Aspen Institute Central Europe v roce 2019 poprvé uděloval cenu Aspen Central Europe Leadership Award a právě Do Thu Trang se stala jednou z laureátů prvního ročníku. „Institut tím vysílá signál do světa, že oceňuje způsoby šíření humanitních principů v jakékoliv podobě a měřítku. A to je i součást mojí filosofie,“ řekla oceněná. 

Vaše jméno je neodmyslitelně spjato s blogem Asijatka.cz. Můžete prosím popsat začátky?
Začala jsem psát na střední škole v roce 2008, protože mě bavilo psaní. Také jsem od okolí dostávala spoustu otázek ohledně toho, jak se žije Vietnamcům v České republice. Navíc jsem začala blogovat v období, kdy se o nás v médiích nepsalo pozitivně, především kvůli drogám a našim nezaměstnaným dělníkům, kteří kvůli hospodářské krizi ztratili v tuzemsku práci. Celkově mi tu chybělo něco, co by vyvážilo tato negativa, ale zároveň aby to příliš slepě neopěvovalo naši komunitu. Něco, co by vám pomohlo osvětlit, proč se chováme tak, jak se chováme. Tak jsem se prostřednictvím blogu pokusila odpovídat popravdě na to, co lidi zajímalo.

Blog nese zajímavý název. Byla to jasná volba hned na začátku?
Název od začátku jasný nebyl, ale označení Asijatka jsem používala jako svoji psací přezdívku. Takže pořídit si vlastní doménu Asijatka byl přirozený vývoj.

Psaní blogu se věnujete poměrně dlouhou dobu. Neměla jste někdy tvůrčí blok, zásek? A témat je stále dost? 
Bloguji už přes deset let. Zásek jsem měla někdy v polovině psaní. Samozřejmě se témata mohou opakovat, ale stejně tak, jak se vyvíjí moje názory, vyvíjí se fenomény, o kterých píšu. Rosteme vedle sebe a občas uvidím něco, co jsem předtím přehlédla nebo něco, co předtím neexistovalo. Témat je naštěstí mnoho, i vzhledem k tomu, že tu vyrůstá třetí generace, kterou můžeme sledovat nejen z pohledu kulturní identity, ale také sociologického vývoje Generace Z. Velmi se těším na to, jak se navíc tyto dvě sféry budou ovlivňovat. A to, jak bude moje druhá generace vychovávat své děti.

S jakým cílem jste začala blog psát? Čekala jste, že se setká s takovým úspěchem?
Cíl byl docela všední – pobavit lidi a trošku je ponouknout k tomu, aby se nebrali tak vážně. Nebrat vážně integraci, nebrat vážně naše kulturní rozdíly, protože řešíme podobné problémy, akorát v jiném kontextu. Bavilo mě vysvětlovat to, proč nechodíme po hospodách, proč tolik dáme na rodinu. Hrát si se stereotypy, vyvolávat otázky a taky postrčit lidi k tomu, aby se více zajímali o naši kulturu, a aby si udělali více vietnamských kamarádů. Můj taťka se vždyc divil, že „ty blbosti“ někdo vůbec čte. Já za všechna ocenění budu navždyc vděčná a ráda o nich povím svým vnoučatům. Mám z toho radost i kvůli našim.

Když jsme u toho, co vnímáte jako svůj dosavadní největší úspěch?
Popravdě ani nevím, všechno má něco do sebe, protože každé ocenění zkoumá trošku jiný aspekt. Hodně mě potěšilo, že mě pozvala do svého pořadu paní Lucie Výborná, jejíž hlas poslouchám v rádiu odmalička. Vždy mám radost, když moje psaní pochválí nebo nasdílí někdo, koho si velmi vážím. A pak – to jsou ale neměřitelné úspěchy – mě potěší, když se moje články dostanou k lidem, kteří díky nim začnou vnímat věci, Vietnamce, svoje okolí nebo stereotypy jinak. Více s nadhledem a laskavěji.

