Jeho Excelence Jan Baxant, biskup litoměřický popisuje svůj pracovní den, vzpomíná na lidi, jež potkal a příhody, které zažil během cesty na tento post. Dotkne se i tématu církevních restitucí.

Kdy jste se rozhodl vydat na cestu katolického kněze a proč?
Bylo to po maturitě na jedné pražské průmyslové škole v roce 1968. Impuls mi k tomu dal mladší bratr, i když jsem o tom v mládí přemýšlel. Zdá se, že tomu tak s kněžským povoláním vždy je. Bůh si totiž mezi lidmi vybírá svůj nástroj, aby druhým sdělil své záměry. Věřím, že to tak v mém případě bylo. Můj bratr Pavel byl Božím nástrojem. Následovalo studium na fakultě s průpravou na kněžský život.

Jaká byla vaše cesta až na biskupský „stolec", střetl jste se na ní například s komunistickým režimem, či pochybnostmi?
Biskupem jsem se stal až v roce 2008, tedy osmnáct let po pádu komunistického režimu. Pochybnosti o Pánu Bohu jsem, díky Jemu, neměl nikdy. Pochybuji však o sobě, zda jsem všem dobrým biskupem. Doma nás vychovávali tak, že každé příkoří, snášené pro křesťanskou víru, nás nezničí, ale zocelí. Posměch jsme v době minulého režimu zakoušeli, ale nikdy nás to nezviklalo.

Máte nějaké příklady, kterými byste to ilustroval?
V první třídě základní školy, v roce 1955, mě paní učitelka chtěla zesměšnit před spolužáky, že jsem „kostelní krysa", ale děti se nesmály, protože samy nevěděly, co je to kostel a krysa. Znaly snad jen myši a potkany. Doma mě maminka, též učitelka, ale bývalá, objala a potěšila. Bezpečí domova a otevřená náruč rodičů je silnější, než jakékoliv úklady nepřátel. Druhý příklad ohledně mých pochybností? Před časem mi jistý filmově a divadelně nadaný člověk řekl: „U oltáře se chováte nemožně a mluvíte nesrozumitelně. Musíte si uvědomit, že jste jako na jevišti. Všichni vás pozorují." Tato výtka mi pomohla, i když zabolela. Vím, že na mém místě by se mohl pohybovat někdo jiný, mnohem schopnější. Jsem ale rád, že nejsem na jevišti a pozoruje mě Bůh, který vidí mnohem dokonaleji, než lidští pozorovatelé, neboť On vidí i do srdce.

Když jste byl vysvěcen na kněze, na co jste se těšil nejvíce?
Těšil jsem se, že budu moci lidem pomáhat v jejich nejistotách a trápeních, že jim budu moci zprostředkovávat Boží odpuštění, a že jim budu moci jako kněz prospět v jejich cestě ke Kristu. Jít za Kristem je sice krásné, ale dosti náročné.

Jak vypadala vaše „první práce", s jakými těžkostmi jste se běžně setkával?
Mé první místo v pastorační službě bylo kaplanské. Po vysvěcení v roce 1973 jsem se stal kaplanem v Kolíně. Toto město a jeho obyvatele mám i dnes velice rád. Uvědomuji si, že téměř žádné těžkosti jsem tam neměl. Byl jsem pomocníkem faráře, respektive děkana a ten mě měl rád. Choval se ke mně jako otec a díky němu jsem byl stále v trvalém bezpečí. Vůbec si nevzpomínám, že bych nějaké potíže měl. Na pana děkana Pravoslava Hájka často vzpomínám i zde v Litoměřicích. Byl pro mne vzorem dobrého, laskavého kněze pastýře. Ke všem lidem měl nesmírně blízko. Měl je rád. To je u kněze důležité.

Bylo těžké pracovat pod dohledem státu před změnou režimu?
Pod dohledem státu se mi nepracovalo špatně. Působil jsem v různých farnostech pražské arcidiecéze, na venkově i ve městech. Kázat Kristovo evangelium a dosvědčovat je svým životem jsem mohl. Tehdy jsem ani jinou ambici neměl. S lidmi jsem se setkával, i když s vědomím státního a policejního dohledu. Ten mi však nevadil. Věřil jsem více dohledu Božímu. Leccos se po „sametové" revoluci změnilo, Bohu díky! Nikdo už se nemůže vymlouvat na režim. Vyznávat Krista už může svobodně každý a podílet se na rozvinutém životě církve také.

