(Citace ze stání soudu jsou krácené)

„Maruško, ten červený lak na nehty ti skutečně padne,“ poznamenala ležérně jedna z advokátek obžalovaných. Maruška kompliment opětovala jen letmým pohledem. Kompliment od ženy právničky jiné ženě právničce mívá totiž většinou víc, než standardních pět významů, jak je mezi právníky zvykem.

V podstatě na chodbě před jednací místností číslo tři panovala v úterý ráno téměř rodinná atmosféra. Všech šest právníků probíralo nepřítomné právníky a nitka nezbyla suchá na uvažování soudců, samozřejmě soudu jiného, než libereckého. Ten by nebylo vhodné z pozice advokáta plísnit kritikou v jeho zdech.

Drobné vzrušení snad vzbudila polemika, kterou znalci práva vedli nad důvodem nastávajícího přerušení soudu. „Já si myslím, že soudu se nebude příliš pozdávat neschopenka mého mandanta. Má drobnou vadu. Vztahovala se na minulé stání. No, snad to soudce vezme,“ uvažoval jeden z advokátů nahlas. Já tipuji, že zas někdo nepřijde,“ opáčil druhý. Pře, která by vyvrcholila uzavřením sázek důvodu kolapsu stání, byla přerušena zapisovatelkou, která vyzvala právníky, obžalované i veřejnost, ať předstoupí před senát krajského soudu, jenž vede Petr Neumann a soudci přísedící Marie Foglarová a Olga Kurková.

Nechybí nám tu náhodou někdo

„Já Vás tedy vítám,“ pokusil se vkročit jinak velmi obávaný a přísný soudce Petr Neumann do doznívající diskuze advokátů. Upřesnění kurzu na jednotlivé příčiny pak nejspíš probíhalo mezi obhájci mnoha obžalovaných šeptem. „Počkejte, je Vás tu sice hodně, ale jeden chybí. Nechybí někdo? Vy tam? Ne, Vy jste vlastně novinář,“ sháněl se sám soudce po účastnících stání Krajského soudu ve věci padělání.

„Myslím, že chybí jeden z obžalovaných,“ ozval se nesmělý hlas z houfu advokátů, který se tísnil na obhájcovské straně soudu. „Počkejte, ano, skutečně, chybí nám tu, ale obávám se, že není sám, postrádám ještě dalšího z vašich mandantů,“ konstatoval předseda senátu Petr Neumann. „Můj mandant je stále nemocný,“ špitl advokát, který si byl téměř jist svým vítězstvím v soutěži „Na čem dneska ztroskotáme?“ Dobře rozehraná partie z prvopočátku nenasvědčovala, že by na etudu s omluvenkou přišla řeč.

Kdy už končí sranda…

„Promiňte, pane obhájce, nemohu se zbavit pocitu, že lékařem byl uznán neschopný Váš mandant dostavit se k soudu při minulém stání. Nyní zde žádnou neschopenku nevidím,“ konstatoval již velice vážně soudce Neumann. V ten okamžik mu na čele vyvstanulo charakteristické zvrásnění předcházející smrtícímu proslovu, alespoň tak je tomu vždy u tohoto soudce.

Advokát zjevně pochopil, že chvilky humoru právě končí. „Pane předsedo, kdybyste ho jen viděl…“ „Ale já ho právě chci vidět!!“ Řekl soudce hlasem, který vylučoval možné přeslechnutí. „Chci ho vidět, jak je zde na lavici obžalovaných,“ dodal velice rázně soudce. „Já už jsem ho vlastně pane předsedo také neviděl, vlastně ani nepamatuji, vždyť já ani nevím, jestli žije,“ vychrlil advokát přistižený v nedbalkách.

Nevím, jestli mandant žije

Této logické figuře se říká dvojité salte morgáno. Právník prakticky přiznal, že zastupuje někoho, s kým vůbec nekomunikuje, a nezná tak jeho projev vůle. Obratem však na tento poněkud nestandardní právní přístup obhajoby vrhl lepší světlo, jak doplnil v téže větě, že vlastně neví, jestli je jeho mandant živ. Návrh na zjištění existence svého klienta nepodal.

