Jaroslav Bernt
Narodil se v roce 1939 v Loužnici.
Padesát let svého života zasvětil jachtingu.
V letech 2010 až 2013 obeplul s partou na jachtě Sayonara Zeměkouli.
Publikuje knihy o lodích a lidech kolem nich, na dalších participuje
lodní deník a fotografie z plavby kolem světa najdou zájemci na webu sysayonara.cz.

Kde se ve vás vzala ta chuť poznávat daleké kraje?
To musíme začít pěkně zeširoka. První Berntové přišli do Loužnice z Huti v roce 1850. Josef neuměl pořádně česky a ten se sem přiženil, postavil tady kovárnu. Od něj počíná taková česká verze rodu Berntů. Před tím rod žil asi dvě stě let v Huti a ještě předtím asi od roku 1640 v Bedřichově. V Bedřichově se ty dvě tři generace živili jako skláři, poté v Huti jako koželuzi, to bylo v té době atraktivní, protože se hodně vyrábělo pro armády. Berntové zkrátka nikdy nebyli žádní sedláci spojení s půdou. I můj otec říkal poli drápanina a raději na ně posílal pracovat jiné. Maminka pocházela z Loužnice, rozená Havlová. Ti také nebyli ve vsi bezvýznamní. Třeba František Havel byl za první republiky poslancem za Národní socialisty. Jeho otec ještě za Rakouska-Uherska u nejvyššího soudu jako právník. Jeden z mých předků porazil u Lipska Napoleona. Byl právník a vychovatel u Lobkowitzů. Když se dávala dohromady aliance proti Napoleonovi, musel každý šlechtic postavit svou jednotku a Lobkowitz sáhl po Ignácovi. Poslal ho na cvičení a Ignác pak šel do války. Po vítězství byl jmenován okupačním důstojníkem ve Francii v Dijonu. Na sklonku kariéry vyučoval na vojenských školách Rakouska–Uherska.

Spíš jsem se chtěl zeptat, zda měl někdo z Vašich předků cestovatelské touhy?
Ignác procestoval významnou část Rakouska-Uherska. Můj děda se naučil hrát na trubku a udělal konkurz do cirkusového orchestru a s ní prošel celé Rakousko-Uhersko, byl ale s cirkusem Kludský i v Petrohradu. Ve Švédsku hrál v jistém městském orchestru. Psal si deníky, jeden se zachoval, nechal jsem ho přepsat. Po návratu záhy zemřel na tuberkulózu, což byla v té době smrtelná nemoc.

Zdroj: DeníkTo jsme ještě v dobách Rakouska-Uherska. Jaký byl tehdy život v Loužnici?
Když se tak probírám kronikami a anály, myslím si, že na přelomu 19. a 20. století tady byla komunita velice zajímavých lidí, kteří pomáhali utvářet život i v okolních obcích. Třeba prvním starostou železnobrodského Sokola byl obchodník Antonín Liška z Loužnice. Tehdy se lidé snažili prožívat čas jinak než dnes. Aby se nescházeli jen v hospodě, chodili cvičit. Tady v Loužnici před stavbou sokolovny na sál jediného hospodářství v obci, které patřilo rodu Krupků. Můj děda byl zjevně sportovcem tělem i duší, našel jsem dokonce diplom ze Sletu v roce 1895 ze závodu družstev nižšího oddělení podepsaný významnými Sokoly Podlipným a Vaníčkem.