Jak vypadá pracovní den biskupa litoměřické diecéze?
Nejsem jistě sám, kdo vstává po čtvrté hodině ráno. Maminky malých dětí vstávají několikrát za noc a vůbec si nestěžují. Mně dělá dobře, když vstávám spíše dříve. Mám čas na osobní hygienu a hlavně na ranní modlitbu i mši svatou, která je v o půl sedmé. Po snídani nahlížím do internetu, vyřizuji došlé korespondence a pak obvykle celé dopoledne přijímám předem ohlášené návštěvy. Pokud se neohlášeně dostaví kněz, toho přijímám vždy přednostně. Po obědě, který máme o půl jedné, pokračuje zpracovávání pošty a studium s četbou. Nevečeřím a brzy, to znamená po zprávách, jdu spát. Pevnou součástí dne jsou rozmanité telefonáty a modlitba růžence. O sobotách a nedělích jsem v terénu diecéze. Celodenní programy pastoračních návštěv v těchto dnech plánujeme s ročním předstihem.

Fascinuje, či povznáší vás sepětí s dějinami litoměřické diecéze, jedné z vůbec nejstarších na českém území?
Litoměřická diecéze je značně rozsáhlá a bohatá na pohnutou historii. Po 2. světové válce z území naší diecéze bylo odsunuto asi devadesát procent tehdejších obyvatel jen proto, že mluvili německy. Drtivá většina z nich jistě hitlerovský režim nepodporovala. Dojímá mne, jak až doposud tito rodáci silně prožívají pouto se svou domovinou. Je to pro mne pochopitelné a soucítím s nimi, neboť rodiště je jen jedno. Když je člověk ztratí, trpí. Někteří členové naší rodiny byli také odsunuti. Strasti vyhnanců a utečenců mi nejsou proto lhostejné.

V posledních letech vyvolaly velké kontroverze církevní restituce, co pro vás znamenají a co znamenají pro diecézi?
„Restituce", ve smyslu zákona spíše „částečné odčinění a zmírnění křivd", se naší diecéze dotýkají tak, že z dědictví našich předků můžeme alespoň do jisté míry zabezpečit současný a budoucí chod diecéze. Využíváme přidělenou finanční náhradu. Máme asi tři stovky zaměstnanců, z toho téměř dvě stě je laiků s rodinami. Musíme se postarat o jejich obživu. Co se týče vracení církevního majetku, z velké části je pod Benešovými dekrety. Souvisí s odsunem německy mluvících obyvatel, bylo odsunuto sedm set kněží a tisíc řeholníků a řeholnic. Nezajímá mě jen majetek diecéze. Zajímá mě bohatství diecéze, to jsou lidé, křesťané, hledající „ateisté" a často naši a moji přátelé, nemocní, děti, staří lidé, rodiče, mládež…

Co vás v životě povzbuzovalo a čeho si nejvíc ceníte?
Povzbuzovala mě vždy odvaha prostých, skromných lidí, o nichž se nepíše a nikdo se ani o nich téměř nic nedozví. Takových tichých pilířů na mé cestě bylo několik. Myslím na ně s vděčností.

Na závěr, co byste vzkázal čtenářům regionálního Deníku?
Buďme, prosím, šťastni, že jsme obyvateli tak krásného území české země. Litoměřická diecéze, zasahující do pěti krajů ČR, je mnohými cizinci s údivem označována za zahrádku. Vine se tu „zlatý pruh Země české". Protékají v ní úžasné řeky Labe, Jizera, Ohře i Vltava. Je v ní dostatek ovoce a jiných plodů země, navíc je rámována horami i lesy. Je radostí žít v takovém prostředí! A mějme se rádi. Buďme jedni druhým oporou. Pomáhejme potřebným. Ujímejme se, biblicky řečeno, "sirotků a vdov". Kéž nám všem žehná Bůh!