Dvořák se všem nařčením znovu úporně bránil. „Nikomu jsem nic nenařizoval, šlo vždy jen o pouhou žádost,“ uvedl u soudu. „Ale žádost od ředitele a žádost od někoho jiného, to je trošku rozdíl,“ vysvětloval jeden ze svědků, proč brali Dvořákovi žádosti jako rozkaz.

Dva civilní zaměstnanci u Dvořáka doma obkládali schody. „Bylo to v pracovní době, ale dostali jsme to za úkol, tak jsme jeli,“ uvedl jeden z údržbářů. Dvořák ale oponoval, že on nikomu nic nenařídil a nikde není jeho podpis. „Chtěl jsem, aby přijeli v sobotu, ale to prý nemohli, a sami přijeli v pracovní den,“ bránil se obžalovaný.

Další žádost se týkala převozu pračky jeho sestry do České Lípy. „Jezdíme často přes Lípu do Ústí, tak jsme ji tam dovezli,“ uvedl další z údržbářů. Poté ale dodal, že jeli i s instalatérem, který pračku rovnou zapojil a poté se vrátili do Liberce. Žádná cesta do Ústí se tedy nekonala. Na otázku, zda za odvezení pračky dostal nějakou odměnu, uvedl. „Ani ústní, pane předsedo,“ řekl a vyloudil tak úsměv na tváři většiny přítomných.

Vypovídající se shodli i na tom, že se Dvořáka báli, a proto tyto úkoly bez řečí plnili. „Hrozil nám, že nás všechny vyhází,“ zaznělo dvakrát. Na to ovšem Dvořák opět velice emotivně zareagoval. „Ano, protože tihle pánové vůbec nic nedělali. To byla hrůza. Nic nefungovalo, tak jsem se musel chovat tak, jak jsem se choval,“ hřímal u soudu. Pochybnosti ale vyvolalo to, že o obkládání schodů se údržbáři neměli nikde zmiňovat. „Řekl nám, že kdyby se někdo ptal, tak jsme tam nebyli,“ řekl svědek.

Úsměvy vyvolal i moment, kdy najednou Dvořák v ruce třímal dlaždici. „Poznáváte tuto dlaždici?“ ptal se svědka, který z nich pokládal dlažbu. „Nepoznávám, dlažbu pokládám často a všechny si nepamatuji,“ odvětil svědek. Dvořák se tím snažil dokázat, že často používal vlastní majetek na opravy v policejních prostorech. Barvy na nátěry nebo růže do záhonů.