Vy jste se narodil v roce 1939, jako dítě jste prožil Druhou světovou válku, více si ale budete pamatovat 50. léta minulého století. Jak se žilo v té době v Loužnici chlapci, který už jako zralý muž obeplul celý svět?
Náplní našeho mladého věku byl sport, jakýkoli, i když jsme si to tak neuvědomovali. Ještě v roce 1948 jsem byl na sokolském sletu, s takovou placatou čepicí. Ale hlavně jsme měli v Loužnici koupaliště. U jeho zrodu stál můj strýc, takže vidíte, jak je vše s mojí rodinou v Loužnici provázané. Koupaliště, to pro nás jako děti bylo Eldorádo. Ale samozřejmě jsme vnímali tu dobu. Táta byl reakcionář a strýc Mnislav ještě větší. Jinak se mluvilo doma, jinak ve škole. Měl jsem asi dobrý hlas a tak jsem zpíval. Písně o Stalinovi, o Čapajevovi. Drželi jsme žňové hlídky, aby nikdo snad nezapálil těch pár panáků slámy, ve čtyřech brázdách brambor jsme hledali amerického brouka. Jako dětem nám to nepřišlo, přesto jsme ty perzekuce vnímali. Pamatuji se na tři starší kluky, kteří strávili na vojně čtyři pět let. Protože jejich rodiče byli drobnými podnikateli. Franta a Josef Blažků, Zdeněk Malý, ten byl na vojně vůbec dlouho. To jsem vnímal. Jeden ze vzdálených příbuzných z matčiny strany byl zahradník a jeho syn Jiří Havel byl členem skupiny skautů ze Železného Brodu a okolí, jejíž členové chtěli utéct na Západ. U přehrady Souš, kde Jirka nebyl, je dopadla tehdejší Státní bezpečnost, došlo k přestřelce a velkému zatýkání. Jiří pak strávil dvanáct let v Jáchymově. Já jsem se vrátil z vojny a on přišel domů. Vzápětí zemřel. Asi v roce 1953 proběhla velká aféra i přímo v Loužnici. Po obci někdo popsal křídou všude možně písmeno E. Přijela sem policie, vyšetřovali i nás děti, jestli nevíme, kdo má takovou křídu, kdo to mohl být. Až později jsme si to dali dohromady s návštěvou Eisenhowera v sousedním Německu. Ta padesátá léta a perzekuce jsou těmi kořeny, od kterých se pak odvíjel můj život.

Stále se ale nemůžeme dobrat toho, kde se ve vás vzala cestovatelská vášeň.
Řekněme, že já osobně nejsem nějak zajímavou osobou, znal jsem a znám dle mého mínění větší osobnosti Loužnice. Když se narodila sestra, odstěhovali mě naši do pokojíčku nad naší truhlárnou. Tam vysela stará velká politická mapa světa, ještě bez Sovětského svazu. Vybavuji si, že jsem tu mapu studoval a představoval jsem si, co tam všude asi je. Do toho tatínek odbíral cestopisné časopisy. Za první republiky Letem světem, od protektorátu Zeměpisný magazín a pak Lidé a Země. Těch časopisů u nás byly štosy. Četl jsem všelijaké knížky a snil jsem. Hodně mě jako malého hocha zasáhla kniha Hoši z Modré zátoky. Je o tom, jak parta kluků najde vrak lodi, opraví ji a plují. Dlouhá léta jsem tu knihu považoval za to nejlepší, co jsem četl, hodně mě zasáhla a zjevně i inspirovala. Přečetl jsem snad všechny knihy Jacka Londona, pak i Ginsberga, Kerouaca. Jako už skoro dospělý jsem s partou hodně jezdil na kole, třeba kolem Sázavy, podél Otavy. Podle Švejka jsme šli pěšky z Písku do Putimi. I takové drobky byly pro člověka v těch letech velkými zážitky.

Tehdy jste začal lézt na skály?
Ano, a asi i dobře, protože jsem se dostal i na několik horolezeckých zájezdů. S kamarádem z Loužnice Slávkem Tomšem jsme lezli v Alpách. To bylo poprvé, kdy jsem byl na Západě. Pak se prezidenti Československa a Jugoslávie Novotný a Tito dohodli, že Češi mohou přes Jugoslávii jezdit do Bulharska. Hned jsme vymysleli, že nepojedeme do Bulharska, ale že zůstaneme v Jugoslávii. Dojeli jsme tam na motorkách. Nedá se popsat, jaká panenská příroda tehdy v určitých částech Jugoslávie byla. Kolem pobřeží nebyla silnice, teprve se začínala budovat. Na motorkách jsme projížděli tamní hory, bylo to kouzelné a zřejmě neopakovatelné.

V období takzvaného Pražského jara jste už byl dospělý muž, blížila se třicítka. Jak jste tehdejší dobu vnímal?
Období dospívání jsem prožíval v Liberci, kde jsem chodil na stavební průmyslovku. Po vojně, kterou jsem měl kupodivu pěknou, mi ale došlo, že stavařina není úplně to, čím bych chtěl žít. Nejdříve dálkově a posléze i interně jsem vystudoval pedagogiku v Praze. V roce 1968 jsem už byl na fakultě asistentem jistého docenta. Chodili jsme na různé debaty do Obecního i Slovanského domu, na mnoho dalších menších akcí. Pak přišlo vystřízlivění, přesto ta doba už nebyla tak tuhá jako v padesátých letech. Kdo uměl, nějaké ty dveře si přiotevřel nebo prolezl plotem.

