Tam ukrytý před zraky veřejnosti čeká, až se dánská královna odebere mezi své předky a její tělo spočine v kryptě v pohřební kapli katedrály Rotskild. A skleněný náhrobek symbolizující její živoucí, otevřenou, mimořádnou osobnost bude umístěný vedle sarkofágů 40 dánských panovníků, kteří jsou tu pohřbíváni od 12. století.

Dánská královna Margrethe II. se pro něj rozhodla před 15 lety. Sama výtvarně činná oslovila nekonformního dánského výtvarníka Bjørna Nørgaarda. Ten navrhl moderní monument ze skla, pro jehož vytvoření hledal zkušeného skláře po celém světě. Našel ho až v žáku světově proslulého Stanislava Libenského Zdeňku Lhotském, výtvarníkovi zabývajícím se technologií taveného skla. Ten jediný našel odvahu, aby zakázku, na niž si nikdo jiný netroufl, přijal.

„Vzhledem k tomu, že se na světě nenašel nikdo, kdo by byl to na sebe ochoten vzít, tak tě trochu šimrá v podbřišku, když si myslí celý svět, že jsi nejlepší. Tak to teda zkusíš,“ svěřil se ve snímku, který byl o téměř pětileté anabázi vzniku mnohatunového monumentu natočen.

PRO MILOVNÍKY DETEKTIVEK

Časosběrný dokument s názvem Sarkofág pro královnu natočil režisér Pavel Štingl s kameramanem Miroslavem Jankem. Do kin půjde 19. září. Lidé ale budou mít možnost ho vidět v předpremiéře už tuto neděli. Promítat se bude 15. září na Krásné na Jablonecku za přítomnosti Zdeňka Lhotského.

„Pokud patříte mezi milovníky detektivek, rozhodně si dokument nenechte ujít,“ pozvala dramaturgyně Kateřina Ondřejková. „Tak napínavý příběh plný zvratů se v hrané detektivce vidí málokdy. A přestože divák ví, že přenádherný objekt nakonec vznikne, bude se spolu se Zdeňkem a jeho týmem do poslední chvíle bát, zda se to povede a co na to královna,“ dodala.

„Všichni živí z týhle dílny jsou teď tady, protože je zajímá další osud jejich práce. Buď tam budou střepy za několik milionů, nebo něco, s čím budeme další půl rok pracovat,“ vylíčil Lhotský ve filmu dramatické okamžiky.

Každý ze šesti kusů díla musel totiž projít technologií pomalého chlazení. Kamera je tak přítomna u nejedné dramatické situace, která během složitého procesu nastala. „Pro mě je v dokumentu fascinující sledovat i 'dělníky skla'. Jsou v pozadí zájmu médií, ale věnují hodiny a hodiny ruční práci broušení a leštění skleněného obelisku. Také díky nim vznikne krása, která přesně symbolizuje prázdnotu dvou těl,“ uvedla dramaturgyně pro Českou televizi.

ČLOVĚK JAKO OTISK V PAMĚTI

„Ideou sarkofágu je otázka, co je vůbec člověk. Nic. Puf… Zbude vlastně jen taková bublina, otisk v paměti,“ prohlásil Lhotský. „Volba skla jako dominantního materiálu díla je záměrná,“ doplnil ho autor návrhu Bjørn Nørgaard. „Sklo symbolizuje, že královna je demokratická panovnice a náš společenský systém transparentní. Právě tímto fascinujícím sdělením chceme zanechat stopu v historii,“ vysvětlil. Stejnou stopu v podobě mimořádného díla zanechá v historii i umění a jméno českého skláře.

Skleněný sarkofág, správněji kenotaf, protože v něm těla nebudou uložena, je sestaven ze šesti dílů, každý má zhruba tři čtvrtě tuny. Uprostřed skleněné masy je prázdný prostor. Vzduchová bublina, dokonale imitující tvar dvou ležících těl. Stojí na sloupech s hlavami slonů a jeho výsledná podoba s kovovými ozdobami není samoúčelnou vizí autora, ale sofistikovaným symbolem, který v sobě zahrnuje povinné heraldické prvky i řadu podstatných symbolů, odkazujících na život královského páru.

