Jitku Stolínovou okouzlil v mládí design. Rozhodla se svůj zájem prohloubit a vydala se na celoživotní cestu, na které ji interiérový design provází. Díky svému zapálení a extrovertní povaze o něj dokáže vzbudit zájem jak u studentů školy v Kateřinkách, tak i návštěvníků její prodejní galerie v Praze. „Mám obrovské štěstí, že všechno, co dělám, mě nesmírně baví,“ svěřila se Jitka Stolínová v rozhovoru pro Týdeník Liberecko.

Sálá z vás opravdové nadšení pro věc. Čím vás design okouzlil, že jste mu propadla?

Kořeny mého nadšení pro design pozoruji už od dětství, kdy v porovnání s dnešní dobou řada věcí nebyla k dispozici a my jsme si museli poradit sami. Když jsem si chtěla obarvit vlasy, použila jsem tuš. Když jsem si chtěla ušít koženou sukni, použila jsem textilní plachtu, co se dává pod jahody. Dnes si můžete vše koupit a informace i o designu jsou dostupnější. Proto se snažím studentům předávat své příběhy a vlastně je učit to, čím sama žiji, nejen jim recitovat texty.

Můžete popsat svou další cestu vstříc interiérovému designu? Vzpomínáte si na svou první zakázku?

Vystudovala jsem uměleckou keramickou školu, nicméně tím jsem se zabývala jen krátce a vzápětí jsem se začala věnovat návrhům interiérů. Moje první zakázka byla zajímavá, neboť investorem byl majitel významné reklamní agentury. Ten chtěl navrhnout nejen dispoziční řešení, navrhnout autorský nábytek, vybrat typový nábytek, ale také chtěl byt zařídit kompletně včetně obrazů a detailů jako je nádobí, příbory či textil. Byla to taková zkouška ohněm.

Teď taková otázka trochu zavánějící feminismem. Měla jste někdy pocit, že vám vaše pohlaví, to, že jste žena, v profesi pomohlo či naopak uškodilo?

Mám ráda lidi a jednoduše navazuji a udržuji kontakty, a jestli mi to jde lehce proto, že jsem žena, neumím posoudit. Ale city a emoce v tom hrají velkou roli a moje extrovertní povaha je v této profesi přínosná.

Všiml jsem si, že máte krásné náušnice a obecně hezky a zajímavě oblečená. Jak se design odráží ve vašem každodenním životě?

Design je všude kolem nás a každý den ho používáme, a my, kteří se jím zabýváme, zřejmě vnímáme jeho důležitost s větší citlivostí. Já svému oděvu přikládám stejnou důležitost jako ostatnímu designu, který mě obklopuje.

Jestli se nepletu, pohybujete se hodně i mezi středoškoláky?

Působím jako vyučující na Střední škole v Kateřinkách, vyučuji předmět design ve druhém ročníku a kresbu ve třetím ročníku. Učení mám hrozně ráda a musím říci, že zatímco někteří jsou vůči současné generaci mládeže skeptičtí, já z ní mám naopak radost. Ano, ne všichni se budou v dospělosti designem zabývat, ale já se snažím, aby alespoň nahlédli do světa umění, užili si tu radost a otevřenost, které umění nabízí.

Jaká jste v roli učitelky? Máte nějaký učitelský styl?

Ráda se studenty přátelsky diskutuji a sděluji, co je nového v oblasti umění, architektury a designu; co jsem četla a viděla. Studenti také rozšiřují moje obzory.

Jak dlouho už učíte a jak vzpomínáte na své začátky?

Budu učit již sedmým rokem, a začátky? Na svůj první den si živě vzpomínám, neboť jsem měla chuť jet „za školu“ a pak doma tvrdit, že jsem tam byla. Takovou trému jsem měla. Dnes se cítím za katedrou jako ryba ve vodě.

Lze poznat, vypozorovat opravdové talenty, kteří mají v sobě potenciál už v takto mladém věku?

Každý student, který se na naši školu dostane, má své kvality a jeho úspěch při studiu je podmíněn zaujetím pro obor. Je ale také pravdou, že když vidím u některého ze studentů výrazný výtvarný cit, snažím se mu doporučit na kterou univerzitu a obor by se měl hlásit, abych pomohla směřovat jeho síly tím správným směrem. Mám pak velkou radost, když se na obor dostane nebo naopak emotivně prožívám případný první neúspěch. Souzním s názorem Ronyho Plesla, který našim studentům na přednášce říkal, že pro úspěch v designu stačí 30% talentu a zbytek tkví v úsilí.

Vidí studenti smysl, uplatnění v designovém oboru?

