S nápadem na roušky od prvního září nesouhlasil a ulevilo se mu, když ho vláda nakonec odvolala. Primář infekčního oddělení ústecké Masarykovy nemocnice Pavel Dlouhý hovoří v rozhovoru o zkušenostech s Covidem-19 a o tom, co ještě s virem zažijeme. Co teď odborník radí? „Nevykašlat se na to, ale úplně se nezhroutit. Zdravotnictví i ekonomika musí fungovat, musíme také normálně žít,“ říká Dlouhý.

Pacientům s koronavirem jste ještě na jaře vyčlenili na infekčním celé patro. Mají ho pořád?
Už v červnu jsme měli nemocných s Covidem-19 podstatně méně. Takže jsme si už nemohli dovolit rezervovat jim celé patro. Obzvlášť proto, že od června do září máme tradiční „žně“ – spolu s kombajnéry vyjíždíme na „pole“ a sklízíme všechny letní infekce. Od střevních potíží z různých grilovaček a baget na pumpách přes nákazy od klíšťat až k infekcím importovaným ze zahraničí. Letos si, pravda, lidé daleko víc než ty přinášejí nákazy od klíšťat z českých luhů a hájů.

Kolik lidí je u vás momentálně hospitalizováno s Covidem-19?
Teď v létě je ten počet stabilně kolem 3 až 5 pacientů. Máme pro ně vyčleněnou část patra s izolovanými pokoji. Celkově bylo zatím v regionu přes osm set nemocných. Zhruba čtvrtina skončila u nás. Ať už ambulantně, hospitalizací, nebo pobytem na intenzivní péči. Zpočátku u nás leželi prakticky všichni pozitivní od dětí až po seniory z důvodu povinné izolace. Pak se ale pravidla uvolnila a nemocní s mírnějším průběhem se izolují doma. Do nemocnice tak patří jen lidé se závažnějším příznaky. Na vrcholu epidemie jsme se v Masarykově nemocnici starali o 30 – 40 nemocných, až polovina z nich vyžadovala intenzivní péči a plicní ventilátor. Nyní je situace zcela jiná.

Máte teď někoho s koronavirem na intenzivní péči?
Ne, pouze jeden pacient je v těžším stavu. Jde o relativně mladého, 56letého muže, který je ale velmi obézní. Má 130 kilo, a proto je rizikový. Má dechové obtíže a potřebuje kyslík. V tomto období ale převažují pacienti lehkého typu. Hospitalizováni jsou tu spíše z důvodů dalších diagnóz. Třeba mají i infekci močových cest. Nebo jsou to lidé z domovů seniorů a jsou tu proto, aby nenakazili ostatní klienty.

Kolik lidí vám tu s Covidem-19 zemřelo?
V Ústeckém kraji zemřelo 21 osob, velmi často spíše s koronavirem, než na COVID-19. Byli to nemocní s řadou závažných interních chorob a ve vysokém věku. V jednom období jsme na infekčním oddělení měli hodně seniorů. To bylo vázané zejména na litoměřický Domov U Trati, kde byly desítky nakažených a většina z nich se uzdravila. Ale je potřeba říct, že i na koronavirus lze zemřít. Riziková je obezita, vysoký krevní tlak, nebo postižení plic. Naproti tomu se ukázalo, že lidé s oslabenou imunitou nejsou koronavirem tolik ohroženi. Například pacienti s HIV či s imunosupresivní léčbou z důvodu rakoviny nebo třeba revmatického onemocnění dopadli dobře.

Vzpomínáte ještě, jak to u vás na „íčku“ vypadalo na jaře?
Záchranky k nám svážely nemocné z celého kraje, všichni se báli a nikdo je nechtěl vyšetřit. Často přitom měli „běžnou“ chřipku. Příznaky jsou velmi blízké – horečka, potíže s dechem, kašel, schvácenost, bolesti svalů a kloubů. Jeden čas před oddělením stálo osm sanitek s blikači. Ohromně nás tehdy omezovalo, že ještě nefungovaly laboratoře. Prvních šest týdnů byla jediná v Praze. Na výsledky jsme čekali až sedm dní, po nocích jsme tam museli volat. Pacienti a jejich příbuzní samozřejmě chtěli vědět, jak na tom jsou, někdy na výsledky čekaly i celé policejní jednotky, kterým hrozila karanténa.

To je ale minulost. Vzorky už zůstávají v Ústí, že?
Jako první začala fungovat laboratoř ve Zdravotním ústavu, poté i v samotné Masarykově nemocnici. Nakonec se nám přímo na oddělení podařilo získat i vlastní přístroj, který je velmi jednoduchý na obsluhu. Prakticky strčíme krabičku se vzorkem do mašinky a za hodinu z ní vypadne výsledek. Vyšetření je ale dražší a tuto metodu používáme jen u akutních stavů, kdy potřebujeme znát výsledek rychle.

Co si myslíte o závažnosti nemoci Covid-19?
Nechci to zlehčovat. Myslím si, že oba dva extrémní pohledy na věc jsou špatně. Není pravdivé tvrzení, že to je jenom rýmička, kolem které je nesmyslná hysterie. Viděli jsme pacienty v opravdu těžkém stavu a bylo nesmírně obtížné je prodýchat ventilátory. Vedle toho je ale řada bezpříznakových pacientů a naprostá většina nakažených se uzdraví bez jakýchkoliv následků. A tak není na místě hysterie, že se kvůli koronaviru zhroutí svět, že je potřeba všechno zavřít a přestat fungovat.

