Kliknutím zvětšíteKdy jste si začala zemědělství všímat?
Vlastně od malička. Jedna moje babička byla z Těpeř a druhá z Klokočí. Do Železného Brodu se na jaře vozila z Klokočí raná zelenina a ovoce, ostatně, je to tak dodnes. Babiččin švagr pěstoval v Klokočí jahody, třešně a tak. Ovoce a zeleninu odvezl do města, na pole z města odvážel zbytky jako slupky, pak i trávu. A to se dávalo na pole. Jiní vozili do Brodu další věci, maso mléko, ale vždy si odváželi nějaké zbytky, ale třeba i popel. Aby vše dali na pole. Byli svého druhu popeláři. Skládali to na kus louky a vlastně už tehdy kompostovali. Dneska to, co by se mohlo zkompostovat, se vyhodí bez užitku. A to je hodně zlé.
Jiřina Barešová
Je jí 83 let.
Narodila se a celý život prožila v části Železného Brodu zvané Popluž.
Celý život se věnovala zemědělství.
Pracovala i jako foukačka teploměrů v železnobrodském podniku Exatherm.
Její děti pokračují v hospodaření na polích na Popluži.
Studovala jste zemědělství?
Ne ne. Kvůli polím. Já měla jít na studia v padesátých letech. Tehdy tady na Popluži byly velké tlaky na majitele polí, aby vstoupili do družstva. Chodili po domech, přesvědčovali, hrozili. Zase v dědečkově kovárně v Těpeřích se scházela taková parta mužských, každý pes jiná věc, kamarádi. Tuším, že dva byli v Rusku v nějakém zajetí. No, prostě tamní systém kritizovali. Třeba na poli dělali ženský a chlapi chlastali a bendili. Některým řečem jsme ani nemohli věřit. Že třeba zorali pole, brambory do toho naházeli halabala z valníku a pak brambory jen zavláčeli. A na vrch ještě poházeli oves.
Vy jste měli hospodářství tady kolem nás?
Bývalo tady pět hospodářství. Velovi, Kropáčovi, Daníček… Tatínek měl asi tak pět hektarů, ostatní plus mínus stejně. Nedalo se tím uživit po celý rok a tak měl každý ještě jiný způsob obživy. Táta třeba vyráběl rákosové rohože. To, co sem dnes vozí Poláci, se tehdy dělalo u nás. Dojelo se v zimě posekat rákos a celý rok se průběžně zpracovával.
Po roce 1948, kdy jste chodila do základní školy, přišel komunistický převrat. Máte na to nějakou vzpomínku?
Já jsem hodně kamarádila s Jaruškou Háskovou, dcerou velkopodnikatele se sklem. A ta se mi svěřila, že chce rodina emigrovat. Babička se to nějak dozvěděla a měla ke mně velký proslov, že nesmím nikomu říct, co mi Jaruška říkala. Nikde, ve škole, ani kamarádům. To je jenom tvoje, spolu si promluvíme. Pak Háskovi odlétli a já se s Jaruškou objala zase až v devadesátých letech.
Padesátá léta se vyznačovala zakládáním zemědělských družstev. Jak jsem pochopil, vám pole nevzali.A nikomu na Popluži. Já si pamatuji, jak u nás ti agitátoři jednoho dne seděli dlouho do noci. A furt, podepiš, podepiš. Táta vstal a oni na něj, ať si sedne, ať nikam nechodí. Na plnou hubu jim řekl, že si musí odskočit, že to snad ještě může. Bouchly dveře, pak bylo slyšet, jak bouchly dveře na záchodě a ticho. A pořád nešel. Na záchodě ani nikde nebyl. Prostě někam odešel. Ani nevíme, kde byl, objevil se za čtyři dny. Hledali jsme ho mi, i další lidé, báli jsme se, aby si něco neudělal. Sedíme tady na kopci na lavičce a támhle v tom háji se jeden sedlák z Dluhýho oběsil. Byla to ostrá doba, ale tátovi pak už dali pokoj. V roce 1953 jsem vyšla základní školu a chtěla jít na sklářskou školu. V Těpeřích jsme se sestřenicí obdivovaly místní figurkáře a já to chtěla umět taky. Ale že jsem byla dcera sedláka, nevzali mě. Nebyla jsem sama, to nás bylo více. Za to, že Poplužáci nechtěli družstvo, mimochodem tady z té lavičky bychom koukali přímo na něj, nás přiškrcovali takhle.
Komunistickému zemědělství se také vyčítalo rozorání mezí…
Za komunistů dědeček hrozně huboval, když se kácely a rozorávaly meze. Tehdy to nejprve vykáceli, naházeli tam všechen plevel z polí a pak rozorali. No jo, ale během několika let se divili, že jim přívalový déšť vyplavil úrodu. No musí, vždyť voda teče dolů, přece nepoteče nahoru.