Například tři sloupy symbolizující ostrovní stát. Jsou z kamenů dovezených z Grónska, Faerských ostrovů a Bornholmu. Hlavy slonů zase odkazují na dánský pivovar Karlsberg, jehož nadaci podporující kulturu a vzdělávání královský pár spravuje. Podstavec je z kamene dovezeného z Francie. Rodné země prince Henrika, který zemřel letos v únoru. Podle svého posledního přání nechtěl být uložen v kapli, ale jeho popel měl být rozprášen v moři.

Člověk se má ptát po smyslu věcí, říká světoznámý sklářský výtvarník Zdeněk Lhotský

Studoval u světově proslulého skláře Stanislava Libenského, je zakládajícím členem umělecké skupiny. Teď se jméno sklářského výtvarníka Zdeňka Lhotského vepíše do dějin světového umění v souvislosti s dánským umělcem Bjørnem Nørgaardem a skleněným sarkofágem pro dánskou královnu Margaret II., který Lhotský podle jeho návrhu vyrobil ve svém Studiu skleněné plastiky v Pelechově u Železného Brodu. Výroba unikátního díla trvala pět let. Mapoval ji dokument, který tuto neděli uvidí návštěvníci bývalé fary v Krásné na Jablonecku. Od 19. září pak bude mít premiéru v kinech. „Oslovit kameramana mě napadlo v moment, když byla podepsaná smlouva a zakázka začala existovat,“ prozradil Lhotský, který během pěti uplynulých let prožil chvíle napětí, strachu i euforie.

Samotná výroba sarkofágu trvala pět let, jak dlouhá byla cesta, než bylo rozhodnuto, že skleněný náhrobek pro královskou rodinu se bude vyrábět právě u vás?
Úplně na začátku mě výtvarník Peter Drobny pozval do jedné irské hospody v New Yorku na pintu piva. Tam mi ukázal jakýsi návrh a zeptal se mě, zda by to šlo vyrobit ze skla. „Jako nic!“ opáčil jsem.  Když se dají vyrobit teleskopy, které mají dvacet tun… Tohle mělo mít pět. Díval jsem se na ten návrh a dokonce si ho i vyfotil, ale ne moc dobře, protože mě ani nenapadlo, že to pro mě bude někdy důležité. Bral jsem to jako takovou  konzultaci mezi přáteli.  Po čase se ozval, že by za mnou přijel do Brodu ještě s někým ze sklárny Stuben Glass a že by si to u mě objednali. Takže z hovoru nějak vyplynulo, že si to autor Bjørn Nørgaard u nich objednal, ale oni si na to netroufli a rovnou oslovili mě.

Přijeli za vámi sem, do Pelechova?
Ano. Peter, a také sám autor, aby se přesvědčili, jestli vůbec existujeme, protože spousta firem existuje jen na papíře. Dohodli, jsme se, že uděláme dva modely. Jeden z českého, druhý z amerického skla. Ale pořád to bylo jen tak naslepo. Na chlapské slovo. Později se mi však potvrdilo, že Dánové to slovo drží. Jeden z těchto modelů se pak poslal královně k narozeninám. Byla hrozně spokojená a řekla: „Ano, bude se realizovat“. A tehdy to celé začalo a začal vznikat i dokument.

Točilo se tady u vás?
Ano. I když ze začátku jsem se trochu bál, že sklářská dílna není tak magická, jako třeba sklářská huť, kde je oheň a ti pořádní chlapi…Tady to spíš vypadá jako v keramické dílně. Ale kameraman Miroslav Janek to celé obhlédl, usoudil, že obrazového materiálu bude dost a točilo se.

Co diváci ve filmu ve zhruba hodinovém dokumentu uvidí?
Vlastně celou pětiletou anabázi od chvíle, kdy se dělaly první vzorky, zkoumala se kvalita surovin až do chvíle, kdy tu po návratu z Kodaně sedím na bedýnce. Ve filmu je zachycena i trochu hořkokyselá dohra celého toho příběhu, protože královna si objednala sarkofág pro sebe a pro svého manžela, který se ale rozhodl, že nechce být po smrti uložen vedle ní. Něco takového je horší než rozvod. Ten můžete v životě napravit, znovu si toho druhého vzít, chovat se k němu slušně, zůstat přítelem, ale tohle, tohle je definitivní. Oni se navíc velmi milovali, takže to pro ni musel být šok. Až když jsme se s ní setkali, tak se ten hořkokyselý pocit trochu smyl.

