Jablonecký Jan Kopka stojí za extrémním závodem 1000 Miles Adventure, který získává rok od roku více příznivců. Vede přes celou Českou republiku a Slovensko a jeho trasa je promyšlená do detailů. „Vymyslel jsem si závod – opravdu těžký. Postavili jsme trasu – opravdu náročnou. Byl to záměr, který měl posunout všechny účastníky do nové další dimenze," říká.

Jak sám podotýká, ví, že všichni účastníci cestou trpí. „Je to pouť! Chtěli jsme jim dát možnost dostat se blíž sami
k sobě, nechat je nahlédnout do jejich nitra. Procitnout. Posunout se alespoň na chvíli zpět od civilizace a komfortu ke skutečnému primitivnějšímu životu," vysvětluje. To vše by podle něj mělo závodníky vyčistit, pomoci jim lépe si utřídit hodnoty a nakonec jim přinést i radost a euforii.

Že se to daří, potvrzuje i případ osmadvacetileté Johany Šťastné z Liberce, která se na trasu vydala letos poprvé.
A hlavně svojí houževnatostí jí dokázala zdolat až do cíle.

Poprvé mimo komfortní zónu

K závodu se mladá žena dostala vlastně náhodou. „Hledala jsem nějaký extrémní závod, ale pořád mi nic nevyhovovalo. Až jednou dorazil můj strýc s výstřižkem z novin Českých drah. A tam byl článek právě o 1000 Miles. Dlouho jsem o přihlášení přemýšlela, ale nakonec jsem se rozhodla to zkusit," vypráví Šťastná.

K cestě dlouhé téměř 1700 kilometrů nakonec zlákala
i přítele. „Nejsme ale typičtí závodníci. My jsme o čas nejeli. Chtěli jsme si jen dokázat, že to zvládneme. Bez náročného tréninku na Mallorce, speciálních potravinových doplňků, bez profi kola. Hlavně silou vůle," vypráví.

Natrénováno na kole měli jen kolem tisíce kilometrů, ostatně partner Roman si kolo koupil až v květnu. Oba ale mají fyzickou kondici z jiných sportů, takže základ měli dobrý. Nicméně přiznávají, že závod rozhodně není procházka růžovým sadem. „Poprvé v životě jsem se dostala ze své komfortní zóny. Protože to prostě nekončilo. Nebyl to závod, kde ti je nepohodlně, ale víš, že se večer osprchuješ
a dáš si pivo. To, co jsme prožili, bylo 15 dní permanentního hnusu," říká dnes už
s úsměvem.

Někdy jsem se bála. Třeba medvědů

Na cestu, která začínala v Hranicích u Aše a končila na Slovensku v Nové Sedlici, vezla Johana na kole asi sedm kilo vybavení. „Péřový spacák, teplé podvlíkačky a jedno náhradní oblečení. Víc se toho asi brát moc nedá," podotýká.

Denně mladý pár najel minimálně sto kilometrů. „Byla ale místa, kde to nešlo. Asi nejméně jsme najeli za den 60 kilometrů. Tedy spíš ušli. Hrozně pršelo a bylo to pořád do kopce. Někde na začátku Beskyd," popisuje.

Míst, kde nezbývalo než kolo tlačit nebo nést, bylo víc. Ostatně když zapršelo, trvalo půl dne, než závodníci přešli místo, kudy by za normálních okolností projeli za půl hodiny.

Johana Šťastná i její přítel Roman měli závod místo dovolené, a tak si mohli dovolit komfort kochání se přírodou. „Když se nám někde večer líbilo, zůstali jsme tam.
I když bychom mohli ještě jet. Ti, kteří vyloženě závodili, to měli jinak. Jeli téměř bez spánku a na konci měli
i halucinace. Zajeli ale celou trasu za osm dní," říká Šťastná.

Během cesty zažila jen jedinou krizi. Když ji začaly bolet achilovky. Po dvou dnech urputné bolesti ale vše povolilo. „Pak už jen byla místa, kde jsem se trochu bála. V Nízkých Tatrách medvědů, na druhém nejvyšším místě trasy pak bouřky. A občas toho, že nám zmizí kolo," vzpomíná.

