Ve skutečnosti i když se o tom mnoho neví sehrály v životě rodiny Palachových zásadní roli také Kamenický Šenov, Česká Lípa nebo obecně Českolipsko.

Svým způsobem za to může Jiří Palach, Janův starší bratr. Obyvatelem Kamenického Šenova je už od poloviny šedesátých let. Všechny rodinné události včetně tragického činu mladšího Jana tak měly vazbu i na sever Čech. Jiří Palach o tom mluví v následujícím rozhovoru.

O vás se ví, že v Kamenickém Šenově žijete už od poloviny šedesátých let a že jste tady celá dlouhá léta pracoval ve sklářství. Ale co vás vůbec přivedlo ke sklu?

Já jsem se sem přiženil. Určitě víte, že pocházím ze Všetat. V lednu v roce 1966 jsem si bral manželku a pracoval jsem ve sklářství. Ovšem sklář nejsem. Neměl jsem s tím nic společného, to byla z nouze ctnost. Pracoval jsem v šenovském provozu Crystalexu jako úředník.

Původně jsem ovšem studoval medicínu. A jako mladý medik jsem byl na praxi v nemocnici v České Kamenici, když ještě existovala. A tam jsem poznal svoji ženu. Ona pracovala jako zdravotní laborantka. Během studií jsem měl ale velký malér na motorce, vyboural jsem se. Měl jsem amnézii a dodnes nevím, jak se to stalo. Kvůli té nehodě jsem musel s medicínou skončit na konci šestého semestru.

Mohl jsem pracovat ve zdravotnictví jako střední zdravotník, jenže v té době byly tak mizerné platy, a my jsme chtěli založit rodinu. Tak jsem šel radši dělat něco, k čemu jsem ani neměl vztah. Nějak jsem se do toho zaběhl a tuhle práci jsem dělal až do důchodu.

Jan Palach v Kamenickém Šenově. Váš bratr Jan sem za vámi jezdil? Byl tady v Šenově?

Ano, jistě. Byl tady několikrát, když jsme ještě bydleli v obecním bytě. Nějaký čas měl v Kamenickém Šenově dokonce trvalé bydliště. To jsme udělali z toho důvodu, aby nemusel dojíždět do Prahy do školy, protože kdyby měl trvalé bydliště ve Všetatech, tak by nedostal místo na koleji.

Jak jste se tady v Šenově dozvěděl, co se stalo vašemu bratrovi v ten osudný den 16. ledna 1969?

Den předtím, 15. ledna, jsem jel na pohřeb svého strýce do Libiše u Neratovic a tam jsme se vlastně s bráškou setkali naposledy. Druhý den odpoledne, už tady v Šenově, přišel k nám do bytu vrátný z nedalekého provozu podniku Lustry a říkal mi: „Pane Palachu, máte na 17. hodinu telefonní výzvu z Prahy." Já mu říkám: „A nevíte kdo?" On, že neví. Tak jsem tam šel. Když přišel hovor, tak se mi ozvala lékařka z nemocnice z popálenin z Legerovy ulice, abych okamžitě, pokud je to možné, přijel do Prahy, že bratr má těžké popáleniny. A když jsem se jí zeptal, co se mu stalo, tak mi to nechtěla říct a říkala, že mi vše vysvětlí až tady na místě.

Takže než jste jel do Prahy, nic jste netušil?

Nakonec ano. Sháněl jsem nějaký spoj do Prahy. Jel jsem do Nového Boru, tam jsem zjišťoval, jestli jede nějaký autobus. Nic, žádný spoj nejel. Tak jsem šel na vlakové nádraží v Boru. To bylo prázdné, ale v hale byl puštěný rozhlas po drátě a z něj hrála hudba. Najednou ji přerušili a oznamovali zvláštní zprávu: „Dnes v odpoledních hodinách se na Václavském náměstí pokusil upálit student filozofické fakulty J. P." Řekli jen iniciály, ale všechno se mi to spojilo dohromady.