Čeká nás brzy druhá vlna koronaviru?
Bojím se spíš toho, že na podzim přijde druhá vlna strachu. Že k nám opět začnou proudit zástupy lidí s příznaky a budou se dožadovat vyšetření. Nebo je k tomu bude někdo nutit. Podle mě bychom se měli posunout od ambice vyšetřit a odizolovat každého k tomu vyšetřovat ty, pro které zjištění, že mají koronavirus, má nějaký význam. Tedy pacienty ve vážném stavu, kterým můžeme podat remdesivir nebo dexametazon a další experimentální, ale fungující léky. A pak ty pacienty, kteří jsou potenciálním zdrojem velkého počtu nakažených. Jako zdravotníky. Na jaře jsme řešili případ jednoho dětského lékaře, který ošetří za týden 500 maminek s dětmi. Pokud někdo přijde do kontaktu s takovým davem lidí, je záhodno to řešit.

Takže když bude relativně mladý a jinak víceméně zdravý člověk na podzim pokašlávat, mít rýmu a bude ho bolet celé tělo, má k vám chodit?
Vůbec bych nikam nechodil, ani k doktorovi. Zalezl bych si pod peřinu a hlavně nešel mezi lidi nebo na pracoviště. To jsme ale u nás na infekčním říkali už na jaře. V takových případech nemá informace, jestli mám, nebo nemám koronavirus, žádný význam. Na podzim technicky ani nebude možné všechny otestovat, jak někdo radí. Je také otázka, jestli je to racionální, test stojí šestnáct set korun a možná ty peníze potřebujeme někde jinde.

Ochrání nás před nákazou roušky?
Mezi infektology je velká část těch, kteří jsou k účinnosti zejména podomácku šitých textilních roušek velmi skeptičtí. Podstatný je dostatečný odstup. Roušky by si měl člověk nasadit, když je delší čas v nějakém hloučku lidí, jako zejména v přeplněných prostředcích hromadné dopravy. Paušální příkaz nošení roušek na veřejnosti jsem s kolegy od začátku kritizoval. Pamatuju si, jak jsem se šel na jaře projít do lesa se psem, naproti šli vyděšení lidé a málem mě zbili, že nemám roušku. Užití roušek v takovýchto případech je samozřejmě naprostý nesmysl.

Je ještě něco, co se vám nezdálo na vládních opatřeních kvůli koronaviru?
Od začátku jsme kritizovali také to, že nikdo nerozlišuje míru rizika ve velkých městech a na vesnici. V Praze je mnohem větší koncentrace osob než ve Šluknově na náměstí. Když přišel takzvaný semafor výskytu infekce a konečně se zdálo, že vláda začne rozhodovat regionálně, přišel příkaz od 1. září nasadit roušky. To jsem považoval za naprosto hloupé, ale naštěstí je to teď už jinak.

Takže pro povinný návrat roušek nejste?
Pokud, tak na vrcholu chřipkové epidemie, v prosinci a v lednu. Prvotní příkaz vrátit se k rouškám už od září jsem považoval za nerozumný i z psychologického hlediska. Veřejnost má omezenou schopnost tolerovat příkazy. A pokud po ní něco požadujeme, musíme být schopni to rozumně zdůvodnit. Jako lichá mi přijde představa, že by lidé zodpovědně nosili roušky víc než půl roku. Nakonec by byli v době, kdy bychom to nejvíc potřebovali, tak otrávení, že by to nařízení prostě nerespektovali.

Nebylo by dobré nechat rozhodnutí nosit ochranu úst a nosu na lidech samotných?
Jsou tací, kteří nechtějí být omezováni, jsou bez rizika a jsou oprávněně naštvaní, že by si měli vzít roušku. Pak jsou lidé povahou bázliví, nebo ti, kteří mají rizika. Racionální je skutečně nechat to na nich samotných. A orientovat se podle skutečného nebezpečí nákazy. Jestliže se někde v Techtle Mechtle nakazí dvě stě lidí, přece proto nebudou muset nosit v Lounech roušky.

Diskutovala vláda návrat k rouškám s infektology?
Od března se s námi nikdo nebavil. Dnes stát prakticky řídí skupinka epidemiologů. My jsme ministerstvu zdravotnictví na začátku nevytýkali ani tak to, že nemělo roušky. Podobnou epidemii nikdo nemohl předvídat a hromadění pomůcek, které mají nějakou expiraci, také není rozumné. Vadilo nám ale, že ten rezort byl personálně naprosto devastovaný. Dnes je naštěstí situace o mnoho lepší.

Když sledujete kroky vlády, kde byste se inspiroval?
Třeba v Holandsku, tam se chovají velmi racionálně. Nejde ale jen o vládní nařízení, ale také o náturu a přístup lidí v různých zemích. Na dovolené jsem teď během týdne projel Itálii, Švýcarsko a Německo. Italové jsou veselí, už se zase objímají a líbají. Švýcaři velmi racionální, důslední, v dopravních prostředcích nosí roušku. V Německu začíná hysterie, před obchodem odpočítávají, kolik lidí si může koupit housku. Je potřeba najít zlatou střední cestu.

Co je ta zlatá střední cesta?
Nevykašlat se na to, ale úplně se nezhroutit. Zdravotnictví i ekonomika musí fungovat, musíme také normálně žít. Úplně rozumím mladým lidem, že se chtějí jít někam pobavit, je léto. Měli bychom chránit ohrožené skupiny, poučit je, že je v jejich zájmu vzít si roušku nebo respirátor. Řídit to regionálně, ne paušálně a s ohledem na zatížení zdravotního systému. Když budou plné nemocnice a jipky, tak pak ano, je potřeba zatáhnout za brzdu a řešit to přísněji. Do té doby ale nemusíme usilovat bezhlavě ani o dohledání všech nakažených. Protože v zimě stejně nebude možné testovat každého s příznaky.