Jaké bylo setkání s královnou?
Nesmírně příjemné. Samozřejmě jsem byl trochu nervózní, i když o trochu míň, než když jde člověk k zubaři. Královna se chtěla setkat se všemi, kteří s dílem měli něco společného. Královský dvůr, to je byrokratický aparát, ale ona sama je naprosto úžasná. Je nesmírně vzdělaná, má asi pět doktorátů, z různých oborů. Studovala v Londýně i v Paříži. Věnovala se archeologii, dělala scénografii, ilustrovala dokonce Hobita. Kromě toho se věnuje správě řady nadací, zasedání vlády…Je to nesmírně osvícena osoba, skvělá ženská.

Bral jste to setkání jako ocenění? Měl jste ten pocit?
Měl. Krásný okamžik byl, když jí prozradili, jak se na tom díle významně podílel i můj brusič Robert Hušek. Ona si jeho jméno zapamatovala a pak ho zmínila mezi těmi nejdůležitějšími. Byl jsem z toho úplně dojatý. To byla neuvěřitelná pocta pro kluka z vesnice.

Sarkofág je tedy teď uložený v bedně v katedrále a čeká na svůj čas. Jaký je to pocit, když vaše dílo bude stát v katedrále mezi náhrobky, které jsou tu od středověku?
Já  to takhle asi neprožívám, možná, že kdybych byl autorem návrhu, asi by to bylo jiné. Ale řeknu vám něco jiného. Když jsem měl tady v Brodě o sarkofágu loni besedu, někdo řekl, že se mu to nelíbí. Doslova řekl, že je to hnusný. Víte, ten návrh včetně kovových prvků, které vytvořil Karel Holub, musel procházet mnoha odbornými komisemi, splňovat požadavky na heraldiku, vstoupil dokonce do veřejné diskuze, byl to velmi dlouhý proces a teď tu někdo sedí v Brodě a řekne, že je to hnusný? To je stejné, jako když někdo, kdo nebyl ani 30 kilometrů za německými hranicemi řekne, proč ti Němci volí Merkelovou. Rozumíte, nic o tom nevím, a soudím?!

Sarkofág ze skla není běžná věc, mluví se o tom, že má jít o symbol transparentnosti, že měl být moderně pojatý. Ale sklo přitom vůbec není moderní materiál?
Ano, to máte pravdu, nicméně v těchto velikostech to je moderní materiál. Udělat ze skla něco tak velikého nikoho ani ve snu nenapadlo. Ale jinak to moderní materiál samozřejmě není. Sklo se používalo už v Egyptě a první sklářské píšťaly už používali Féničané a Syřani. Historici se dodnes přou, kdo byl první.

Je tohle dílo pro vás osobně i pro vaši firmu zlomovým okamžikem?
Pro mě osobně určitě. Vlastně i pro firmu, protože jsme museli přistavět nový dům, kde se sarkofág brousil, ale zákazníky vám to nepřinese. Je to důležitý okamžik, ale v běžném životě zlom asi ne. Naše bývalá účetní mi volala a ptala se, jak si užívám slávu. Já ji na to odpověděl: Co to je? Co je člověk? Za dvě vteřiny vám může rupnout nějaká cévka v hlavě a pff. Jste nic.

Když se vrátím k filmu, který v neděli uvidí návštěvníci, co pro vás ten dokument znamená?
Celý ten dokument mohl být oslavou toho, že jsme udělali skvělou věc a jsme skvělí. Nebo také mohl zaznamenat obrovský průšvih, protože tavená plastika může být obrovský průšvih. V tom filmu říkám: “ Když chceš udělat něco ze dřeva, máš 95procentní šanci, že to vyjde. Když to chceš udělat z bronzu, máš stoprocentní šanci, protože když to nevyjde, vezmeš autogen a můžeš začít znovu.  Ve skle to nejde. Tam se nedá nic opravit. To je konečná. Bylo to dobrodružství s nejistým koncem, protože autor nám také mohl říct: “Zkoušeli jste to pět let, prima, nepovedlo se, my jdeme jinam. Nakonec z toho vznikla taková prostřední poloha – ví se o tom, že tavené sklo je velké riziko a ví se o tom, že jsme dobrý.