V úplném zoufalství, jak se tam dostanu, tenkrát třeba nebyla tak rozšířená taxi- služba jako dnes, tak jsem běžel na okrsek VB. Tam už o tom věděli a říkali, že už byli u nás a že jim manželka říkala, že jsem v Novém Boru a sháním spoj na Prahu. Tak jsem je prosil, jestli by mě tam neodvezli. Oni, že bohužel ne, že mají k dispozici jen jedno auto a to si nemůžou dovolit. Že jsou ochotní mi někde sehnat taxíka, že mě teď odvezou domů a toho taxíka nasměrují k nám. Taxík potom večer přijel, tak manželka se mnou jela do Prahy a nějak po půlnoci jsme se tam dostali.

A hned takhle v noci jste šli za bratrem na kliniku?

Až ráno. Já mám v Praze tetu, tak jsem jí v noci volal, vzbudil jsem ji a říkal jsem jí, co se stalo, jestli tam můžeme s manželkou přespat. Ona říkala samozřejmě, tak jsme tam přišli, tam jsme přespali a ráno jsme si vzali taxíka a jeli za maminkou do Všetat. Maminka měla tento den jet za Jendou do Prahy s tím, že mu má koupit něco na sebe. Když jsme přijeli k nám do baráku, tak už maminka doma nebyla. Setkali jsme se potom až v té Legerce. Tam nás s maminkou k bráškovi pustili, moji ženu ne.

Už jako děti jezdili bratři Jiří a Jan s maminkou na prázdniny do Sloupu v Čechách, kde také vznikla spodní fotografie. Vaše maminka se o tom dozvěděla cestou ve vlaku ze Všetat do Prahy?

Maminka se o tom dozvěděla ve vlaku, když viděla někoho, jak si čte noviny. Byla tam fotografie Jendy, tak vytrhla tomu pánovi noviny a začetla se do článku. Dozvěděla se to takovým drastickým způsobem. Byla to krutá doba.

Tuhle scénu mimochodem zachycuje i film Hořící keř. Postava vaší maminky patří podle mě mezi nejvíc emotivní postavy toho filmu. Jak se vám líbila filmová maminka?

Jak já, tak zvlášť moje dcery byly úplně šokované. Říkaly, jakou měli filmaři šťastnou ruku, že vybrali tu paní Pokornou (herečku Jaroslavu Pokornou pozn. red.). Hodně se podobala mamince jak postavou, tak i chůzí. Nevím, jak k ní dospěli a kdo měl tu šťastnou ruku a tuhle herečku vybral.

Co jste si říkal, když za vámi přijel scénárista Štěpán Hulík, že by chtěl tohle téma zpracovat?

Už přišel s hotovou věcí, už měl scénář napsaný. Úplně na počátku mě kontaktovala jedna paní produkční. Byla tady, říkala mi o tom filmu a potom mi volala, jestli můžou přijet ve větším obsazení. Přijela ona, Štěpán Hulík i paní režisérka Agnieszka Holland. Povídali jsme si o tom. Když dělali záběry pro ten film ve Všetatech, tak mě tam zvali, jestli se chci zúčastnit a podívat. Tak jsem odmítl, protože to ve mně stále evokuje vzpomínky na to všechno a já to těžko snáším. Už jsem i odmítl jezdit na vzpomínkové akce, protože mě to vždycky docela dost sebere. Dcera, která žije ve Všetatech, se natáčení zúčastnila.

Film Hořící keř zachycuje, co se dělo po činu vašeho bratra. Velkou roli v tom sehrála Česká Lípa, kde vystoupil poslanec Nový s projevem o studeném ohni. Věděli jste tenkrát v té době, že se tohle v České Lípě děje, že tam Nový vystupoval?

Po té schůzi v hotelu Merkur mi někdo poslal magnetofonový záznam toho jednání. Nevím kdo, nějaký neznámý.

Nebyl jste překvapený, že je to právě v České Lípě, pár kilometrů od vašeho bydliště?

On byl poslancem zvoleným za Českolipsko, jinou vazbu jsem v tom nehledal.

Média v těchto dnech také připomínají takzvaný Palachův týden z ledna 1989. Účastnil jste se ho sám nějak?

Dlouho jsme o tom nevěděli. Ale 20. ledna se v Praze na Staroměstské radnici vdávala moje dcera. Protože celý týden byl takový shon kolem té svatby, tak jsem si vůbec neuvědomoval, že se v Praze něco děje. Aspoň si nepamatuji, že bych to nějak vnímal, asi jsme o tom moc nevěděli. A když jsme po obřadu jeli z Prahy sem do Šenova s nejbližšími hosty a rodinnými příslušníky, protože tady jsme měli svatební hostinu, tak dcera projevila přání, že tu svatební kytici, kterou dostala, by položila na Jendův hrob, že bychom se po cestě zastavili ve Všetatech.

