Je nedělní ráno, Boží hod velikonoční, a tisíce návštěvníků nejen z německého příhraničí, ale i Polska a Čech míří do středověkého Budyšína i nedalekého kláštera Marienthal v Ostritz kousek od Žitavy. Očekávají velikonoční jízdu, takzvanou Osterreiten, v hornolužické srbštině jutrowne jechanje. Dávný velikonoční zvyk nevelké menšiny Lužických Srbů žijící v českém příhraničí.

Do cisterciáckého kláštera má procesí dorazit z Ostritz ve 13 hodin. Přijíždíme z předstihem. Rozsáhlý komplex s církevními i hospodářskými budovami, z nichž některé slouží jako hotel, klášterní zahradou i dřevěným mlýnem se rozkládá v říčním údolí. A parkoviště nejsou nafukovací.

Kolony aut mířící stejným směrem nám dávají za pravdu. Mineme první z odstavných ploch a zkoušíme štěstí u další. Vypadá plně, což gestem potvrzuje i jeden z mnoha mužů v oranžové vestě, přesto nám pomůže jedno místečko na louce objevit. Muž s úsměvem pokyvuje a přeje nám pěkný zážitek. Při pohledu na českou „espézetku“ přidává srdečné: Ahoj!

Nádvoří kláštera se pomalu zaplňuje. Půl hodiny před avizovaným příjezdem sem proudí doslova kolony pěších i cyklistů. Zní tu hlavně němčina a polština, sporadicky i čeština. Zatímco Němci a Poláci jsou svátečně vyšňoření je přeci svátek, Češi se poznají podle přiléhavých cyklistických uniforem. Lapám uchem hornolužickou srbštinu, která se trochu podobá středověké češtině, ale pokud tu zaznívá, splývá mi s polštinou. Obřady se tu ale vedou v němčině. Tady v Horní Lužici, dějišti příběhu o čarodějnickém učni Krabatovi, který známe díky libereckému rodákovi Otfriedu Preusslerovi i hororové animované verzi Bořivoje Zemana, se však na rozdíl od luteránského Německa udržuje katolická víra.

ČERNÉ CYLINDRY

A už přijíždějí! V barokní bráně kláštera se objeví první dva jezdci s korouhvemi, které jim před začátkem jízdy předává duchovní se slovy: „Neste poselství Krista, jenž vstal z mrtvých, do sousední obce.“ Počítáme jezdce. Dva, čtyři, deset, padesát… Přijíždějí další. Nechybí trubači, uprostřed procesí i duchovní, jediný muž v bílém z celého průvodu. Jezdci jsou ve svátečním černém obleku, obřadnosti dodávají cylindry na hlavě a bílé rukavice.

Zatímco muži různého věku od mladíčků po starce vypadají díky oblekům stejně, koně se liší nejen barvami, ale především vyšňořenými hřívami. Nechybí květiny, někteří koně mají i pletené ohony podvázané šátkem s květinovým vzorem. Když je černý nebo bílý, znamená to, že v rodině někdo zemřel. Některá zvířata pak mají na hlavě věnec. Zelený znamená, že jezdec se průvodu účastní vůbec poprvé, stříbrný naopak značí už 25. jízdu.Je vedro, mnozí z přihlížejících se skrývají pod rozevřeným deštníkem. Jezdci v černém takové štěstí nemají. Přesto nehnou brvou, jsou důstojnost sama.

V horkém dni, který se podobá spíš letnímu, stráví na hřbetě víc než tři hodiny. Míří od jedné hornolužické vesnice k druhé, jízd je několik. Ty nejslavnější vedou přes Budyšín, kdysi české královské město. Cestou vítají procesí řady přihlížejících, někde hospodyně s tradičním požehnáním Bože, žehnowanje a dobry nawrót!

PŘEDEVŠÍM TRADICE

Průvod několikrát důstojně za zvuku fanfár obkrouží nádvoří kláštera. Následuje krátká mše a zpěv. Ten už je v němčině. Místo mávajících paží se k průvodu zdvihá les mobilů. Každý si chce zvěčnit slavnostní okamžik. Asi se zdravit nesmí, napadá mě, přesto to zkouším. Jezdci pokynou, usmívají se. Hrdost, že jsou i v úmorném vedru součástí svátku, jim přímo sálá z očí. „Je to zábava, zaměstnání nebo vaše hobby?“ ptám se jednoho z těch, co se na nádvoří teprve řadí, ačkoli čelo průvodu už zamířilo na další trasu. „Je to tradice!“ odpovídá důstojně mladý jezdec. V civilu student informatiky.