Nejdůležitější statistikou o Žitavě je počet obyvatel. V roce 1988 bydlelo ve městě 38 144 obyvatel. Dnes v Žitavě bydlí už jen kolem 22 tisíc lidí. Přímým a nejviditelnějším výsledkem je proto vzhled města a prázdné domy.

„Žije se mi v Žitavě moc fajn," říká Daniela Drabíková, studentka mezinárodního managementu, která je původně z Plzně. „Všechno je na dosah ruky: univerzita, kultura i nádherná příroda," doplnila.

Textilní výroba v Žitavě zanikla

Jak se to stalo, že Žitava ztratila tolik obyvatel? Je to příběh známý i z jiných malých měst v bývalé NDR. Po roce 1989 textilní industrie zanikla, těžba hnědého uhlí skončila, lidé ztratili práci a odstěhovali se do západního Německa nebo do velkých měst východu jako Drážďany a Lipsko.

Dnes má Žitava více než třináctiprocentní nezaměstnanost, kdežto celé Sasko má jen 10,4, Německo 7,4 a Liberec 9,8. Místní tak nepracují ve výrobě, jak tomu bylo v minulosti, ale v službách. Největším zaměstnavatelem je v současnosti žitavská univerzita.

Nejlevnější byty v okolí

Velký počet prázdných bytů, který je pro město problém, může být pro někoho výhodou. Kdo hledá byt, určitě najde. „V minulých týdnech jsme hledaly nový byt a podívaly jsme se na třicet bytů," říkají Rahel Blumenscheinová a Astrid Tarasewiczová, studentky překladatelství. „Našly jsme něco, co se nám opravdu líbí. Když si člověk neklade tak vysoké nároky, může najít dobrý a levný byt během pár dní."

Další výhoda je velmi nízký nájem bytů. Žitava je jedno z nejlevnějších německých měst na bydlení. Platí se jen 4,20 eura (zhruba 105 korun)/m². V největších městech západního Německa se platí naopak 8 až 12 eur/m². Žitava je sice ještě dražší než Liberec, kde se platí jen 87 korun/m², jde ale o průměrné nájemné a jsou i levnější nabídky. „Mně se v Žitavě líbí. Je to malé město a všichni se znají. Myslím, že díky tomu jsou lidé otevřenější," míní Sebastian Herold ze Žitavy. „Ještě k tomu má Žitava velmi krásné okolí. Máme tady jezero a hory, které taky nejsou daleko," dodal.

Základem dalšího vývoje Žitavy bude podle analýz prohloubení mezinárodní spolupráce v euroregionu Nisa. Možná to bude znamenat, že žitavský problém chátrajících domů pomůžou řešit čeští podnikatelé.

Brazílii vyměnil za Českou republiku

Žitava - Tom Ulbich je pětatřicetiletý inženýr a pracuje ve firmě, která vyrábí běžící pásy. Jako rodák ze Žitavy měl celý život kladný vztah k Česku a českým občanům.  close Tom Ulbich zoom_in

„Moje rodiče měli známé z Čech. Pocházeli z České Lípy," vypráví Ulbich. „Jezdili jsme tam často na dovolenou," doplnil.

Politické změny po roce 1990 pro Ulbicha znamenaly, že vztahy trochu ochably. Až díky studiu karosářství v západosaském Cvikově se vztahy obnovily.

„Znal jsem tam českou studentku z Jablonce. O víkendu vždycky jela se mnou, protože jsme měli stejnou cestu," říká inženýr. „Když jsem v roce 2004 měl možnost pobytu v zahraničí, buď v Brazílii nebo v Česku, rozhodl jsem se pro Česko, pro Liberec. Po ukončení studia jsem pracoval jako vedoucí projektu v jedné firmě v České Lípě," vzpomíná Ulbich. Byla to spíš náhoda, chtěl zůstat v Žitavě nebo pracovat v zahraničí práce hned za hranicemi byla od každého trochu. „Půl roku jsem tam bydlel," dodal.

Kurz češtiny dělal už ve Cvikově. Firma měla učitelku, která učila české zaměstnance německy a jeho česky. „Technické výrazy, které jsem potřeboval v práci, jsem se naučil velmi rychle. I tak jsem se snažil s kolegy mluvit česky," doplnil Ulbich a pokračoval: „Líbí se mi česká pracovní kultura. Češi nejsou tak striktní, nemají tolik stresu jako Němci, a přesto všechno funguje," popsal Ulbich své zkušenosti s prací v Česku. Vzpomíná si, že se ho kolega při dlouhé schůzi zeptal, jestli může jít už dříve, aby mohl vyzvednout syna ze školky. „To by se v Německu nestalo. Mám pocit, že děti jsou v Česku důležitější." Samozřejmě to kolegovi dovolil.

„Velkým překvapením pro mě bylo, že je život v Česku tak drahý. V Německu se říká, že tam je všechno levnější, ale to vůbec není pravda," říká Ulbich. Bydlení je podle něho dokonce levnější v Žitavě než v České Lípě.

V Česku pracoval německý inženýr skoro čtyři roky. Dobré vztahy s Českem má dodnes.

„Mám českou přítelkyni a jezdíme jednou za měsíc navštěvovat její rodiče v Kolíně," říká Ulbich. Skoro každý víkend jezdí do Čech, aby šel do restaurace, do kina nebo nakupovat. V létě se milovník veteránů rád účastní výletů českolipského Veteran Car Clubu. „Schengenská smlouva je opravdu velká výhoda. Už nemusím čekat na hranicích." Dalo by se říct, že příběh Toma Ulbicha je příběh evropské integrace.

Autor: Philipp Eichhoff