Jakkoliv vrásky na čele předsedy trestního senátu krajského soudu Petra Neumanna naznačovaliybrzké a neúprosné krupobití, argumentace právníka jej natolik zaskočila, že se valící mraky samovolně přesunuly do tvaru náznaku otazníku.

Předseda senátu si hluboce sedl do své židle a začal se nepokrytě smát. že je smích nakažlivý, dokázaly nejen přísedící soudkyně trestního senátu, ale i státní zástupkyně, stejně jako lavice obhájců. Dokonce se smál i přítomný lid, jehož jsem byl v počtu jeden reprezentantem.

Tak tedy počkáme, třeba přijde

Soudce se rozhodl vyčkat. „Vážení, počkáme do půl, jestli náhodou mandant pana obhájce nedorazí. Pokud ne, tak to asi budeme muset pro dnešek skončit. V tom případě však stanovuji další jednání na pátek třináctého,“ sdělil své resumé Petr Neumann.

Mezi obhájci vypukla však náhlá a vášnivá debata. Obžalovaný se měl totiž dopravit z České Lípy do Liberce osobním vozem. Advokáti začali řešit, jestli za jeho zpožděním nestojí příliš mnoho semaforů na této trase. „Třeba uvízl v koloně na semaforu a očekává některou konkrétní barvu,“ zazněl z čím dál víc hlučné a absurdní hádky obhájců jeden z mnoha hlasů. Další zas řešil, jestli není pro obžalovaného, který se nedostavil, Liberec příliš dopravně komplikované město. „Tak ať jezdí třeba vlakem,“ ukončil rázně neplodnou diskuzi soudce.

Ticho jako výraz skutečného šoku

V ten okamžik se ozval první obžalovaný, který celou dobu seděl sklíčeně na lavici obžalovaným určené. Bez vyzvání vstal a nečekaně oslovil předsedu senátu, aniž by mu ten dovolil promluvit. „Pane soudce, vlakem ať kolega obžalovaný raději nejezdí. Tam se mu při cestě z České Lípy může rozbít hnací motorová souprava,“ nastalé ticho jen podtrhlo nevyřčené.

Jako bych snad z blíže nespecifikovaného místa zaslechl větu: „Příště Vás dám všechny zavřít, budu mít jistotu, že přijdete!“ Soud byl odročen a padělatelé či nevinní se opět nedozví verdikt soudu. Co to bude příště, to se lze jen těžko dohadovat, ale myslím, že advokáti již své sázky uzavřeli a nyní se těší na další odročení. Právo na rychlý a spravedlivý soud musí opět počkat…

Místopředsedkyně Krajského soudu Ústí nad Labem Hana Burešová tento despekt k trestnímu senátu, který u některých procesů přerůstá ve standard, striktně odmítá. „Obžalovaní si v žádném případě nemohou dovolit u trestního senátu očekávat, že senát, jenž rozhoduje o jejich vině či nevině, který má právo je zbavit svobody, titulů nebo majetku, bude shovívavý k pohrdání, které dá najevo obžalovaný svou nepřítomností, ačkoliv o soudu věděl,“ striktně odmítla takové jednání místopředsedkyně krajského soudu.

„Benevolence soudů má své meze a ty byly často překročeny. Pokud se tedy obžalovaný dopustí takto pohrdavého jednání, věřím, že nastal čas, aby i soud nastolil pořádak tak, jak mu zákon umožňuje. Došla jsem za mnoho let praxe k závěru, že obžalovaní ani nepředpokládají nějaký postih. Jakkoliv je to tvrdý zásah do života jednotlivce, naprosto podporuji, aby osoba, jenž se vědomě nedostaví k soudu, byla na příkaz soudce vzata do vazby a držena do dalšího projednání. Respekt k soudu je respektem k právu. I advokáti si musí uvědomit, že nesou odpovědnost za spravedlivý proces mandantů,“ dodala Hana Burešová.