V novém obleku s vestičkou si připadal jako jiný člověk. Karel si jel na ředitelství pro dekret o jmenování vedoucím pobočky, v níž až doposud dělal jen vedoucího směny. Zálibně se díval na vlastní odraz v okně vlaku. Viděl ve skle matný obraz stárnoucího, prošedivělého tlouštíka s nepřiměřeně vysokým čelem, které bylo potřeba často utírat kapesníkem.

Viděl otce dvou dospívajících dětí, slušného manžela. Viděl ale také úspěšného muže, který povýšil, přijde si na lepší peníze, bude častěji pobývat na ředitelství, podívá se do mateřského podniku v sousední zemi, dostane služební auto a neomezený kredit na mobil. Hbitě si spočítal, jak vysokou si budou moci vzít hypotéku a už se viděl u bazénu hezkého přízemního domečku. Zrovna mu manželka přinášela chlazené pivo. Karel se zamračil.

Manželka se mu najednou do snu nehodila. Měl ji rád, ale přece jen, nový život je nový život. Karla najednou začala tížit i svačina, kterou mu žena před cestou strčila do aktovky. On, budoucí manažer a lev salónu - a veze s sebou na tuhle úžasnou výpravu debrecínku mezi dvěma chleby. S debrecínkou se nový život začít nedá.

Nový život začíná

Hned, jak vystoupil na perón, svačinu zahodil. Naproti nádraží uviděl malý bar lákající k posezení. Jo, přikývl Karel pro sebe, nový život začne skleničkou něčeho opravdu manažerského. Dosedl na barovou stoličku, opatrně, aby si nepomačkal nový oblek. Poručil si whisky. Dvanáctiletou, to se rozumí. A pak ještě jednu. Svět si mu ochotně lehal k nohám.

Netrvalo dlouho a Karel zatoužil po společnosti. Rozhlédl se kolem sebe. V koutě u stolku seděla dlouhovlasá žena. Co, žena - krasavice! Karel polkl a v hlavě se mu zatmělo. Tatam byla vila, v mlze se rozplynulo auto, manželka s věčně připravenou debrecínkou jako by nikdy neexistovala. Karel se usmál na dlouhovlásku. Když jeho úsměv opětovala, málem spadl ze židle, jak se mu zamotala hlava. Usmál se ještě jednou a začal se nemotorně soukat z barové stoličky.

Žena vstala a vyšla mu vstříc. Karel vnímal její pružnou postavu a dlouhé vlasy. Když si sedali k jejímu stolku, už se drželi za ruce. Karel byl v sedmém nebi. Hladil svou společnici po předloktí a přiopilým pohledem se jí vpíjel do jejích zelených očí. Viděl v nich, že není přání, které by mu nesplnila. Uhranutý mávl na číšníka a objednal další dvě whisky.

Kde to jsem?

Takové ráno Karel ještě nezažil. Bolest hlavy ani nevnímal, protože ho ovládla jediná myšlenka: Kde to jsem? Viděl před sebou tunel, na jehož konci někdo stál. Karel zaostřil. To je popelnice! Vždyť já ležím v průjezdu! Pomalu se mu začala vracet paměť. Vybavil si bar, dlouhovlasou ženu, vybavil si, jak se spolu v těsném objetí potácejí širokou ulicí k jejímu bytu. Vzpomněl si na garsonku přecpanou starým nábytkem, rudou krajkovou podprsenku a postel s těžkým přehozem. Vzpomněl si, jak svou nečekanou lásku požádal o něco k pití..

Pak si všiml, že mu chybí sako. Ani aktovku nemohl nikde nahmatat. Když doškobrtal na policejní okrsek, uvědomil si, jak těžko se bude něco takového vysvětlovat. Policista měl naštěstí dost životních zkušeností, a tak se v trestním oznámení celkem rychle objevila neznámá zlodějka a odhad celkové škody.

S oblekem, botami, doklady, aktovkou šlo o víc než dvacet tisíc. Policie někdy pracuje rychle. Na základě útržkovitého popisu garsonky a dlouhovlasé Karlovy přítelkyně šli kriminalisté celkem najisto. Za pár hodin už měli Renatu řečenou Zubajda na okrsku. Mžourala přiopile na policisty, a když uviděla Karla, rozesmála se.

Karel nevěřil svým očím. Zubajda se podvodům a okrádání opilých pánů věnovala už skoro čtyřicet let. Dlouhé vlasy měla neupravené, pleť zbrázděnou nekonečnými flámy, postavu změklou a zelené oči mazaně chladné. Policisté klopili oči, aby Karla neuváděli zbytečně do rozpaků. Věděli, že Zubajda se opět před soud nedostane.

Neříkej hop…

Vyšetřování skutečně skončilo dřív, než začalo. Karel v duchu odepsal vzniklou škodu, řekl, že tuhle ženskou v životě neviděl, a s posledními zbytky důstojnosti vyšel ze služebny.

Bez saka se doploužil na ředitelství, od sekretářky převzal jmenovací dekret, půjčil si od ní na vlak a vydal se k domovu. Když na nádraží míjel koš, do něhož den předtím odhodil debrecínku, vzdychl. Ani bez debrecínky se nový život začít nedá.