Na rozdíl od historických detektivek s Jakubem Protivou a thrillerů s tajným agentem Karla IV. dominikánem Pavlem jste tentokrát zabrousil do doby relativně poměrně nedávné, do roku 1917. Proč jste dal počátku 20. století přednost před svým oblíbeným středověkem?
Nemohu vám potvrdit, že bych měl středověk ve zvláštní oblibě a pokud jde o můj poslední román, využil jsem při jeho psaní poznámky a vzpomínky svého prastrýce Leopolda, který se shodou náhod ocitl v roce 1917 v tehdejší ruské metropoli Petrohradu.

Vážně? Copak váš prastrýc Leopold skutečně existoval?
Jestli existoval, nebo je jen mým výmyslem, to nechť si posoudí každý čtenář sám. V každém případě většina osob vystupujících v této knize skutečně žila a byly to osoby velmi významné. Prastrýc Leopold se totiž setkal s posledním rakouským císařem Karlem I., s oběma předsedy ruské prozatímní vlády knížetem Lvovem i Kerenským, vůdcem bolševiků Leninem, s T. G. Masarykem i s budoucím sovětským diktátorem Stalinem.

Počkejte, to spíše vypadá na nějaký politický než na milostný román, který slibujete v názvu…
Samozřejmě v mém románu nechybí milostný příběh. Inspirovala mě k němu opět skutečná žena, a to žena zcela výjimečná Larisa Rejsnerová, milenka a později manželka vůdce kronštadtských námořníků bolševika Fjodora Raskolnikova. Mimochodem, tato kráska inspirovala svého platonického ctitele ruského spisovatele Borise Pasternaka k jedné z ženských postav jeho slavného románu Doktor Živago. To neříkám kvůli tomu, že bych se snad chtěl s Pasternakem srovnávat, to v žádném případě. Jenom tím chci doložit, jaká to byla mimořádná osobnost.

Ona rudá komisařka v názvu vaší knihy je ovšem její mladší sestra. Existovala vůbec?
To je stejný případ jako prastrýc Leopold. Můžete věřit v její existenci nebo nemusíte. Takhle jsem si pohrál se čtenáři před časem v historickém románu Tajemství královnina zpovědníka. Psal jsem o tom, jak jsem náhodou v jednom pražském antikvariátě objevil překlad vzpomínek cisterciáckého mnicha Bartoloměje, který jsem převyprávěl do moderního jazyka. V úvodu jsem do příběhu zamotal i tři své kamarády a spisovatele Vlastimila Vondrušku, Pavla Toufara a Aleše Česala. A představte si, že to mnozí čtenáři vzali vážně a považovali celý příběh jako autentickou reportáž.

Vraťme se ještě k vašemu novému románu. Co vás tedy vedlo k jeho napsání?
Řekl bych, že to byla jistá fascinace Ruskem. Poprvé jsem se dostal do ještě bývalého Sovětského svazu v roce 1966, kdy jsem tu jako student pracoval v mezinárodním budovatelském táboře na stavbě drůbežárny v severním Kazachstánu. Od té doby jsem tuto zemi ještě mnohokrát navštívil a procestoval ji od Murmansku za polárním kruhem až po Novosibirsk, a přivedlo mě to k zájmu o pohnuté dějiny Ruska.
Později jsem se jim podrobněji věnoval, když jsem pro desetidílné Toulky minulostí světa mimo jiné zpracovával právě kapitoly z ruské historie.
Naše země se v roce 1945, kdy jsem se narodil, ocitla v sovětské zájmové sféře, takže většinu svého produktivního věku jsem prožil takříkajíc ve stínu Moskvy a chtě nechtě jsem se s tím musel nějak vyrovnávat.

Obal knihy.Chcete tím říci, že poznání ruské historie umožnilo pochopit, co se mezi roky 1945 až 1989 dělo u nás?
Když to povíme hodně zjednodušeně, tak nám vždycky poznání historie umožňuje pochopit současnost. Myslím, že to byl římský filozof Seneca, kdo napsal, že ten, kdo neví, co se odehrálo před jeho narozením, zůstává stále dítětem…

Milenec rudé komisařky je vaším 140 titulem a jste patrně neplodnějším žijícím českým autorem. Jak se vám podařilo napsat tolik knih?
Bez předcházející dlouholeté novinářské praxe by to asi možné nebylo. Nutnost denně psát, ať se vám chce, či nechce, je tou nejlepší školou. Těch 140 knih, alespoň tak jsem to sám spočítal, se sice zdá být hodně, ale jiní autoři jich napsali mnohem víc. Takový Georges Simenon, duchovní otec proslulého komisaře Maigreta, jich prý napsal přes 400, Alexandr Dumas starší asi 220. A nebyli to rozhodně špatní autoři. Z toho vidíte, že rychlost v psaní nemusí být na závadu kvalitě.
Jeden recenzent mé předcházející historické detektivky Rožmberské dědictví napsal něco v tom smyslu, že to sice není o ocenění Magnesia litera, ale že je to příjemné počtení. Já opravdu nechci psát velkou literaturu, nechci čtenáře omračovat velkými myšlenkami, ale chci, aby se bavil, aby se od čtení nedokázal odtrhnout a možná se přitom i trochu poučil.

