Namísto pověstného Bezdíkova míří na liberecké sídliště Broumovská. A už se těší. „Je to moje volba," říká.

Samozřejmě se nabízí otázka, jestli to není v důsledku kotrmelců, které v poslední době v liberecké nemocnici nastaly?
Vůbec ne. Je to dlouhodobý proces. Rozhodnutí, kterým se zabývám přinejmenším rok a půl. Nejsem typ člověka, který by si přál zůstat primářem na doživotí. Mám rád změnu a také se začínám cítit unavený dlouhodobým stresem. I když máte na oddělení schopný tým, přeci jen za něj jako primář nesete velikou odpovědnost. Nepřetržitě. I během dovolené. Vy musíte udělat to rozhodnutí. I když je třeba chybné. Čeká se to od vás. Když se mě známí ptají, co to je, co tak člověka vyčerpává, tak se na to těžko odpovídá, ale asi je to právě ten pocit permanentního napětí. Rozhodně v tom není žádná uražená ješitnost. To už jsem si vyřešil.

Ale stres a pocit zodpovědnosti máte jako lékař na obvodě také…
To rozhodně, ale je to trochu jiné a pak těším se, že tu zúročím svoje zkušenosti. Vidím jako chybu, když se na obvod dostávají lékaři s malou praxí. Po třech letech na oddělení ji nezískáte. Například v Rakousku musíte odsloužit v nemocnici deset let, než můžete do privátní praxe. Věřte, že to na obvodě není jednoduché. Tady máte celý tým, diagnostiku, ale na obvodě musíte z mála udělat hodně. A patří k tomu i to, že chodíte za pacienty domů.

MUDR. MARTIN ZÍTEKTo budete tak trochu „stávkokaz"…
To budu! Ale patří to k oboru. Stejně jako tady můžete nejlépe posoudit stav dítěte, když ho vidíte ráno i večer. Víte, čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že téměř žádná nemoc neprobíhá tak, jak ji popisují lékařské knihy. A třeba i takové banální slepé střevo může mít pokaždé naprosto jiný průběh a příznaky.

Jak se vůbec změnila dětská medicína za těch sedmnáct let, co jste na oddělení?
Naprosto zásadně! Nemoci jsou stále stejné, ale diagnostika je diametrálně jiná a zvláště tady v Liberci se dělá špičková medicína. Vzpomínám si, že v Hradci Králové, kde jsem před tím po škole působil, k nám na oddělení chodil třeba neurolog dvakrát týdně. Tady můžeme pacienta vyšetřit okamžitě a dokonce i provést díky špičkové neurochirurgii zákrok. A to nemluvím o neonatologii, která je určitě výkladní skříní zdejšího dětského oddělení. Výrazně se díky diagnostice zkrátila i doba hospitalizace. Zatímco dřív dítě leželo třeba se zápalem plic v nemocnici tři týdny, teď, když je zaručena dobrá domácí péče, ho můžeme propustit za pět, sedm dní. V budoucnu se to možná posune ještě dál, kdy budou hospitalizovány pouze závažnější případy a v lehčích případech, kdy stačí 24hodinový lékařský dohled, po injekci nebo infuzi, se to možná bude řešit podobně jako je tomu v zahraničí, formou jednodenních stacionářů.

A jinak?
Rozhodně je jiný přístup k rodině. Když jsem začínal, tak se rodiče dostali do nemocnice ve středu a v neděli během návštěv. Dnes s námi komunikují denně, jsou díky internetu více poučení, pokládají nám sofistikované otázky a očekávají větší spolupráci z naší strany. Ale komunikace je bohužel pořád to, co se na medicíně neučí, takže z neporozumění, diskomunikace vychází až 90 procent stížností, které se do nemocnice obecně dostávají. Společnost se „amerikanizuje", to znamená, že zatímco dřív bylo trestní oznámení na lékaře něčím neobvyklým, dnes ho můžete očekávat kdykoli. A pak proti sobě stojí vystresovaný rodič a vystresovaný pacient nebo, jako v našem případě, rodič malého pacienta a konflikt je na světě.

Mluvil jste o diagnostice. Nebude vám na obvodě přeci jen chybět?
V zahraničí je dnes už naprosto běžné, že s sebou lékař vozí něco jako malou pojízdnou laboratoř, kde během deseti minut můžete provést některé rozbory, což samozřejmě usnadní stanovení diagnózy a správnou léčbu. I to snad jednou tady bude trendem. Ale zatím to brzdí pojišťovny, které se snaží, aby se laboratorní vyšetření prováděla v příslušných laboratořích. A stát by na tom dokonce i ušetřil, ale jak víte, ne všechno běží v tomto státě tak, jak by mělo…

Jak se díváte na poplatky u dlouhodobě hospitalizovaných dětí, kdy maminka na dětské onkologii zaplatí za sebe a dítě při měsíční hospitalizaci šest tisíc?
Nejsem levicově orientovaný člověk, to rozhodně ne, ale poplatky, zvláště u dětí a dlouhodobě hospitalizovaných i starších lidí, kteří se například dva, tři měsíce léčí po operaci nádoru, to považuji za velmi nešťastné. Stát by rozhodně měl šetřit jinde.

