Na začátku července v německém městečku Ediger Eller měřil Jan Pipiš své síly se zhruba třemi stovkami závodníků z celé Evropy, Nového Zélandu a Ameriky v klání nejtvrdších hasičů Mosel Firefighter Combat Challenge 2019. V kategorii jednotlivců vybojoval skvělé 3. místo, s kolegou Martinem Plškem získal 4. místo v tandemu a ve štafetách, společně s posilami závodníků z Kuwaitu a Litvy vybojoval skvělé 2. místo.

O jaký závod jde. Co si má laik představit?

Závod se nazývá Nejtvrdší hasič přežívá. Obecně je postavený na přípravě hasičů. Jsem tam tedy v kompletní výstroji, s nasazenou maskou, jako kdybychom šli třeba do hořícího domu pro člověka. A samotný závod zahrnuje klasické věci, s nimiž se hasič setkává v praxi. Znamená to, že jdeme do nějakých schodů, taháme břemeno, něco posouváme palicí, zachraňujeme člověka, jdeme se zatížením. Tento typ závodu je postavený pokaždé stejně a především má velmi přísná kritéria, např. na sklon, váhy a další. Jde o regulérní profesionální sport u nás v Evropě a především pak v Americe.

A jak si vede tento sport u nás?

U nás je trochu problém v tom, že je všechno tak trochu opožděné. Tady se běhá TFA, což je spíš vytrvalostní závod. Zatímco sport, kterému se věnuji a dostává se do popředí všude ve světě, je silový a sprinterský. Vytrvalostní je spíše na ústupu. Firefighter Combat Challange (FCC), jemuž se věnuji, je dokonce v Americe silový test hasičů.

V USA lidé k hasičům obecně, soudě podle různých filmů i článků třeba v tisku, přistupují trochu jinak než u nás. Tam jsou to v očích veřejnosti hrdinové. Co si o tom myslíte?

Možná je to mentalitou národa. Tady jsme jako hasiči bráni lidmi jako samozřejmost. V USA lidi hasičům za pomoc poděkují. Když vidím v praxi, s čím se setkáváme při zásazích a jakou zkušenost mají kolegové za mořem, je to úplně o něčem jiném. Tam tomu samozřejmě pomohla tragédie z 11. září 2001 a vše, co se tam stalo. Ale když to vezmu člověk po člověku, je jedno, jestli je z Česka, Kanady, USA, Německa. Každý má úkol úplně stejný, zahraňovat životy a dělat svoji práci. To, jak to vnímá veřejnost, a jak se k té profesi staví stát, a jak hasiče vybaví, to je věc druhá.

Když se vrátím k vašemu závodění. Kolik hasičů se FCC u nás věnuje?

Je nás hodně. Já se věnuji nejvyšší úrovni. Ale je hodně nižších stupňů, regionální, malé závody na zkoušku apod. Nejsou při nich ale takové podmínky a tak přísná pravidla jako u těch nejvyšších. Uspořádat takové závody totiž stojí nemalé peníze a je to náročné na dodržení přísných kritérií. Na regionální i republikové úrovni je účastníků dostatek, ale na závody evropské úrovně nás jezdí přibližně dvacet, třicet.

Asi také není snadné se do této úrovně probojovat?

Člověk se tam musí doslova protrénovat. Závod je určen hasičům, ale může přijít kdokoli. Ale když to srovnám třeba s fotbalem, tak takřka kdokoli může nastoupit na hřiště a kopat do míče. Ale v tomto závodě když nastoupí někdo bez tréninku, tak ho ani nedokončí. Naopak se může ošklivě zranit, protože jeho tělo není připravené. Tenhle závod má limit 4 minuty a dlouho trvá se nejprve probojovat pod dvě minuty, pak pod 1:50 a následně každá vteřina je velký boj. Jde o to vytrvat, vydržet a pak se třeba můžete za rok zlepšit o pět vteřin.

Chcete si přečíst víc? Celý rozhovor najdete v Týdeníku Liberecko, který si ještě stále můžete koupit na stáncích. Další čerstvé číslo s novými tématy vyjde zase v úterý.