Znají ho generace sportovců. Úspěšných i těch, kterým jako trenér dokázal vštípit hodnoty platné po celý život a nezbytné k tomu, aby člověk uspěl v jakémkoliv odvětví vytrvalost, touhu něčeho dosáhnout a nebát se dřiny a smysl pro fair play.

Od roku 1969 byl trenérem žáků v oddíle hokeje, ještě s Vladimírem Drncem. Věnovali se elévům, žákům do 11 let, což byla tehdy přípravka pro družstvo mladších žáků Stadionu Liberec. Během pouhých tří let se ale díky dosaženým výsledkům začali věnovat i mladším a starším žákům a teprve pak je předávali Stadionu. „V roce 1975 jsme s Vláďou Drncem, který byl v té době i ředitel ZŠ U školy, po dlouhých tahanicích získali i statut hokejových tříd při ZŠ," vzpomíná Jan Bachtík.

Mezi jejich svěřence patřili například hráči NHL Jan Ludvig nebo Petr a Jaroslav Nedvědovi či ligový reprezentant Leoš Gudas. Hokejový oddíl působil při TJ Slavia do roku 1988, pak přešel pod Stadion Liberec. A Jan Bachtík se stal předsedou a zároveň trenérem sportovního oddílu tělesně postižených. Tomu se věnoval až do roku 2000, kdy se stal tajemníkem TJ Slavia Liberec. Skončil až loni. „Už to ale předávám svému nástupci," usmívá se tento neuvěřitelně vitální muž, pro kterého se sport stal celoživotní láskou, a který mu, jak sám říká, vydržel a podržel po celý život. Vždyť volejbal hrál ještě v sedmdesáti.

V Dřevěnicích u rybníka

„Sportu jsem se věnoval odmalička. Narodil jsem se v Dřevěnici u Jičína, která proslula volejbalovými turnaji. Byly tam dva velké rybníky, takže jsem velmi záhy uměl plavat a bruslit. Později k tomu přibyl i volejbal, který tu měl už předválečnou tradici. Celé dny jsme jako kluci trávili na rybníku nebo na hřišti. Byla to nádhera," vypráví mi, když se ptám kde se vzaly jeho sportovní začátky.

Jan Bachtík, dlouholetý trenér ledního hokeje a funcionář Slavie Liberec.„Samozřejmě jsem chodil do Sokola a to byla obrovská přípravka pro volejbal. Byli jsme ohromně všestranní," vysvětluje a netají se přitom tím, že současnou úzkou specializaci dětí, které se připravují vrcholově na jeden sport už od mateřské školky, nepovažuje právě za šťastnou.

Jako volejbalista dosahoval vynikajících výsledků. „To ale člověku v té době nedocházelo. Byla to ale hlavně skvělá parta, kamarádi. Nikdy nezapomenu na svého prvního trenéra, Pepíka Krause, který se nás jako čtrnáctiletých kluků ujal. TJ Sokol Dřevěnice měl u nás ve volejbale jméno, zejména v šedesátých letech. Byli jsme na republikové úrovni. Dodnes se s mnohými scházíme. To je jedna z věcí, které sport člověku dává není ani ve vyšším věku sám. Pořád kolem někoho máte," zdůrazňuje.

K hokeji se dostal na průmyslovce. „Studoval jsem původně Gymnázium v Jičíně, ale pak ho změnili na jedenáctiletku a já přešel po třetím ročníku na potravinářskou průmyslovku do Pardubic. Tam mě přitáhli do Dynama Pardubice," vzpomíná bývalý trenér Jan Bachtík, kdy ho hokej přitáhl drápkem. Nebo spíš hokejkou.

„Hokej byl velký koníček, ale u volejbalu jsem stejně zůstal celý život," říká.

Je mu líto, že do tohoto sportu nešlo po revoluci víc peněz. Od státu i sponzorů. Jen hodinový pronájem tělocvičny vyjde na 350 korun. Z oddílu začaly kvůli finanční náročnosti odcházet děti, protože měsíční poplatky ve výši 500 korun si například maminky samoživitelky se třemi dětmi mohly jen těžko dovolit.

„To, co jsme si vybudovali, například dětské dopravní hřiště, které jsme jako jedni z prvních v republice vystavěli v akci Z, jsme předali kraji. Z toho, co jsme získali nazpět, se snažíme udržet alespoň ty děti, které v době počítačů a pohodlné zábavy o sport ještě jeví zájem," vysvětluje současný stav.

Sportem žije dál

Kromě financí je to často i odříkání, které sport provází. A na to současné děti přestávají slyšet. „Sport vyžaduje vytrvalost, velkou dřinu, a také životosprávu. Když vidím kluky, co jdou na volejbal a kouří, říkám si, že to dřív u sportu nebylo. Já sám jsem například kouřil jen jednou ze spolužákem v první třídě. Kamarád sebral doma dutinky a venku jsme do něj nacpali tabák, kterému jsme říkali „zabaráčník". Lezli z toho ještě škvoři a pamatuju si, že nám bylo hrozně špatně," prozradí na sebe tenhle pozoruhodný muž, který se sportu a sportovní přípravě dětí desetiletí věnoval.

A sportem žije dál. Teď například přípravami na 60. výročí turnaje v Dřevěnicích.

„S tím jsem byl spojený celý život, hrál jsem za ně a zároveň musel často dělat i rozhodčího, to byla povinnost. Při turnajích často pomáhala celá rodina děti i manželka Milada.

Teď jsou v pomyslné sportovní štafetě na řadě vnučky a nejmladší vnuk Jan, pátý toho jména v pořadí.

„Máme vlastně v rodině už třetí generaci volejbalistů," usmívá se s optimismem Jan Bachtík.