MUDR. MARTIN ZÍTEK

Liberecká nemocnice měla v některých oborech odjakživa dobré jméno. A dětské oddělení bezesporu patřilo k těm, které k němu přispěly. Necítil jste se svázán tím, že jste nastoupil po legendárním primáři Šťovíčkovi, který byl pro rodiče i praktiky skutečnou autoritou?
Když jsem nastoupil, bylo mi něco přes třicet, a to má člověk vždycky víc odvahy…

Dnes už bych si asi kladl víc otázek, ale musel jsem se s tím nějak poprat a snad se mi to i povedlo, když jsem tu vydržel tak dlouho…

Kromě primáře dětského oddělení jste několik let působil i ve vrcholném managementu jako lékařský ředitel. Necítil jste něco jako střet zájmu?
Jako že bych si přihrával na své oddělení? Dětské je ekonomicky tak málo náročné, že mě z toho asi nikdo ani nemohl podezírat. V podstatě tu naše náklady tvoří jen mzdy a materiál. Nenakupujeme drahé přístroje, takže to určitě ne.

Kdo je MUDr. Martin Zítek

Vystudoval Fakultu dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze ( 1988). Poté pracoval na dětské klinice FN v Hradci Králové. Od roku 1996 do ledna 2013 primář dětského a novorozeneckého oddělení Krajské nemocnice Liberec. Řadu let působil jako regionální konzultant pro obor dětské lékařství a neonatologii v Libereckém kraji. Od roku 1993 se podílí na vzdělávání studentů lékařských fakult a mladých lékařů v přípravě na atestaci dětského lékařství. Je odborným asistentem Ústavu zdravotnických studií TU v Liberci. Od roku 1989 člen České pediatrické společnosti a České neonatologické společnosti. Od roku 2001 působí také jako soudní znalec pro obor dětské lékařství při Krajském soudě v Ústí nad Labem. V letech 2006 až 2011 zastával funkci lékařského ředitele Krajské nemocnice Liberec, a.s.

Spíš jsem to myslela tak, jestli jste necítil rozpor primáře, zodpovědného za jedno oddělení, a člověka, který dělá rozhodnutí za celou nemocnici, která třeba pro zaměstnance nebyla vstřícná, ale pro chod celého obrovského zařízení nezbytná…
Vždycky jsem se na nemocnici snažil dívat tak, že i já budu jednou třeba nemocný člověk, a záleželo mi, aby se nemocnice rozvíjela komplexně.

Ve vedení jste působil v době, kdy nemocnici vedl Luděk Nečesaný, který dokázal neuvěřitelné. V době, kdy se většina nemocnic propadala do dluhů, on ji z nich dokázal vytáhnout. Jak vidíte současný management?
Za Nečesaného měla nemocnice nejschopnějšího šéfa, jakého jsem kdy poznal. Ti, co tam byli jmenováni po něm, Konrád a spol., to byli idioti. Naštěstí tam vydrželi jen půl roku.

Počkejte, tohle asi nemůžu napsat…
Ale klidně můžete. A k současnému vedení? O Kittnerovi se může říkat cokoliv, ale rozhodně se mu nedá upřít, že dokáže druhým naslouchat, a to je hrozně důležité. On nás taky s Nečesaným podržel v nemocnici ještě dva roky po nástupu sociální demokracie. Ti nás chtěli odvolat okamžitě po nástupu.

A důvod?
V Liberci bude situace vždycky zašmodrchaná. Přeci jen je to zařízení, které má obrat 2,5 miliardy, a to vždycky bude někoho zajímat…

Do čela Libereckého kraje, který je majoritním vlastníkem nemocnice, teď ale nastoupila opozice, takže se dají očekávat i možné změny?
Nemocnici obecně nejvíc prospívá stabilita. Tady se mění vedení každé dva roky, to určitě ničemu neprospívá. Nemocnice by se měly odpolitizovat a ve vedení by měli sedět opravdu schopní manažeři. Lékaři se mají věnovat medicíně.

Spekuluje se o návratu Luďka Nečesaného z Nemocnice v Karlových Varech. Prý tam z něj velkou radost nemají…
Myslím, že to jsou účelové řeči, které ho mají v očích veřejnosti poškodit. Vždyť si ho tam sami pozvali, aby dal do pořádku evropské fondy. Jak se to ale všechno vyvine, těžko říct. Rozhodně by ale měli z řídících orgánů odejít lidé jako Bursa a Seep. To je neštěstí. Ale těžko říct, čím nás politici nakonec překvapí. Já už se ale těchhle tanečků účastnit nechci.