Máte pocit, že se skleněný sarkofág může stát důvodem, že se lidé začnou o tavenou plastiku, která je vlastně díky profesoru Libenskému  českou značkou,  víc zajímat?
To je možné. Nikdy jsem o tom o tom nepřemýšlel z tohoto úhlu pohledu, protože v tom celý život pohybuju. Možná k tomu dojde, ale nevěřím, že se to promítne na prodeji, protože je to šíleně drahá technika.

Zeptám se tedy jinak. Je sarkofág pomníkem nejen dánské královny, ale i poctou tavenému sklu?
Pro mě je poctou, ocenění paní Jaroslavy Brychtové. Ona je především ráda, že ta tradice tady v Brodě pokračuje. Je spokojená, že se o naší dílně ví a že tedy to co dělali se Stanislavem Libenským, nebylo nadarmo. A to je pro mě největší uznání. Od té doby, kdy s taveným sklem začínali se výroba taveného skla hodně posunula. V tom dokumentu říkám: „Nebýt vašich chyb, nejsme tam, kde jsme a nebýt našich chyb, budoucnost nebude tam, kde bude. Člověk je fakt  dobrej, jen podle toho kolik chyb udělá, protože ty ho posunou dál.

Vy jste byl žákem profesora Libenského na pražské UMPRUM, absolvoval jste sklářskou školu v Železném Brodě, přitom nepocházíte ze sklářského kraje. Jak jste se ke sklu dostal?
Já jsem nebyl klasický studijní typ, nejdřív jsem zkoušel Hellichovku, kam se nás tehdy hlásilo asi 400, a brali 30. Objektivně musím říct, že kdybych se tam dostal, asi by na světě nebyla žádná spravedlnost. Táta chtěl, abych šel dělat varhanáře, protože měl blízko k hudbě, ale já se rozhodl pro sklo

Jak vás to napadlo, čím vás sklo jako kluka fascinovalo?
Pamatuju si, že první momenty té fascinace byly už někde ve čtvrté nebo v páté třídě, když jsme byli ve škole v přírodě v Desné. Chodili jsme hodně do lesa, kde všude byly skládky skla, ze země trčely ty barevné rafičky, já z toho byl u vytržení. To byla láska na první pohled. A když jsem se pak dostal na exkurzi do harrachovské sklárny, byl jsem úplně ztracený, ale protože jsem nevěděl, jaké jsou možnosti, zvolil jsem ten nejjednodušší, sklářské učiliště. Až tam jsem se dozvěděl o sklářské škole v Železném Brodě a po prvním ročníku jsem tam přestoupil

Vy jste tam také nestudoval v lehké době, byla normalizace. Jaká tam byla v té době atmosféra?
Byl rok 1972. Vědělo se, kdo z učitelů je bolševik, kdo je co zač, ale na druhou stranu tam byla spousta skvělých lidí a celá ta škola byla skvělá. A já jsem měl to štěstí, že jsem chodil k Pavlu Ježkovi, což byl vůbec nejlepší lektor dějin umění, jakého jsem v životě měl. Navíc jsme byli mladí, hráli jsme bigbít, chodili na pivo do Volhy….

Jak je podle vás důležitá atmosféra umělecké školy? Formuje podle vás mladého člověka víc, než vědomosti, které tam získává?
Kdysi dávno jsem poslouchal starého pana Wichterleho, který říkal, že kdyby bylo na něm, tak se na střední škole vyučují jen šachy! Tam totiž nejde o nic jiného, než o hloubku poznání. Nejde o informace, ale o to, do jaké hloubky je člověk poznání schopen. Škola by neměla po studentovi chtít, aby věděl, kdy byla založena třeba Karlova univerzita, to si dnes najde v telefonu. Ale měla by ho učit ptát se, proč stojí. Nebo Komenský. Nejde přeci o to vyjmenovat všechna jeho díla nazpaměť, ale ukázat, co to bylo za člověka a proč to psal. Ptát se po smyslu věcí.