Do povědomí vstoupil jako redaktor Ještědského obzoru, který vycházel před válkou, ale zejména jako velký zastánce principů demokracie a lidské slušnosti. Své názory zastával v řadách předválečné ČSSD, stejně jako například Milada Horáková,  po válce v novinách Stráž severu. Obojí se mu stalo osudným.

V roce 1938 musel vystudovaný doktor přírodních věd, tajemník ČSSD a  redaktor Ještědského obzoru i se svou ženou opustit stejně jako řada dalších Čechů pohraničí. Brzy na to čekalo Josefa Veverku první vězení.

„Josef tehdy našel místo v Československém rozhlasu. Právě tam ho 31. května zatklo gestapo, protože převezl balík protinacistických letáků. Následovala řada výslechů. Byla jsem k nim volána s pětiměsíčním synem v náručí. Josef byl odsouzen k dvěma letům ve Waldhaimu," vzpomíná žena Josefa Veverky – Emilie.

O životě po boku tohoto morálně pevného a zásadového muže, o těžkém životě ztrpčovaném nejprve nacisty, a posléze komunisty, napsala před několika lety poutavou biografii s vypovídajícím názvem Znovu bych mu ruku podala.

Podruhé byl Josef Veverka zatčen v roce 1944. Tentokrát byl za protinacistickou činnost poslán do internačního tábora s označením „RU" – návrat nežádoucí.

Josef Veverka se vrátil v květnu 1945 a o pár týdnů později už připravoval český deník pro Liberecký kraj. Stráž severu. První číslo vyšlo 21. května. „Oficiálním vydavatelem byla Národní fronta, ale ještě před volbami v roce 1946, kdy už komunisté ukázali svou převahu převedl  deník do rukou sociální demokracie. Tento „mediální puč mu vynesl u komunistů cejch veřejného nepřítele číslo 1," říká o něm novinář a bývalý kolega Jiří Loewy.

„Komunistům vadilo hlavně zaměření deníku. Linie demokracie, právního řádu, lidskosti, tolerance a slušnosti. Četli ho lidé v celém kraji od Semil po Dolní Poustevnu.

Josef Veverka se v něm pouštěl do témat, která byla ve své době a hlavně ideologicky tabu.

Pranýřoval teror v závodech a obcích, rozhodně se zastával českých starousedlíků, německých antifašistů a lidí ze smíšených manželství proti zvůli zlatokopeckých band a lokálních tyranů. Ve stejném duchu působil i jako funkcionář ČSSD a poslanec Národního shromáždění v branném a bezpečnostním výboru," vysvětluje Jiří Loewy.

Pušky v redakci

A tak není divu, že při únorovém puči 1948 směroval v Liberci první útok komunistů proti sociální demokracii. Sekretariát, redakci i tiskárnu přepadli ozbrojení policisté a milicionáři z Textilany.

„Vyrazili dveře do redakce  a do místnosti vtrhlo asi třicet dělníků v čele s komunistickým poslancem Harusem. Ten mému muži vytýkal, že už bylo dost štvaní a že redakci zabírají oni. Můj muž a jeho spolupracovníci museli nakonec redakci opustit.

Levicově orientovaní sociální demokraté, kteří šli s komunisty ještě před rokem 1948, chtěli mého muže přetáhnout k levici. Slibovali mu různé výhody, ale můj muž řekl, že stojí za tím, co psal a mluvil a že raději skončíme se čtyřmi dětmi na dlažbě, ale na čtyráku se neobrátí," vzpomíná Emilie Veverková. Dodává, že i po jeho smrti chtěli komunisté pošpinit památku jejího muže, když v Kronice Liberce lživě uvedli, že jim nabízel spolupráci.

Po roce 1948 následovaly persekuce a život Veverkových se proměnil v peklo. V roce 1950 byl Josef Veverka zatčen a uvězněn. Za mříže putovali kromě Josefa Veverky i další redaktoři: Urban, Kaluha, Janata, Mikšovič, Loewy.

Přišel  Leopoldov

Ve vykonstruovaném procesu byl Josef Veverka odsouzen ke ztrátě svobody,  konfiskaci majetku, včetně oblečení a osobních věcí  a pokutě 10 tisíc korun. Peníze na pokutu rodina pochopitelně neměla a Josef Veverka ji musel splácet ze svého nepatrného vězeňského platu. Rodina zůstala bez prostředků. Nadané děti nesměly studovat… I to byla éra komunismu, na kterou dnes mnozí s nostalgií vzpomínají.

V roce 1960 byli už téměř všichni nespravedlivě odsouzení političtí vězňové propuštění, Josef Veverka však mezi nimi nebyl.

„Odmítl požádat komunistický režim o milost. Propustili ho až v roce 1964 po intervenci britské Labour Party," připomíná Jiří Loewy. Vrátil se nemocný, ale morálně nezlomený. Ještě v roce 1968, v krátkém nadechnutí pražského jara se angažoval v čele organizace politických vězňů. Zemřel v říjnu 1971 v 68 letech. „Ještě v den pohřbu přišel na jeho adresu doporučený dopis ze Státní bezpečnosti, pravděpodobně ho čekal další výslech," vzpomíná jeho žena.

„Když jsem šla s jeho urnou po hřbitově v Horním Růžodole, vracely se mi vzpomínky. Můj muž bez ohledu na ztrátu zaměstnání, majetku, osobní svobody, bez ohledu na mnohaletou ztrátu osobního života se znovu vrhal do boje proti pošlapávání lidských práv a svobodného projevu.  Strávil 17 let svého života ve věznicích. Po návratu z vězení mi řekl, že ho posilovalo jen vědomí, že má doma zázemí, svou rodinu, která při něm i na dálku stojí a nezradí," uzavírá  Emilie Veverková své vzpomínky.

Místo doslovu

Tento týden uděloval vyznamenání tradičně i Krajský úřad v Liberci. Respektive jeho stávající hejtman Stanislav Eichler. Ani tady nefigurovalo jméno Josefa Veverky mezi oceněnými.

Je možné, že tohoto nejdéle vězněného českého novináře, poslance a jednoho ze členů pravicově orientované části sociální demokracie, která odmítala poválečnou kolaboraci s komunisty, sociální demokrat Stanislav Eichler vůbec nezná…