Desenský o víkendu navštívil Jablonec, kde zasedl v porotě přehlídky Jablonecký voříšek. Jeho kroky však vedly i do Dětského domova v Jablonci, kde strávil jeden rok svého dětství.

Lidé za vámi chodí, abyste jim poradil s výchovou jejich psů. Jak taková konzultace probíhá?
Nejčastější problém je ten, že spousta lidí říká psům povely, aniž by tomu pes rozuměl. Po lidech vyžaduji, aby psa nejprve naučili česky a pak mu předvedli, co ho chtějí naučit. Problém je v tom, že lidé jsou netrpěliví. V modu výuka musí zůstat déle. Zkrátka pořád učím, nevyžaduji. Chybou je také dávat zákazy jako „fuj“, „nesmíš“. Tohle předvést zkrátka nelze. A to ať se jedná o čivavu nebo třeba dobrmana.

Předpokládám, že majitelé za vámi nejčastěji chodí, protože mají doma agresivního psa a nevědí si s ním rady. Je to tak?
To je docela běžný problém. Buď je agresivní na psy nebo na lidi, v těžších případech i na členy rodiny. Buď jim pes přerostl přes hlavu a chce být agresivní, nebo se stal agresivním špatným působením lidí. Podle toho se pak ke psovi přistupuje. Ale v obou případech je důležité normalizovat psa a opět přes výuku češtiny stanovit základní pravidla chování.

Zabýváte se trochu i léčitelstvím…
Ano, jezdí za mnou například lidé, jejichž psi mají epilepsii. To je trochu i psychický problém. Hodně zastávám čínský způsob medicíny a přišel jsem na akupresurní body, které na to fungují.

Hodně se teď řeší množírny. Jak by lidé k týranému psovi měli chovat?
Tak předně, množírny bych trestal. Častou chybou lidí, kteří si vezmou týraného psa, je pocit lítosti, který způsobí to, že mu hodně tolerují. Ale tím jim pes rychle přeroste přes hlavu. Tady je hodně tenká čára mezi strachem a rozmazleností. Pokud si vezmu trápeného psa, tak je třeba si uvědomit, že já mu nic nedlužím. Dluží mu ten přede mnou, a to už je dávno za námi. Každému říkám, ať tu historii vymaže, začne s novým štítem. Nezohledňovat to, že je pes z množírny a především nepracovat se psem na úrovni lítosti.

Jablonec jste nenavštívil kvůli voříškiádě poprvé. Dokonce jste tu i žil.
Když mi byly čtyři roky, tak jsem byl umístěný do Dětského domova v Jablonci. Protože to bylo za totality, pamatuji si, že i cesta sem na sever byla dost stresující. Strávil jsem tu zhruba rok a půl, pak si mě vzal zpátky můj otec s nevlastní matkou. Před voříškiádou jsem se v domově zastavil. Dal jsem jim svoji knihu. Samozřejmě, že personál se už obměnil, ale teď mohou říct, že mají úspěšného chovance.

Mnoha psům jste vrátil důvěru k lidem. Psům, které člověk zlomil, a ti pak nikomu a ničemu nevěřili. Kolik jich bylo?
Kolik takových psů bylo, už si nepamatuji. U čísla dva tisíce jsem je přestal počítat, a to bylo už hodně dávno.

Vzpomenete si na svého prvního psa?
Svého prvního psa jsem v sedmnácti letech dostal spolu se zahradou se slovy bývalého majitele: „Buď si ho nech, nebo ho dám utratit, protože soused ho chce na guláš.“ Za totality tohle nebylo až tak neobvyklé. Pes byl dlouhosrstý německý ovčák Dan, každé ucho měl jinam, ale byl můj. Se svou velice silnou alergií na psí srst jsem si musel hodně držet odstup, aby mne po olíznutí od něho neodvezla záchranka do nemocnice s nekontrolovatelným astmatickým záchvatem. Musel jsem dodržovat pravidla několikerého mytí rukou, nenechat si olíznout obličej a podobně. Po půl roce veškeré příznaky alergie odezněly, denním kontaktem s alergenem si tělo vytvořilo protilátky. Sice jen na Dana, ale to se nakonec změnilo úplně.

Poskytujete také azyl hodně velkým psům, o které se útulky nemohou starat. Co se s nimi děje u vás?
Nedaleko města Písek, na úplné samotě, na prostoru o rozloze dvou hektarů mám azyl pro velké psy. Jedná se především o psy, kteří pokousali vlastní majitele. Mám vlastně dvě skupiny psů. Jedni jsou k umístění do nových domovů. V inzerci hledáme specifický druh lidí, kteří na tento druh psa stačí. Ovšem ta větší skupina jsou psi problémoví, kteří jsou neumistitelní a mohli by někoho pokousat. Tyto psy stabilizuji a u mě už dožijí.

Které rasy u vás přebývají?
Jedná se hlavně o středoasiaty, kavkazany, tibetské dogy. Útulky většinou naštvaného kavkazáka nechtějí, proto se o tyto psy starám primárně já. Jsem rebel, oni taky, takže si rozumíme.

Jak dlouho trvá usměrnit těžko zvladatelného psa?
To je různé, některého psa stabilizuji během dvou dnů. Jiný trvá půl roku i rok. Je to o tom, jak moc ho zničili lidi. Hlavně to je o lidech, ale i o genetice.

Když se tedy tito velcí psi dostanou k vám, je to pro ně štěstí.
Většinou se ke mně dostanou od majitelů a výjimečně beru i z útulků, když nestačí na velkého agresivního psa. Stejně jako v útulku se potýkám s omezenou kapacitou. Ta je nyní plná. Sám se starám o 28 psů.

To vám nikdo nepomáhá?
Jednou za měsíc dělám akce, při kterých mi pomáhají lidé s opravou plotu, kotců a podobně.

Rudolf Desenský je praktik v oboru psychologie psů, behaviorismu a poruch chování se specializací na výuku lidí v převýchově psů. Zachraňuje a poskytuje azyl psům, kteří jsou kvůli špatnému přístupu svých dosavadních pánů problémoví, bázliví či nezvladatelní.  Vystupuje v pořadu Kočka není pes, který čtvrtým rokem běží v České televizi. Je mu 50 let.