Do cíle nakonec dvojice dorazila za 15 dní. „Tehdy jsem si uvědomila, že jsme za dva týdny opravdu dokázali dojet skoro až na Ukrajinu a vlastně mě to překvapilo," uzavírá . Je na ní vidět, že je na svůj výkon právem hrdá.

Závod je hodně o hlavě. Ta moje věděla, že tentokrát to zvládnu

Chotyňský Petr Ozogán šel závod počtvrté. Tentokrát ho ale ušel celý. 

Extrémní závod 1000 Miles Adventure.

Jako jediný ze sedmi dobrodruhů, kteří šli závod 1000 Miles Adventure pěšky, dorazil až do cíle v Nové Sedlici na Slovensku. Řeč je o pětapadesátiletém Petru Ozogánovi z Chotyně. „Možná jsem to zvládl i díky tomu, že jsem závod nešel poprvé a tušil jsem, jak bude vše probíhat," říká.

Proč myslíte, že je to taková výhoda?
Jednoznačně proto, že jsem byl připravený na to, co mě čeká. Já jsem jeden z mála, kteří závod absolvují od jeho vzniku. Poprvé jsem na něj tedy vyrazil v roce 2011. Tenkrát jsem ale zvládl jen prvních 140 kilometrů, a pak mě zlomilo počasí i náročná trasa. Další dva roky jsem došel vždy do půlky, což pravidla umožňují a považuje se to také za dokončený závod. A protože se sudý a lichý rok střídá start – jednou je v Čechách a jednou na Slovensku, měl jsem prošlé obě části trasy. To se mi teď hodilo. Hodně mi to pomohlo dát celých tisíc mil.

Co bylo nejvíc ku prospěchu?
Asi to, že jsem dopředu věděl, jaká trasa mě čeká, kudy je vedena, jaké jsou tam podmínky. Taky jsem už tušil, kde budu nocovat a mohl se podle toho zařídit.

Kde jste tedy nocoval?
Nejčastěji na autobusových zastávkách. Povinnou výbavou každého závodníka je spacák, stan už je moc velký luxus a zátěž. Takže jsem hledal vždy místo, které je alespoň kryté a autobusové zastávky sloužily dobře.

Co vás vlastně vedlo k tomu, abyste tenhle extrémní závod šel počtvrté?
Jednoznačně touha zvládnout ho celý najednou. Od toho prvního ročníku mě štvalo, že jsem to vzdal. Proto jsem to postupně zkoušel znovu
a znovu. Až do letošního roku. Tam už jsem předem věděl, že když se nestane něco nečekaného, nějaký úraz nebo podobně, tak celou trasu dojdu.

Jak moc jste se připravoval na cestu po Česko-Slovensku?
Základ jsem musel mít, protože fyzická připravenost je také důležitá. Ale myslím si, že to není jen o šlapání a tom výkonu. Podle mě je skoro důležitější mít tu touhu a sílu závod dokončit. A já jsem už tentokrát věděl, že to ujít musím. Moje tělo vědělo, že to tentokrát zvládnu, a tak jsem to nakonec dal.

Kolik kilometrů jste denně ušel?
Bylo to různé, záleželo hodně na té konkrétní trase. Ale poslední dny jsem šel i osmdesát kilometrů denně. Poslední dvě noci jsem navíc skoro nespal a pořád šel. Chtěl jsem dojít do cíle do soboty, to byla taková moje meta. A přiznám se, už jsem to chtěl mít také za sebou.

Jak dlouho jste těch tisíc mil vlastně šel?
Nakonec zhruba dvacet dní 
a osm hodin. Byl jsem posledním, kdo závod dokončil. Je ale jasné, že cyklisté a koloběžkaři jsou rychlejší. A co se týče chodců, nemohl jsem se s nikým srovnávat. Sice nás na startu závodu bylo sedm, ale těch tisíc mil jsem ušel jen já. Jeden z pěších skončil
v půlce, ostatní vzdali.

Jste známý fotograf. Fotil jste cestou?
Ani ne. Nebyl na to prostor ani síla. Ale natáčel jsem speciální video, ze kterého vznikl krátký film z mého putování. Lze ho najít na stránkách závodu www.1000miles.cz.