Koncem loňského roku jste obdržela Aspen Central Europe Leadership Award. Vnímáte to jako ocenění vaší snahy a směřování?
Samozřejmě, zvlášť v záplavě jiných vrstevníků, kteří pomáhají svým komunitám ve větším měřítku. Myslím si, že v podobných situacích nelze zažívat nic jiného než čirou radost a vděk, že taková instituce oceňuje práci, kterou děláte ve volném čase, navíc docela amatérsky. Je to důkaz toho, že slova a myšlenky, použité s dobrým úmyslem, mohou někomu, alespoň malinko, pomoci. Minimálně tím Aspen Institute Central Europe vysílá signál do světa, že oceňuje způsoby šíření humanitních principů v jakékoliv podobě a měřítku. A to je i součást mojí filosofie. Pro někoho, kdo si o tom přečte, to může být impulsem k tomu se skutečně zvednout a jít fyzicky udělat něco proto, aby se v jeho okolí žilo lépe, jakkoliv pateticky to může znít.A taky je to ocenění pro moje rodiče, že ta investovaná rýže se jim aspoň teda takhle vrátila. (úsměv)

Zažila jste někdy na vlastní kůži projevy xenofobie či nenávisti kvůli původu?
Spíše ne. A když už, tak to byly drobné situace, hloupé poznámky kolemjdoucích. Většinou šlo o jedince, kteří evidentně neměli žádné vietnamské kamarády. Kdo ví, jestli vůbec měli nějaké kamarády…

Společnost má tendenci škatulkovat. Jak byste se identifikovala?
Čecho-Vietnamka. (V)hodný člověk.

Myslíte si, že by byl váš život diametrálně odlišný, kdybyste vyrůstala ve Vietnamu? 
Určitě, byla bych vdaná za bohatého podnikatele a měla minimálně dvě děti, naši by byli konečně spokojeni, že mají vnoučata…

Čím se aktuálně živíte? 
Pohybuji se kolem marketingu a sociálních sítí. Téměř třetím rokem pracuju v technologickém startupu, kde se věnuju obsahovému marketingu, PR a sociálním sítím.

Kam směřuje mladá (druhá) vietnamská generace v Čechách?
Druhá už skoro dosměřovává, zakládá si rodiny, část počeštělých Vietnamců pracuje v českých společnostech nebo si zakládá vlastní firmičky. Ti, kteří se drží komunity, přebrali živnosti po svých rodičích a pokračují v podnikání, protože by byla škoda pustit zajetý byznys, byť rodiče nechtějí, abychom prodávali jako oni. Další zakládají vietnamské restaurace a obchody, ale s tím rozdílem, že budou mít promakanější marketing a design. Už to nebude takové, jako dneska vidíme třeba u večerek.

Vadí vám osobně, že řada lidí ztotožňuje Vietnamce a večerky? 
Mně to většinou nevadí. Tak ona je to dost pravda, co si budeme povídat. Stejně tak jako Vietnamci a vietnamské restaurace. Dokud se majorita nedozví o tom, že tu děláme i jiné profese, tak s tím nic nenaděláte. Tyhle změny ve společnosti se dějí pomalu a chvíli trvá, než se dostanou do povědomí většiny. Nebuďme přecitlivělí, hlavně se není za co stydět, že jsou rodiče nebo zbytek rodiny večerkáři.

Je opravdu tak velký rozdíl mezi českou a vietnamskou mentalitou? 
Ano. Velký. Ve všem. Ale sdílíme lásku k fotbalu, hudbě – co Čech, to muzikant, co Vietnamec, to zpěvák – a vietnamskému jídlu.

Jaké máte plány do budoucna? 
Nedělám si velké plány. Baví mě marketing a technologie, takže bych ráda zůstala pracovně v tomto oboru – minimálně u psaní. Taky trošku přicmrndávám u filmu, což je takový malý splněný sen. Mám nápady i na další témata na blog, takže to vypadá, že následující měsíce mi budou hrát uměleckou strunou.