V mnoha případech jde přitom o fakta, která dosud nebyla zveřejněna. Autor se v ní opírá nejen o autentické výpovědi posledních žijících svědků, ale především o náročnou práci v terénu a v archivech. Například při pátrání po podzemní továrně v Rychnově musel využívat speleologů, v zatopených štolách mu při práci pomáhali potápěči. S „archeologickým“ výzkumem mu pomáhali lidé, jejichž koníčkem je pátrání s detektorem.

„Věděl jsem, že až místa v knize označím, vrhnou se na ně lidé s detektory a lokalitu doslova vyluxují. Tak jsem je předběhl,“ prozradil Ivan Rous.

Díky tomu se podařilo nejen kvalitně zmapovat celé území, ale také je doložit řadou unikátních nálezů. Například součástky do letadel Junkers pocházejí z bývalého pracovního tábora v Novém Městě. „Naprosto unikátní je ale nález olejového čerpadla z továrny v Polsku konstrukčně navržené tak, že předběhlo svou dobu a mohu si snad pohrávat s myšlenkou, že šlo o malou částečku snad Hitlerových tajných a nikdy nerealizovatelných plánů,“ ukazuje autor publikace vzácné nálezy. Válečná výroba v některých zdejších továrnách byla sice popsána v archivech, ale díky nálezům, zhodnocenými britskými odborníky, je to nyní podložené.

Cesty zla

Kniha vlastně mapuje celý posun válečné mašinerie. Od vítězného tažení Němců, kdy v továrnách používali vlastní zaměstnance (nalezen byl například nákres velkého pracovního sídliště pro německé dělníky, které mělo být postaveno nedaleko Chrastavy) přes totálně nasazené až po zajatce a v konečné fázi války i vězně koncentračních táborů Gross-Rosen. Ty měly pobočky nedaleko dnešních hranic na území Německa a Polska. Na našem území pak byly koncentrační tábory v Bílém Kostele, Chrastavě, v Rýnovicích, ve Smržovce či Rychnově u Jablonce nad Nisou. Mezi Ústím a Libercem bylo přes pět stovek táborů. „Přesné číslo nikdo neví,“ říká autor. Pátrání ho dovedlo také k vysvětlení pochodů smrti. „Když jsem dal dohromady údaje o válečné výrobě a v archivech vysledoval cestu vězňů, zjistil jsem, že v některých místech jich náhle sto, padesát , dvě stě ubylo. Ale nikde se nenašly žádné společné hroby. Zato šlo o místa, kde měly tajné podzemní výrobny zbrojní fabriky. Tím by se to dalo vysvětlit. Netvrdím, že to tak skutečně bylo, ale je to velmi pravděpodobné,“ popsal některé nové poznatky.

Kniha 21. století

„Začínali jsme samozřejmě pátráním v archívech, ofotil jsem několik tisíc dokumentů, včetně stavebních nákresů. Pomocí moderních technologií a speciálních počítačových programů jsme vybrali zásadní informace, což je mnohem rychlejší a efektivnější, a na základě nalezených údajů začali pátrat přímo v terénu. A vyplatilo se to.

Na rozdíl od uzavřeného bádání v archívu se kolem našeho pátrání rozvířily vody. A najednou se nám začali hlásit lidé, kteří si jako malí zapamatovali různé střípky. Například, že nedaleko jejich domu byla továrna a lidé tam chodili do práce v pyžamu… Bez svědeckých výpovědí by se dodnes nepřišlo na to, že pracovní lágr byl i v bývalé restauraci na Letce.

Za unikátní pokládá Ivan Rous kinofilm, který nalezla jedna liberecká rodina ve staré kůlně. Snímky jsou zrůdným dokumentem nacistické ideologie, která z milujících otců rodin v jejich „práci“ dělala poslušné zabíjející stroje. Bez jakéhokoliv náznaku citu, bez stopy lidskosti.

Prohlížíme si filmový pás. Sonda do duše nacistického pohlavára. Rodinné snímky střídají mrtví v ostnatých drátech. Rodinka na lyžích nedaleko Hrádku. Dcera v prvních lyžácích. Následující snímek zastřelený ruský důstojník. Další okénko kinofilmu zachycuje vzornou rodinku. Zátiší s dědečkem v zahradě střídá galerie mrtvých „podlidí“. Ze snímků zamrazí. Na stejný film zachytil rodinu a nepřišlo mu na mysl, že ti mrtví mají také své děti i rodiče… Během norimberského procesu bylo pojmenováno zlo jako nedostatek empatie. „To je naprosto přesné,“ říká nad snímky Ivan Rous. Některé z nich tvoří jakousi fotogalerii a uvozují jednotlivé kapitoly, členěné na koncentrační tábory, zajatecké a pracovní tábory, odsunová střediska pro Němce po válce a podzemní památky otrocké práce.

„Kniha není ani temnou, ani pietní připomínkou nejhorší kapitoly našich dějin. Je dokumentem, shromažďuje fakta. Vedle archivních snímků jsou tam fotografie, které jsme pořídili dnes. Je na nich vidět tu a tam podezdívka bývalých „baráků“. Kromě toho jsou tam i mapy z archivu přenesené do současných katastrů. To už se nedá okecat. Každý, kdo si myslí, že něco takového tady neexistovalo, může si vzít do ruky mapu v knize a jít se tam podívat,“ říká Ivan Rous.

Ve své knížce nechce soudit. Je to kniha o faktech. Včetně autentických vzpomínek jednoho z posledních pamětníků Rado Faltise.

Pátrání Ivana Rouse se potkalo se správnou dobou. Začala se bourat tabu, která zamlčovala některé skutečnosti, lidé překonali bariéry, kdy o tomto tématu nechtěli nic slyšet a navíc díky internetu mohl spoustu objevů konzultovat se zahraničními odborníky. Kromě britských specialistů se mu podařilo také kontaktovat archiv amerického letectva, které mu pomohlo identifikovat mikrofilm zachycující cíle bombardování Liberce v posledních dnech války.