Již dnes jdou děti po létě opět do školy. Vybaví se i vám váš první den ve škole?

Tenkrát jsem bydlel na Žižkově a vím, že tam byl kostel poblíž té školy. Tehdy tam byla nějaká svatba, pěkný družičky, tak jsem si myslel, že to tak bude každej den.

Kdo vás vedl do školy?

Maminka.

Měl jste v ruce velký kornout, nebo se tenkrát nenosily?

Tohleto už nevím. Pane, mně bude jednasedmdesát let, to už si nemůžu pamatovat. Ale až mně bude dvaasedmdesát, tak si na to třeba vzpomenu, jen současnýho už nebudu vědět nic. Vím ale, že už jsem měl brejle, to jako jo. A utkvěla mi tam na těch schodech u kostela ta paráda taková.

Ale paní učitelku si určitě pamatujete, že?

Paní učitelku jo. Vím, že to byla blondýnka, ta se mi tenkrát moc líbila.

Co vás učila a naučila?

Vím, že jsem fungoval hodně rychle přes zpívání. Tenkrát jsem zpíval u tatínka Bohumila Kulínského, kterého známe teď.

Kdo nejvíc může za to, že dnes zpíváte, děláte muziku a jste v tom úspěšný?

Už od malička, od tří let jsem na Žižkově hrál na foukací harmoniku. A to bylo výborný. Žižkov je zajímavej tím, že je to taková čtvrť, která měla jako poslední v Praze šibeniční vrch. A hodil se, občas tam někdo někoho píchnul. Ale zase tam ti lidé byli takoví, já bydlel ve vilové ulici, tak tam když přijelo auto, tak to bylo jednou za tři neděle.

Ale když bylo hezky, lidi si vzali židličky na ulici a povídali si. A já jim k tomu hrál na foukací harmoniku, takže jsem si uvědomil, že není špatný být muzikantem. Byl jsem hájenej.

Bavila vás dost muzika, že? A ještě i jiný předmět?

Vlastně ne, jiný moc ne.