Syn předčasně zesnulé legendy designu architekta Bořka Šípka Daliborem Šípkem v rozhovoru hovořil, jak se dostal ke sklu a jak spravuje novoborské sklářské studio Anežka.

Zastihnout vás v Novém Boru není snadné, cestujete hodně?

Cestování se mi líbí. Já jsem sice napůl Čech, ale také Holanďan a částečně po mamince Angličan. Táta se pohyboval po celém světě. A já také nepotřebuji zůstávat na jednom místě. Poslední dobou jsem byl delší čas v Novém Boru, protože jak umřel táta, tak jsem se tu chtěl starat o to, aby vše šlo správným směrem, pokračovalo tak, jak má, jak si otec představoval. A jsem rád, že to tak i jde. Nyní ale konečně mám zase více času cestovat.

Spolupracujete se svým bratrem Milanem?

S bratrem Milanem jsem v pravidelném kontaktu, ale už je 12 let v Číně. Vybudoval tam své firmy, zabývá se vším možným od architektury, nábytku po sklo. Na to jsem se více soustředil já a tak v tom úzce spolupracujeme. Já se věnuji Evropě a on asijskému trhu. Když potřebuje nějaké doplňky, tak bere ty moje věci, které se hodí k jeho nábytku.

Je to výhoda mít příbuzného na čínském trhu?

Zatím to vypadá, že brácha v Číně dál zůstane, což je výhoda mít někoho na takhle rozvíjejícím se trhu. Sice tam oficiálně mají komunismus, ale v poslední době se tato obrovská země a ekonomika hodně otevřela. Je tam obrovská poptávka po západních věcech, mezi něž patří i umění. A já se to snažím dělat trochu volněji, nemyslím ani tak na kariéru, slávu, ale spíš že to umění a tvoření je pro mě zábava, radost a chci se tím odpoutat od běžných starostí a problémů současného světa.

Jak jste se dostal ke sklu?

Přišel jsem do Čech docela mladý, bylo mi dvanáct let. Sklony ke sklu mám od táty, byl jsem sklem i jeho tvorbou obklopen. V Čechách jsem se postupem času dostával k různým druhům umění. Nakonec jsem studoval fotografii a film. Sklo mě ale vždy bavilo, lákalo. Pro tátu jsem později fotil katalogy. Také jsem otvíral restaurace, galerie, kde sklo také hrálo svou roli. Pak ve sklárně u otce jsem nejprve začal pracovat jako pomocný dělník, zadák, úplně „dole“ a tady jsem se od kluků naučil o skle nejvíce, jak vzniká, funguje, jak se tvaruje, samozřejmě i jejich různé triky. Tuto zkušenost se snažím dostávat i do svých prací, návrhů.

Na jaký druh skla se zaměřujete?

Na umělecké, dekorativní sklo do interiérů. Když děláme projekty na zakázku, je skvělé, když máme volnost a svůj osobní prostor k vyjádření. Zákazníci si třeba jen řeknou, jakou velikost by rádi měli, ostatní nechají na nás, to je báječné. Na jejich přání tak chystáme nové kolekce. Ovšem neděláme nijak velkou produkci, ale spíš jen unikátní kusy, které tito lidé mají rádi a ocení je.

Na čem zrovna pracujete?

Rozpracované mám dva krásné projekty, originální trofeje pro nový tenisový turnaj v Brně, pojmenovaný po zesnulé tenistce Janě Novotné, půjde spíš o charitativní podnik. U nás se budou foukat a v novoborském ateliéru Astera brousit. Také vytvářím unikátní korunky pro hlavní vítězky jedné soutěže krásy. Domluvené mám také výstavy svých prací v Amsterdamu a v Praze.

Kdo je v Novém Boru vaší oporou?

Spolupracuji se stejnou partou sklářů, kterou dal dohromady ještě táta. Zůstali nám věrní. Jsou skvělí. Je to tady stále rodinný podnik, velmi dobře se nám tak pracuje. Kluci umí vyrobit prakticky vše. Při tvorbě s designérem už vědí přesně, jaký by měl být výsledek, to pak krásně funguje. Ivan Kubela je mistr nad mistry, vůbec jeden z nejlepších sklářů, co jsou na světě. Práce s ním jen krásná, protože když já mám nějaké nápady, divoké představy, on mě usměrní, ale nesrazí, nesnaží se mi zvládnutí záměru ulehčit, ale třeba i najít kompromis nebo vymyslet i něco nového… Tak to je pak nádherná spolupráce.

