„Pro nás je to především celoživotní záliba. A jen čirá radost z vylepšování i bádání v železniční minulosti, kdy zacházíme do naprostých maličkostí,“ říká člen klubu Jan Hackel, jemný mechanik, který celý život pracoval právě v zdejším depu na opravách přístrojů lokomotiv.

„Teď už asi máme vše hotové, a tak spíš dotváříme nejrůznější drobnosti jako kytičky, stromečky, postavičky. Jen těch stromečků do krajiny, co jsme nadělali… Z roztržené školní houby se dnes už nedělají, je to taková foliáž,“ přibližuje modelář. Jak dále poznamenává, modelová železnice není levný koníček. „Tak třeba koleje musíme kupovat, jen tahle malá smyčka stála dva tisíce korun. Jinak je tady všechno udělané, vyrobené na míru. Hlavní jsou mašinky a vagónky,“ tvrdí.

Námětem pro jejich kolejiště se stala někdejší úzkorozchodná dráha Zittau-Frýdlant v Čechách, a to zejména stanice Heřmanice. Tak jak vypadala v minulém století. Pro znalce je asi důležité, že je vystavěna v měřítku H0-1:87. Pro ty ostatní diváky je jejich dráha především krásnou podívanou.

Klíč, dominanta Boru, nabízí úchvatné rozhledy
Klíč, dominanta Boru, nabízí úchvatné rozhledy

Další z nadšenců, Josef Ehrenberger, ujišťuje, že model vytvořili skutečně podle frýdlantské dráhy. „Stanice Heřmanice je tak, jak to tam opravdu stálo, vypadalo, i domky jsou původní, aby seděly k této oblasti. A tohle byla ubytovna pro saské strojvedoucí,“ ukazuje s tím, že každá dřívější železniční společnost měla svá nádraží vždy trochu jiná. „Hlavně tehdy bylo potřeba hodně zaměstnanců, nebyla žádná automatizace. Na každou činnost musel být člověk,“ připomíná Ehrenberger, který pracuje jako elektrotechnik u Správy železnic. K železničnímu modelářství ho přivedl jeho tatínek: „Byl tady od začátku, tak jsem se tomu začal věnovat také, chodil jsem sem s ním už jako malé dítě. Jsem tedy u toho už dlouhá léta,“ dodává.

„Jezdíme podle skutečného jízdního řádu, grafikonu, aby to odpovídalo skutečnému provozu. Vytváříme si ale i svoje vlastní jízdní řády, nejsou zcela věrné, protože u nás v kolejišti jezdí daleko více vlaků než ve skutečnosti,“ doplňuje Josef Ehrenberger.

Akce pro veřejnost

Na železnici se přichází podívat různé návštěvy, nejčastěji děti ze škol. Jednou za rok zde pořádají i den otevřených dveří. Členové klubu se také vzájemně setkávají s obdobně naladěnými kolegy. Podle Hackela ale jejich kolejiště není dělané na to, aby ho mohli převážet na výstavy a podobné akce. „Rozebrat se sice dá, ale nedá se s ním nikam jezdit na srazy klubů.

Tohle je ještě zhotovené analogově, proto je tady spousta drátů. Zprovoznit ho někde jinde by trvalo alespoň týden, na což není dneska čas,“ vysvětluje penzista Hackel a slibuje, že díky navázání spolupráce se spolkem fandů parních lokomotiv se budou i více zapojovat do veřejných akcí v místním depu.