek toho pomalejšího navyknutí si na užší kluziště, malinko jsme se tu hledali. V těch následujících zápasech jsme si uvědomili, že to hřiště je opravdu malé, že tu každá střela a jakékoliv nahození směrem na bránu může znamenat branku a když jsme to začali aplikovat, tak se kýžené ovoce dostavilo. 

I v zápase se sbornou už klepaly nájezdy na dveře. Těšil jste se na malé švýcarské repete?
Nějak jsem na to ani nemyslel. Je pravdou, že když probíhá prodloužení, tak to člověk někde vzadu v hlavě má, ale nějak speciálně jsem se uvnitř nepřipravoval.

Začíná play-off, jde do tuhého. Co bude potřeba vypilovat k dokonalosti?
V těchto zápasech bude extrémně důležité, abychom fungovali celých 60 minut a neztráceli kontrolu v určitých pasážích utkání. Pokud bychom někde vypnuli na nějaký čas, jako tomu bylo třeba ve třetí části s Ruskem, může nás to stát úplný konec v turnaji.

Ve volném čase spánek a pravidelné hovory domů 

Svého nadcházejícího soupeře jste se dozvěděli až včera pozdě večer. Studoval jste pavouka turnaje, nebo takové věci jdou úplně mimo vás?
Abych řekl pravdu, tak vůbec ne. Normálně jsme trénovali a počkali až nám soupeře sdělí. My se teď budeme muset připravit na Švýcary úplně stejně jako na každý další tým a nespekulovat, co by bylo, kdyby se stalo to a nebo zase to. Myslím si, že v takovém turnaji nemá smysl nad něčím takovým uvažovat, nejdůležitější je se soustředit hlavně sám na sebe (usměje se). 

Co volný čas mimo led, jak si zatím užíváte atmosféru olympiády v Pekingu?
No, moc se toho oproti sezoně nemění, většinu času trávíme na hotelu, kde ale musím říct, je o nás dobře postaráno. Jedeme v tom klasickém modelu spánek, jídlo a hokej, takže člověk tu rozhodně nemá čas na nějaké cestování a nasávání olympijské atmosféry. Chceme se hlavně soustředit na cíl, který jsme si tady dali, a ne tady navštěvovat ostatní sportoviště. 

Rodinka posílá zdravice alespoň na dálku?
Samozřejmě, fandí. Je to moc fajn, jediné co, tak vždycky musím tady v Pekingu kvůli tomu časovému posunu počkat, až se rodina probudí a budu moct si s nimi zavolat a vidět je aspoň takhle na dálku. Oproti Rusku to je malinko složitější, tam je ten posun výrazně kratší. Ale za to čekání to určitě stojí. 

Vidět však hrstku českých vlajek na tribunách přeci jen malinko povzbudí, ne?
Pohled na téměř prázdný stadion je teda spíše deprimující (smích). Ale určitě, máte pravdu. Když vidíme v hledišti české vlajky, tak to člověku dodá energii. Jsme moc rádi, že se sportovci a jejich realizační týmy, kterým to zrovna časový harmonogram dovolí, přijdou na nás podívat. Jsou slyšet, fandí, za což jsme jim vděční. A je hezké mít po zápase aspoň někomu zamávat. 

Plánujete se také obléct do fanouškovského a vyrazit podpořit další sportovce?
Pokud by ta možnost byla, tak určitě ano, ale už nyní upřímně říkám, že ta šance spíše nebude. Ten náš program je poměrně nabitý, navíc teď se startem play-off toho času bude ještě méně. Zůstanu tak zatím alespoň jako podpora na dálku.