I po osmašedesátém?
Ano. Tehdy jsem nechal lezení, protože to byl tehdy nebezpečný sport, lezli jsme bez jištění, každou chvíli jsme slyšeli o tom, že někdo spadl a třeba se i zabil. Já jsem lezl s Frantou Kroupou. Když se zabil on, řekl jsem si stop. V roce 1974 jsem ale náhodou narazil na partu chlapů z Libštátu, kteří měli svou loď a to se stalo mou vášní, která mě drží dodnes. To už bude padesát let!

Deník na návštěvěDeník na návštěvěZdroj: DeníkKam se tehdy s lodí jezdilo?
My jsme jezdili na moře do Východního Německa. V roce 75 jsem s kamarádem postavil svou první loď způsobilou pro pobřežní plavby. Vypluli jsme do Jugoslávie, na Balaton, do Německa. Do Jugoslávie se tehdy mohlo jen na devizový příslib a to ještě ne vždy, kdy jste si vzpomněli. Hledali jsme neustále nějaká okénka. Tak já jsem se třeba stěhoval, měnil jsem trvalé bydliště proto, abych se dostal z evidence té které okresního správy pasů a víz. A to jsem nebyl zdaleka sám, kdo to takhle praktikoval. I někteří úředníci nám pomáhali nebo přivřeli oko. Třeba v Semilech byl jistý pan Mach a ten ničemu nebránil. Podobného úředníka jsme našli i v Liberci. Ten nám vydával jednodenní cestovní doložku. A my na ní byli v Jugoslávii dva i tři týdny. Ten papír se pak musel hned odevzdávat, ale mi si ho nechávali až do doby, než se úřady začali pídit. Jé, my jsme to zapomněli odevzdat. Vždycky nám to prošlo. Pak jsme se dostali přes jachting do oficiálního sportovního světa. A stejně jako další sporty jsme měli naordinován nějaký ten trénink. A tak jsme vlastně dostali privilegium vyjíždět na moře. S tím, že nikde nemůžeme přistávat. Všechno to byla nepředstavitelná habaďůra. Každý rok jsme někde byli – z Portugalska až do Štětína, kolem dánských ostrovů, plavili jsme se v italských vodách, obepluli jsme Balkánský poloostrov. Tak to pokračovalo různě až do roku 1989.

I za komunistů ale byl jachting docela nákladným koníčkem, ne?
Určitě. Z učitelského platu se tehdy dalo bydlet a skromně žít. Naštěstí jsem od táty pochytil truhlařinu a pochopil jsem, že to řemeslo má zlaté dno. Od konce šedesátých let fungovala jistá forma podnikání na povolení od místního úřadu. Naštěstí tehdejší předsedkyně Národního výboru byla vstřícná a tak jsem ještě za komunistů podnikal. Po sametové revoluci byly najednou velké možnosti. Ti z nás, kteří to mysleli vážně, byli nadržení, plní představ, co se náhle dá podnikat. Přejet oceán? Atlantik? Ve dvou jsme skočili do lodě a pluli do Ameriky. Tam a zpátky plavba na celý rok. A pak už se vše rozjelo, můžeme plout kam chceme. Třeba obeplout celý svět, což se nám podařilo v letech 2010 až 2013.

Jachting je asi hodně o trpělivosti…
Trpělivost jachtingu už předchází. Dnes pozoruji na lidech, že chtějí všechno hned, bez nějakých obětí, bez práce. Rozhodující je cesta k cíli, píle. Když už všechno jede, není to nic pozoruhodného. Všichni, kteří žehrají, stěžují si, hledají výmluvy, to je především nedostatek jejich vůle, aby se dostali to, po čem touží, tam, kde chtějí být. Život je v našich rukách. To už říkal můj táta: člověče, přičiň se, on ti pán Bůh pomůže. Čekat, že něco spadne z nebe, že nastane nějaká konstelace a vše se podaří, to nejde. To pak můžete taky čekat celý život a ničeho se nedočkat. Můj kamarád spisovatel Ruda Kraušnajdr, výjimečný člověk, říká, že na moři je ten, kdo tam chce být.