Spíše než studenti na uplatnění kladou důraz jejich rodiče. Člověk se nemusí věnovat jen designu interiéru, ten představuje takovou třešničku na dortu. Design je všude kolem nás, ve věcech, které používáme v každodenním životě, ať už se jedná na příklad o stůl, židli, propisovací tužku či kliku u dveří. Design čeká, až ho člověk vylepší. Český teoretik Jan Michl tvrdí, že bychom neměli učit design, ale redesign, a že forma sleduje funkci. Designér by měl v ideálním případě danou věc vylepšit. V dnešní době už to není jen o líbivosti a funkčnosti, ale i schopnosti reagovat na současné životní styly.

Blízko máte ale i k Praze, že? 

V hlavním městě sídlí má prodejní galerie Flexup. V autorsky upraveném prostoru, ve dvoře domu s atmosférou staré Prahy je prezentován současný český design a umění. Koncepce obchodu a galerie je založena na vyprofilovaném portfoliu autorů, které sahá od prací respektovaných umělců, zahrnuje mladší autory, kteří mnohdy již působí na uměleckých školách a sleduje též i nadějné prosazující se talenty a studenty stojící na začátku své tvorby.

Na čem dalším aktuálně pracujete? 

Rozjela jsem projekt s názvem Cesta za sklem. Vybrala jsem deset významných poválečných staveb v České republice, kde je sklo součástí architektury. Koncept projektu jsem již prezentovala v Českém centru na Václavském náměstí. Dále vznikne brožurka s nafocenými stavbami, krátkými anotacemi a to vše bude doplněno zajímavými rozhovory s osobnostmi, které jsou se stavbami nějakým způsobem spojeny. Cílem projektu je seznámit zahraniční návštěvníky českých center se zajímavou architekturou a dílem českých umělců tak, aby měli touhu tato místa navštívit.

Proč jste se rozhodla stvořit tento projekt? 

Zájem o design upadá, doba se mění a lidé dávají přednost zážitkům, za které jsou ochotní zaplatit. Dále se hodně rozmohla gastronomická turistika, turisté jezdí do Čech za pivem. Pro mne je důležité nevzdat se a bojovat, snažit se lidi oslovit novými prostředky. Vždyť umění má velkou moc, nejenom že povznáší a osvobozuje, ale zároveň má vliv o na další oblasti, např. ekonomiku.

Čeho byste ráda dosáhla? 

Ráda bych znovu v lidech probudila zájem o design, a přispěla k tomu, aby turisté přijeli do Čech a místo těch zážitků a piva mohli obdivovat i krásnou architekturu.

Stavby už máte vybrané? 

Ano, zařadila jsem 10 staveb. Daný počet je pocitový. Stavbu jsem vybírala tak, abych byla schopná obhájit její zařazení do projektu. Liberecký kraj reprezentuje Ještěd. Dále jsem zařadila například Novou scénu Národního divadla, pražský hotel Iternational, hotel Thermal v Karových Varech, brněnský hotel Iternational, Kostel svatého Josefa v Senetářově a další stavby, kde sklo je součástí architektury.

V jaké fázi projekt je?

Máte finanční podporu od nějakých institucí? Finanční podpora mi nebyla přislíbena, projekt je prozatím ve fázi příprav. V současné době pořizujeme fotodokumentaci zmíněných staveb a probíhají konzultace s odborníky z UMPRUM muzea a s teoretiky. Za projekt se postavil náměstek ministra průmyslu a obchodu Vladimír Bartl.

Jak vás osud zavál do města pod Ještědem? 

Do Liberce mne přivedly osobní důvody, ale atmosféra města mi natolik učarovala, že jsem tam s rodinou zůstala.

Vzpomínáte si na první pocity, jaké ve vás probudil? 

Prvně jsem uviděla Masarykovu třídu, tedy křižovatku, kde je budova bývalé obchodní komory, lázně a muzeum. To místo v kombinaci s alejí má prostě genia loci. A pak samozřejmě nesmím zapomenout na ještědský výběžek.

Jak si na tom stojí Liberec z hlediska designu, architektury? 

Velmi se mi líbí nová rekonstrukce Oblastní galerie Lázně a tvorba německé komunity před druhou světovou válkou. Favoritem je jednoznačně hotel a vysílač Ještěd. Nešvary města Liberce v současné výstavbě jsou obyvateli známy. Překotná výstavba velkých obchodních center v jádru města je nešťastná. Protože jsem ale optimista, kladu důraz na podporu talentovaných lidí, kteří umí v Liberci (ale i jinde) spoluvytvářet příjemné prostředí k žití.