Když jste říkal o otevírání restaurací, vy sám umíte vařit?

Ano, umím. Často a s oblibou vařím speciality asijské kuchyně. Jsem v tomhle směru zaměřen jako táta, i když na rozdíl od něho já až tak jídla nekořením. On to dělal rád, občas to s kořením i přeháněl, rád lidi zkoušel, co vydrží. Já zase vím, že zde v Čechách lidé na extrémy nejsou zvyklí jak v jiných zemích, tak se mírním, jde mi o to ,aby jim jídlo chutnalo.

Vnímáte, že vás lidé stále poměřují s otcem, jak to na vás působí? Neštve vás to, berete to jako závazek? 

Každopádně nechci poškodit tátovo jméno. Mám k němu respekt. Troufám si na drobnější díla, ale nesnažím se porovnat s jeho genialitou, to, co on zvládal, bylo neskutečné, úžasné. Na počátku svého uměleckého snažení jsem maloval, kreslil. Vím, že i když budu dělat něco úplně jiného než on, tak stejně mě s otcem budou lidé porovnávat dál. S tím už jsem dávno smířený. Kdysi jsem si sice říkal, proč si mě musí vždycky porovnávat, ale zjišťuji, že už to pro mne není žádný problém. Když to někteří lidé mají zapotřebí, mně to nevadí, spíš to působí jako motivace, že musím dodržovat nějakou laťku a také mi to dá určitou úlevu, že sám jsem si jistý, že jsem sám sebou. Dělám, co já sám chci, a to je to hlavní.

Když otec žil, neříkal vám třeba, kudy se máte v životě a umění ubírat, že to, co děláte, máte zkusit jinak? 

Ne, nikdy mu nevadilo, co a jak dělám, byl otevřený všemu. Maloval jsem, také jsem i psal, také básně a krátké příběhy. Všechny druhy umění jsem zkoušel a u všeho mě podpořil. Od ničeho mě neodrazoval. V podstatě mu bylo jedno, do čeho jdu, ale hlavně ať se tomu věnuji zcela a dokážu to zvládnout. Podobně tomu bylo i u bratra Milana, co je nyní v Číně, ten také maloval, věnoval se designu a vždy uspěl. Jeden čas nedělal nic jiného, než že chodil za tátou a koukal mu pod ruce, učil se od něho. V Číně také začal pracovat na projektu pro tátu a pak se mu tam zalíbilo.

Povídáme si ve vaší sklářské huti Anežka v Novém Boru, jaká je její minulost, od kdy je spojena s vaší rodinou? 

Cesta k naší huti začala už když v 2009 táta odešel od Ajeta. Nejprve byl se svými skláři na huti sklářské školy. Ale tato konkrétní huť, kde tavíme jen křišťál, už tady stojí asi 11 let, byla novostavbou, ale už se tu vystřídali před námi jiní podnikatelé. Když jsme sem přišli, byla v žalostném stavu, skoro ruina, všechny rozvody vytrhané, nic tu nebylo v pořádku, ani okna. Tak si to kluci s tátou sami upravili, to jsem ještě pracoval v Praze, tady jsem byl jen na návštěvách.

Jestli se nepletu, tak od smrti vašeho otce nebyly žádné významnější výstavy jeho umění, nevíte proč? 

Otec nechtěl, abychom se po jeho smrti hádali, zřídil proto svěřenecký fond, který měl spravovat jeho autorská práva a podobně. Bohužel, vymyšlené to měl hezky, ale fond spravovala nesprávná osoba. Tak jsme měli hodně starostí s právním vyřešením této záležitosti. Chceme, aby to bylo správně a ať máme všichni klid. Fond jsme zrušili a autorská práva zase zůstala nám třem synům. Výstavy otcových prací jsem i kvůli tomu dělal jen menší, ryze komorní a třeba po vesnicích, kde lidé nemají šanci takové věci vidět. Třeba ve vsi Bdín, Staré Pace, Písku i v Novém Boru. Použil jsem k tomu kusy ze své osobní sbírky. A až bude to papírování s právníky vyřízené, tak věřím, že se nějaká větší tátova výstava podaří uskutečnit.