Které řeky z Jizerských hor tečou do Baltského a které do Severního moře? Jak vzniká rašelina a které rostliny tu přežívají z doby ledové? To všechno můžete zjistit při komentované prohlídce expozice v Severočeském muzeu. Je to jedna z posledních příležitostí. Příští rok totiž přírodovědná expozice v této podobě kvůli rekonstrukci skončí.

OD ŽULY K SAFÍRŮM

Expozice začíná pěkně od podlahy, přesněji od podloží, které v Jizerských horách tvoří především žula. „Jsou tu samozřejmě i určité anomálie. Jednou z nich je čedičový vrchol Bukovce na Jizerce, který je dílem sopečných dějů. Najdeme tu ale i vápenec," vysvětluje Martin Pudil.
Vápenec se nachází i u Raspenavy. U Nového Města pod Smrkem jsou zase typické fylity s obsahem cínové rudy, například na Rapické hoře, která je mimochodem jedním z méně známých zimovišť netopýrů v Jizerkách. „Lidi ale z kamenů vždycky nejvíc zajímají ty v Safírovém potoce na Jizerce, i když dnes už by se tam daly nalézt jen velmi sporadicky," prozrazuje zkušený průvodce.


Kamenů bylo dost, přesouváme se k vodě. Na dioramatu je vidět průřez rašeliništěm. Tady se dozvíte, z čeho vlastně vzniká rašelina. „Jsou to odumřelé zbytky rostliny rašeliníku, který nemá kořeny a zespoda neustále odumírá a nahoře přirůstá. Mocnost rašeliny může někde dosahovat i čtyři metry do hloubky," vysvětluje mi. „Tady ale tak hluboká rašeliniště nejsou, jezírka mají obvykle tak do půl metru," dodává.
Každý, kdo z Bedřichova zamíří k Černé Nise, musí minout Velkou klikvovou louku. A právě klikva, nevlastní sestra brusinky, je rostlinou fosilií z doby ledové. „Roste jen na několika místech v Jizerských horách, místa jejího hlavního výskytu jsou vysoko na severu Evropy," upozorňuje Pudil. Posouváme se s expozicí dál k oblíbeným masožravkám. Správně jdeo rosnatku okrouhlolistou, která vábí drobný hmyz, na kterém si pochutnává. Jak a proč je právě jednou z otázek, kterou na komentované prohlídce můžete položit.

V LESÍCH ROSTLY JAVORY I JEDLE

A jsme v lese. Tedy v části expozice, která prozradí, že smrky nebyly původní dřevinou. A ani pověstné bučiny na severní straně hor nebyly monolitem. Rostly tu také javory, jedle nebo třeba lípy. Struktura lesů se měnila zásahem člověka, ať už to byly tisíce sáhů, které vzaly za své jako otop ve vznikajících sklárnách nebo emise v 70. letech, které vrcholy hor proměnilyv truchlivé pahýly.
Dozvídám se také, proč stromy nerostly nikdy pod Bukovcem. Další chyták, který si můžete připravit na prohlídku s průvodcem. A jsme u zvířat. U vlka, který se sem začíná vracetz Lužice i starého známého jezevce. Dozvídám se mimo jiné, že na takovou vydru můžete natrefit nejen v horách, ale i ve městě. Přímo v Liberci, v povodí Nisy.


Pomalu se blížíme k nejhezčí části expozice. Několikametrovému dioramatu, které je dokonalým průřezem života kolem rybníka. Nad vodou i pod ní. Prohlížím si škeble i kořeny leknínů. „Tady lidé vydrží nejdéle, zejména děti. Je tu pořád co objevovat a pozorovat," potvrzuje Martin Pudil, když si všimnu v rákosí skrytého hnízda jeřába nebo obrovského hnízda sršňů.
Většina toho ale už brzy vezme za své. Především pečlivě sušené rostliny. Expozice v této podobě potrvá už jen do konce letošního roku. V příštím roce čeká muzeum rekonstrukce. Nové expozice se návštěvníkům mají otevřít za dva roky. Ta přírodovědná by měla nabídnout více herních prvků pro děti, například noru, v níž mohou děti prozkoumat, jak žijí zvířata pod zemí, ale také například tolik oblíbené hlasy ptáků.