Ještě jednu otázku. Jezdíte také na besedy se čtenáři? A pokud ano, kdy zavítáte do severních Čech?
Do severních Čech se vydám až na podzim, kdy mám 9. října besedu v místní knihovně v Proboštově. Když mě asi v březnu oslovili, musel jsem se podívat do mapy, kde vlastně Proboštov leží. Teď už vím, že je u Teplic a velice se tam těším.

Zpracovala Jitka Veselá

Ukázka z románu Milenec rudé komisařky

V první ulici za Finským nádražím objevil Leopold zastrčené vetešnictví.

„Chtěl bych nějaký tmavý pánský oblek," oznámil majiteli, pomenšímu chlapíkovi s velkým zahnutým nosem a kudrnatými šedými vlasy.

„To jste, občane, po dlouhé době první," usmál se vetešník, sáhl pod pult, nasadil si cvikr a se zájem se na Leopolda podíval. „Teď každý chce dělnickou halenu nebo vojenský stejnokroj. A vůbec nejlépe se mi prodávají rudé pásky na rukáv nebo rudé kokardy. Ale oblek? Člověče, vždyť budete vypadat jako buržuj!"

„Ale v tomhle, co mám na sobě, mě nepustí do hotelu," namítl Bauer.

„Co by ne," ušklíbl se majitel obchodu. „Klidně vám prodám i rudou kokardu a nagant, mám tady jeden dokonce fungující, a uvidíte, jak se vám bude recepční klanět. To víte, dneska nám vládnou revoluční dělníci!"

„Já bych opravdu raději chtěl ten oblek," trval na svém Leopold.

„Jak račte, náš zákazník, náš pán. Prodám vám, co si přejete, než mi tenhle krám soudruzi prohlásí za majetek všeho lidu."

„To vážně hrozí?" zeptal se opatrně Bauer.

„Vy asi nejste odtud, že? Kdy jste přijel do Petrohradu?"

„Včera v noci."

„A smím vědět odkud?"

„Ze Švýcarska."

„Aha, to se jistě znáte s Martovem a Leninem. Nu, jak si přejete, něco vám přinesu."

Za chvíli se vetešník objevil s černým smokingem, který vypadal, že patrně patřil nějakému koncertnímu hudebníkovi. „Jestli chcete, prodám vám také bílou košili, ale možná bude mít na vás krátké rukávy. Kolik máte kolem krku?"

Leopold bezradně rozhodil rukama.

„Nu, nevadí, mám tady krejčovský metr, tak si vás změřím. Však nám brzy bolševici začnou všem měřit krky, aby věděli, jak velké budou potřebovat smyčky na oběšení."

„Ale trest smrti přece prozatímní vláda zrušila," namítl Bauer.

„To není nic jiného než revoluční propaganda. Ach pane, já bych byl raději, kdyby se vrátil car. Nějaké ty pogromy se vždycky daly přežít, ale s těmi demokraty a socialisty, co vládnou dneska, si nemůžete být s ničím jist."

Leopold ponechal vetešníkovy názory bez odezvy a věcně se zeptal: „Kde se tady mohu převléci?"

„Vidíte támhle tu skříň se zrcadly? Patřila primabaleríně Kšesinské, bývalé milence cara Mikuláše II. Teď si ovšem její palác zabrali bolševici a skříň mi sem odvezli. Za tu skříň si vlezte a klidně se převlékejte, jak je libo."

Bauer se na zmíněnou skříň se zájmem zahleděl. Dovedl si představit, jak by se asi líbila jeho otci, který by s ní jistě rád vylepšil vestibul svého maloměstského hotýlku. Nabízený smoking trochu páchnul naftalínem, ale jinak byl zjevně málo používaný, a co hlavního, padl mu jako ulitý.

„To víte, míry mám v oku. Mně stačí se na někoho podívat a hned vím, zda mu to bude sedět nebo ne," chválil se nosatý vetešník. Bauer si od něj ještě koupil mírně obnošený kabát s persiánovým límcem a v duchu blahořečil profesoru Musilovi, že ho na cestu vybavil dostatečnými finančními prostředky. Na ulici se pak vrátil jako dočista jiný člověk a směle se pustil směrem k Něvskému prospektu.