Jelikož zeťák byl Pražák, tak říkal, že neví, jestli to půjde, že se dějí nějaké zvláštní věci v Praze. No a taky že jo. Když jsme přijeli do Všetat, přišli jsme k urnovému háji a tam byla velká cedule na vratech, že se provádějí nějaké úpravy a že z bezpečnostních důvodů je tam zákaz vstupu a přes bránu napříč bylo postavené nákladní auto tatrovka. Slyšel jsem tam nějaké hlasy, nějaké chlapy, brána byla zamčená, tak jsem zabouchal a přišel správce, který se staral o ten urnový háj. My jsme se znali, tak jsme se ani nemuseli představovat. Já jsem mu říkal, že dcera měla dneska svatbu a projevila přání položit tam kytičku. My bychom ji tam dali a zase hned bychom jeli. Ne, je zákaz. Já mu říkám, to nemyslíte vážně. Říkal, že jo. Vtom tam přijelo auto, v něm seděli nějací dva chlapi v civilu a z auta nevylézali a ten pan správce říkal: „To by vám museli povolit tamhle ti dva páni." Tak jsem k nim šel, představil jsem se a projevil jsem přání. Oni říkali, bohužel, nezlobte se, my jsme malí páni, my vám nepomůžeme. Dostali jsme přísné nařízení, že nikoho nesmíme do urnového háje pouštět. Byli to estébáci. Takže květinu jsme tam nakonec nepoložili, nepustili nás tam.

Když porovnáte sebe a bratra, v čem jste byli jiní? Třeba v zájmech?

On měl strašně rád, asi nejvíc ze všeho, historii. Já se přiznám, já jsem s ní na gymplu dost bojoval, nějak mě nepřitahovala. A zajímavé je, že čím jsem starší, tím víc k tomu tíhnu a v tomhle tom se hrabu. Pročítám si různé knihy a encyklopedie, docela mě to na stáří začalo bavit. Jenže tenkrát jsem k tomu nějak netíhl a obdivoval jsem Jendovy znalosti v té historii.

A neměl jsem zdaleka takovou fantazii už jako dítě, jako on. To jsme se vždycky hádali. Jednou přišel s takovým plánkem, jenom načrtnutým v takovém sešitě, jak by se dalo řešit zavlažování Arabského poloostrova. To mu bylo asi osm let. Nenechal si vysvětlit, že to je nesmysl, že by to nemohlo fungovat. On chtěl, aby mu to někdo vyvrátil, ale nějak racionálně, ne říct jenom, to nejde. Takový prostě byl, vyvolával diskuze, až šel člověku někdy na nervy, protože on podstatně starší lidi dokázal přivést do rozpaků, protože neznali odpověď na jeho otázku. Byl také strašně náruživý čtenář. Už jako dítě pro něj byly nejlepší dárky na vánoce knížky. Ostatní si jen prohlédl a dal to stranou. Když za námi přijel do Šenova na návštěvu, také si tady většinou pořád jen četl. Vzal si knížku a zmizel do pokoje.

JIŘÍ PALACH Jiří Palach žije v Kamenickém Šenově od roku 1966, pocházela odtud jeho žena (zemřela v roce 2003). • narodil se v roce 1941, je starším ze dvou bratrů Palachových, mladší Jan se narodil r. 1948
• absolvoval gymnázium v Mělníku (stejně jako později Jan) a studoval medicínu. Kvůli vážné nehodě na motocyklu nemohl ve studiích pokračovat a přestěhoval se do Kamenického Šenova za svojí budoucí ženou, kterou poznal ještě jako mladý medik v České Kamenici
• „Miloval jsem tento kraj už dávno předtím. Když jsme si na fakultě vybírali, kam půjdeme na praxi, záměrně jsem si vzal Českou Kamenici a stalo se mi to osudným. Když se mnohem později nabízela možnost vrátit se do Všetat, nechtěl jsem, měli jsme a máme to tady moc rádi," říká dnes.
• Je vdovec, má dvě dcery a čtyři vnoučata