Čím jste se tedy vyučila?
Byl nábor do tehdejšího Technoskla, táta šel tehdy poprvé se mnou. Bylo nás několik holek, které jsme se vyučily foukání lékařských teploměrů. Dneska už to dělají automaty, jestli se to vůbec dělá. Ale jo, na tehdejší dobu se v Technoskle dalo slušně vydělat. Takže do odpoledne práce, po práci na pole, protože mi jsme zemědělničit vlastně nepřestali.
Po sametové revoluci se nadechli i zemědělci. Jak to bylo tady u vás?
To už jsem se blížila důchodovému věku, ale řekla jsem si, že to hospodářství oživím. A tak jsem v roce 1990 začala sama, protože na jaře roku 1989 zemřel můj muž. Měla jsem s ním tři kluky, všichni pracovití, jeden už také zemřel. Začali jsme na malém kousku a než jsem do důchodu odešla, už toho bylo více. Dneska hospodaříme asi na největších plochách, co naše rodina obdělávala. Máme do dvaceti kusů velkého dobytka.
Předpokládám, že jak je dnes zase v módě, ekologicky?
Samozřejmě. Už od začátku. Když jsem tehdy řekla, že do toho jdu, tak poctivě.
Přijde mi, že většina lidí hledí na zemědělce skrz prsty, vnímáte to také tak?Ano. Za to můžou komunisti, ale i nové zřízení. Nedávno se byla moje dcera zeptat na pracovním úřadě, že potřebujeme pomoci okopávat zeleninu. No nikdo se nenašel. Dali jsme inzerát, zda by někdo nechtěl na dvě tři hodinky chodit vytrhávat trávu z cibule. Ani noha. Děláme brambory, zeleninu, všechno obilí, žito, pšenici, žito, hrách. Lidé z města na zemědělce pohlížejí skepticky. Pamatuji si, jak nějaký moderátor v televizi vykládal, že trhání jahod a cibule není důstojné pro českého člověka. V tu ránu mě popadl velký vztek a hned jsem do televize volala.
Vy jste se také dostala do jisté ministerské delegace do Švýcarska, kam jste jeli nabírat zkušenosti. Jak jste se tam dostala?
Jak já říkám, bylo to tou mojí držkou. Několikrát jsem byla na ministerstvu zemědělství. A oni, že pojedou do Švýcarska. Ministerstvo totiž nechtělo platit za odborné knihy autorská práva a ještě překladatele a tak že se napíší knihy rovnou české. Autobus plný, samí doktoři, inženýři a Barešová. Ve Švýcarsku jsme navštívili několik farem a tuším dvě školy. Je to už třicet let, ale stále vidím, jak to tam vypadalo na konci října. Krásná zelená příroda, tráva radost pohledět. A my tady jsme ve stejné době už měli naběhlý podzim a tam bylo překrásně. Ti lidé tam mají jiné myšlení, asi takové, jako měli naši dědové. Že jim zůstala taková povinnost k té půdě.
Lidé u nás ten cit k půdě ztratili?
Nejen cit. Ono je to tak nějak komplexně, dnešní výchovou. Za nás nám dal učitel pohlavek nebo vytahal za vlasy. To dneska strašně chybí. Naopak, chyby se omlouvají, děti jsou doslova přemlouvány, aby se šly učit na učitele, pracovat s počítačem a tak. A řemesla a zemědělství upadá.
Co vy a zemědělské dotace?To je jen pro velké zemědělce támhle v nížinách. Ti velcí mají dotace všelijaké. Za první republiky mohli všichni fungovat bez dotací a šlo to. Jak to? Naopak, zemědělci podporovali výstavbu a to mnohdy i význačných domů. Tady v Železném Brodě třeba hotel Crystal. Přidávali jako na Národní divadlo. A dneska se neví, jestli se to zbourá, nebo co s tím. Přitom jsou tam krásné prostory.
Kam kráčí zemědělci, lépe řečeno zemědělství?
Přijde bída. Hochu, přijde bída. Moje babička říkávala, že já se toho dočkám, že se to bude krájet. A to máte, dalo by se říci, nakrájené už dnes. Ale přijde bída a lidé si země zase začnou vážit. Ale to bude trvat ještě dvacet let.
Takže pak se vrátí láska k půdě?
Lidé budou hlavně rádi, že si budou moci něco vypěstovat, aby měli co jíst. Protože brambory, mrkev a takové stačí vypěstovat na půl hektaru a přežijete. To je dokázané, není to z mé hlavy. Tak to bylo po první světové válce a bude to tak zase.
3
Čtenář reportér
2
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
Celebrity
TN.cz
