Svým okolím jsou často přehlíženi, stávají se obětmi slovních i fyzických útoků a zapáchajícím „zpestřením“ nákupních center. Řeč je o bezdomovcích. Jejich osud však v třeskutých mrazech není lhostejný všem. Členové libereckého Českého červeného kříže den co den vyrážejí do terénu kontrolovat stav lidí bez domova. Zatímco poprvé vyráželi za doprovodu městské policie, která jim ukázala lokality, kde se lidé bez domova zdržují, koncem minulého týdne doprovodil Český červený kříž na jejich akci redaktor Libereckého deníku.

Prvním místem, kam vyrážíme je Rybníček v centru Liberce. Zdravotní specialistka Anna Stahoňová již předem upozorňuje, že na nás čeká skutečně otrlá dvojice. „Leží bez jakéhokoliv přístřešku na kanálu, nikam jinam nepůjdou. Do azylového domu je nevezmou, protože se vína nevzdají.“ Dvojice mužů středního věku je skutečně na místě a v obrovských mrazech leží na zemi a zahřívá se pouze pár navlhlými dekami a krabicovým vínem. Tváří se však spokojeně a pracovníky Červeného kříže jen slušně žádají, jestli by se v sanitce nenašla nějaká teplejší bunda.

Jako doma

Další lokalitou, kam z Rybníčku míříme, je silniční most nedaleko Tipsport arény. Většina řidičů ani netuší, jaký je vlastně pod jejich koly život. Pod mostem nacházíme v hromadě natahaných odpadků, nábytku a oblečení starší dvojici. Zatímco pětašedesátiletá žena pracovníky Červeného kříže netrpělivě vyhlíží, její druh spí pod hromadou dek.

Pod mostem nás vítá hudba z rádia. Mimochodem, páreček si zde zřídil i provizorní obývák, ve kterém najdeme i televizi a DVD přehrávač. „A jak to napájíte?“ ptáme se. Odpovědí nám je jen kývnutí hlavou na stranu, kde je schovaný naftový agregát. Představa sledování televize v mínus třiceti stupních je trošku bizarní. „Jsem na ulici už deset let. Z důchodu si nepronajmu ani garsonku. Všechno je moc drahé a za peníze, co mám, koupím aspoň pilu na dříví a věci na přežití. Snažím se ale, jak to jde. Do města se vždycky převlékáme do čistého, nechceme chodit mezi lidi špinaví,“ říká žena. Přesto by ráda teplejší obuv a léky. Ty jí ovšem poskytnout nemůžeme, jsou na předpis.

Pod mostem jsme předali co šlo a vyrážíme dál. Kam? K čističce odpadních vod. Zní až neuvěřitelně, že se na samé dno dá spadnout už v tak nízkém věku. „Ve starém baráku tam bydlí ve stanu páreček. Ani jednomu nebude tak přes 25 let. Včera jsme přijeli a zrovna si vařili palačinky,“ dodává opět Anna Stahoňová.

Přijíždíme ovšem zbytečně. Opuštěný dům, nejspíše starou dílnu, prohledáváme marně křížem krážem. Opuštěný stan, boty před ním a všudypřítomné odpadky a hororové prostředí je jediným objevem. Pochmurnou atmosféru dokresluje i padající tma a klesající teplota. Tady nikomu asi pomocnou ruku nenabídneme. Ředitel libereckého Červeného kříže a řidič sanitky v jedné osobě, Karel Studený, se ptá, zda chceme vidět nějaký extrém. Proč ne, že?

Z vězení na ulici

Jedním z posledních míst, kam míříme, je opuštěná budova nedaleko „Papíráku“ a „myší díry.“ Opuštěná je vlastně špatné slovo. Poté, co prolezeme dovnitř asi metrovým vchodem a dveřmi utěsněnými několika hadry, nacházíme v malé místnosti dvojici mladíků. Oba jsou shodně ročník 1980, tedy v produktivním věku. Proč nepracují? „Víte, já měl těžký život. Byl jsem v děcáku a pak to přišlo. Krádeže, podvody a pak vyhození z práce. Teď dělám v jedné firmě obaly na kečupy, čekám na první výplatu a pak budu situaci řešit,“ říká jeden z dvojice mužů. Zda jsou to jen planá slova nebo skutečnost, se ukáže časem. Oproti jiným bezdomovcům je tato dvojice v nadstandardním luxusu. Mají střechu nad hlavou, stěny domu a práci. Dlouho se tady ale ohřát nemusejí, plánovaná rekonstrukce Papírového náměstí a okolí by je z „jejich“ domu mohla vyhnat.

Jak pomoci?
I vy můžete pomoci bezdomovcům přečkat letošní silné mrazy. Členové Českého červeného kříže mají v těchto dnech nedostatek zimního oblečení (bundy, svetry, rukavice, čepice), zimní obuvi, ložního prádla a dek. Azylový dům v Kateřinkách naopak ocení veškeré trvanlivé potraviny, kterými jsou instantní polévky nebo těstoviny, rýže a podobně. Pokud chcete přiložit ruku k dílu a není vám osud lidí bez domova lhostejný, můžete přinést výše uvedené dary do redakce Libereckého deníku nebo rovnou na Český červený kříž do ulice Palachova naproti NG Plaza. Vaše dary ještě ten den mezi potřebné rozvezou pracovníci Českého červeného kříže.

Po předání oblečení a dek neodjíždíme. Od mladíků se dozvídáme, že ve vedlejší místnosti přebývá další páreček, muž se svou družkou. Jejich místnost o velikosti zhruba deseti metrů čtverečných je překvapivě docela vyhřátá, ovšem jen jejich dechem. I toto relativní teplo v noci zmizí. Oba přiznávají, že je jim v noci zima, zdravotními problémy však netrpí.

Většina z těch, které jsme během dne potkali, o azylovém domě nechce slyšet. Často se shodují na tom, že je plno, že je nevezmou a podobně. Je to jen poloviční pravda. Největším problémem je alkohol, kterého se často bezdomovci nechtějí vzdát. S ním však do azylového domu nesmějí.

Poplatek za ubytování je doslova symbolických 20 korun na noc. Jen v azylovém domě Naděje v Kateřinkách je ubytováno zhruba 36 osob, kapacita je přitom méně něž polovina. Klienti jsou vděční i za to, že mohou celou noc prosedět nebo proležet na přistýlce.

Co za to?

Po dvouhodinovém křižování Liberce se loučíme s trojicí obětavých „červenokřižáků“, jak si říkají.

Co je jim odměnou za obětavou práci? Jen nekonečné řešení finanční situace a neustálé přemýšlení nad tím, kdy se konečně najde štědrý sponzor nebo partner, který se libereckého Červeného kříže ujme. Podpora města je v tomto případě minimální, dobrovolníci musí o každou korunu prosit.