Jablonec nepatří zrovna mezi jazzové kolébky. Kudy vedla vaše cesta k tomuto žánru a kdo vás ovlivnil?
Bylo to přes paní učitelku Havlíčkovou ze ZUŠky, k níž jsem chodila na klavír. To ona mě kdysi přivedla do kapely Jazz H Factor Františka Kozderky, který mi dal nahrávky Elly Fitzgerald, Patricie Barber a Diany Krall. Já jsem se to naučila a zjistila jsem nejen to, že mě ta muzika baví a že mi jde, ale že s nimi můžu zpívat. Pak moje cesta k jazzu pokračovala přes Frýdlantské jazzové dílny, začala jsem jezdit na konzultace do Prahy a už jsem byla chycena drápkem.

Když jsem vás slyšela, tak mě napadla určitá podobnost právě s Dianou Krall. Patří mezi vaše vzory?
Ano. Určitě je jedním z nich, i když ne tím největším, ale je mi blízký její přístup, kterým se otvírá pro široké publikum. Podle mě jazz není muzika, kterou začnete poslouchat přes ty nejsložitější vokály. Musíte se k tomu dopracovat, doposlouchat.

Ta otevřenost mě napadla právě v souvislosti s vaším posledním albem Loving Season, které jste pokřtila začátkem letošního roku. Je určeno výhradně jazzovému publiku?
Je především určené lidem, kteří mají rádi písně a příběhy v nich. Ale i lidem, kteří poslouchají vážnou muziku, nebo těm, co jsou otevřeni jazzu, indie, popu…

Jste autorkou všech svých českých textů. Píšete na hudbu, nebo je zásadní text?
Oba přístupy jsou mi vlastní, protože jsem zároveň i autorkou většiny skladeb. Takže někdy si vezmu poezii mé oblíbené autorky Sary Teasdale a na ni skládám hudbu, jindy skládám hudbu a na ni pak napíšu text.

Takže to není jako u písničkářů, kde je na prvním místě sdělení? Naléhavost a poetika vašich textů k téhle myšlence přímo svádí.
Ale to já mám taky! Takovým mým leitmotivem je láska. Ale ne ta úplně šťastná. Mé texty jsou hodně melancholické, i když vlastně ani nevím, z čeho to pramení, protože si nemyslím, že jsem založením smutný člověk. Prostě mi texty tímhle směrem ubíhají. A samozřejmě se to odvíjí od muziky. Když je to živá, dynamická skladba, nemůžete na ni napsat smutný text.

Do vašeho dětství se jako snad u každého v Jablonci promítla atletika. Dokonce si vás dnes přišel poslechnout i váš bývalý trenér. Jak to jde s hudbou dohromady?
Začala jsem v šesti s pianem, pokračovala v DPS Vrabčáci a ve 14 jsem se intenzivně věnovala atletice. Jenže kvůli poranění jsem musela na chvíli přestat a v té době jsem se znovu začala věnovat muzice.

Promítla se sportovní zkušenost i ve vaší tvorbě?
Určitě! Sport vás naučí vytrvalosti. Máte před sebou nějaký cíl a cesta k němu není vždy snadná. Sport člověka naučí, že se nenechá hned tak snadno odradit, a zrovna v jazzu je to hodně důležité.

Zmínila jste Frýdlantské jazzové dílny. Vracíte se tam?
Jako lektorka ještě ne, i když třeba mě někdy pozvou. (smích) Ale když mi to vyjde časově, ráda tam teď přijedu na koncert. Jinak bychom měli hrát ve Frýdlantu na Muzikantském Silvestru 28. prosince.