Kliknutím zvětšíteJak vás napadlo vstoupit do komunální politiky?
To bylo před volbami v roce 1998. Známí mě oslovili, zda nechci být na kandidátce, já jsem kývl. To volební období bylo dost turbulentní. Zastupitelem jsem se nestal hned, byl jsem až mezi náhradníky. Jenže v průběhu volebního období odstoupilo hned několik zastupitelů a dostalo se i na mě. Radnicí prošli tři starostové. Když odstoupil už druhý, neřekl bych, že to na mně zbylo, ale řekl jsem si, že to zkusím. Byl jsem starostou rok a zjevně jsem se osvědčil, protože jsem byl zvolen i v dalším období.
Jakou jste původně profesí?
Já jsem učitel, aprobace matematika, tělesná výchova pro první i druhý stupeň základní školy a školy střední.
S čím jste v prvních měsících ve funkci nejvíce „bojoval“?
Se vším. Překvapil mě rozsah těch činností. Rozdělování práce pro technické pracovníky, přemýšlet nad územním plánem, prodejem pozemků, právní věci, výběrová řízení, o všem musíte alespoň základy vědět. A další a další záležitosti. Říkám, že starosta je takový Brouk Pytlík, práce všeho druhu.
Každý starosta se musí vypořádat i se svými oponenty, jak to máte vy?
Prošli jsme si různými obdobími. Když jsem tady začínal, zastupitelstvo mělo patnáct členů, měli jsme i Radu. Pak jsme ale zjistili, že Rada je už moc, že patnáct zastupitelů je také moc a tak jsme počty snížili na až na dnešních devět. Patnáct je moc, tam docházelo k velkým rozbrojům. Spousta věcí mě vycvičila. Na vesnicích se většinou dělá komunální politika s takovým selským rozumem, ale tady to tehdy nestačilo. Vše striktně, se vším všudy. Byla to mnohdy až sisyfovská práce. Pamatuji si časy, kdy se několik zastupitelstev po sobě omílala stále stejná záležitost. V 17 hodin začalo jedno jednání, rozpustili jsme ho o půlnoci. Za čtrnáct dní jsme se sešli znovu, abychom jednání uzavřeli, opět jsme o půlnoci rozpouštěli. Za dalších čtrnáct dní mělo být další řádné jednání zastupitelstva a my jsme nedokončili ani to předchozí! Ale zase mě to dost vycvičilo. Dnes je už situace dalece klidnější.
Vy jste otcem mistryně světa v biatlonu Markéty Davidové. Jak prožíváte závody?
Hrozně. Nejsem pověrčivý, nelpím na žádných rituálech, ale přesto se snažím po dobrém závodě upamatovat se, co jsem v jeho průběhu dělal a pak to přenést do sledování dalšího závodu. A zase naopak, když závod nevyjde, snažím se chovat úplně jinak. Že tomu snad můžu pomoci. Což je samozřejmě blbost, ale prožívám to intenzivně. Myslím si, že jsem nervóznější než Markéta. Ona ví, že to je na ní, že to musí vybojovat ona. Ale když jste jen fanouškem, musíte doufat, že to dá.
Byl jste se osobně podívat na nějaký závod Světového poháru?
Nemám rád velké davy a mačkání, ale shodou okolností se stalo, že jsem byl lyžovat nedaleko Hochfilzenu, kde se zrovna v té době závod jel a tak jsme se šli kouknout. Jeden den jsme tady svah vyměnili za diváckou kulisu. Bylo to hezké. Samozřejmě jsem byl na závodech i v Novém Městě pod Smrkem, ale když je tam pak hodně lidí, je to docela dost. Osobní návštěva závodu je hezkým zážitkem, ale u televize má člověk mnohem lepší přehled, vidí statistiky, čísla, pořadí. Na tom stadionu stojíte na jednom místě, čas od času projede nějaký závodník a mezitím nic.
Markéta úspěšně završila studium Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů na České zemědělské univerzitě v Praze, konkrétně v oboru Zoorehabilitace a asistenční aktivity se zvířaty. A chce nadále pracovat s koňmi. Kde se vzala ta láska ke zvířatům? V rodině?Nemyslím si, že zrovna v rodině. Ona sama měla od malička ráda zvířata. A do koní se úplně zamilovala, chodila za nimi každou volnou chvíli. Prostě jí to takhle chytlo. Samozřejmě, že ani mě, ani nikoho jiného nenapadlo, že to dopadne takhle, ale přesvědčovala nás celou dobu, že když něco chce dělat, tak si za tím jde. Podařilo se jí skloubit biatlon na špičkové úrovni, školu i koně. Kdyby se jí koně zakázali, bylo by to špatné a špatně by skončil i biatlon. A nebo, to si myslím, že by láska ke koním převážila nad láskou k biatlonu.
K čemuž vlastně teď dochází, Markéta má v plánu postupně biatlon omezit…
To bylo patrné už při studiu. Markéta nechce pracovat s lidmi, ale se zvířaty. Už to něco naznačuje. Až skončí s biatlonem, její život se naplní zvířaty. Prostě plynule přejde z jedné sféry do druhé. Což je moc hezké, známe spousty sportovců, kteří po ukončení aktivní kariéry neví, co bude dál.
Jste hrdý otec?
Na to se mě ptá každý. Samozřejmě ano. Pokud je takováto popularita v rozumné míře, je to příjemné. Ale někdy mě až unavuje, když mi po Markétině úspěchu lidé na každém kroku gratulují. A já jim vždycky říkám, že mě gratulovat nemusíte, já jsem jen hrdý tatínek a fanoušek, ale gratulovat by se mělo především Markétě, protože všechny ty úspěchy jsou její zásluhou.
Jak jste vedli Markétu ke sportu?
Oba rodiče jsme pedagogové a oba máme aprobaci na tělocvik. Takže ty předpoklady tady byly. Na začátku se asi každý rodič stará o to, aby děti dělali něco smysluplného a mezi ty smysluplné věci řadím i sport. Když chodila Markéta do školy tady v Janově, ředitelem byl Karel Soukal, tatínek Gábiny Soukalové. A škola zimním lyžováním, hlavně běžeckým, žila. I když jsem se ani já, ani žena nevěnovali běžkám, ale spíše míčovým sportům, pohyb v přírodě nás bavil. A tak se chodilo ven, děti si udělaly dobrou partu a už u toho zůstaly. I když jsme zkoušeli Markétu v basketbalu, záhy jí to přešlo. V té době měla už běžky tak v krvi, že nebylo ani vhodné už něco dalšího dělat. Nikdy jsem si ale nemyslel, že Markéta bude vrcholově sportovat a vozit medaile z mistrovství světa nebo světového poháru. Je to krásné, je to milé, ale gratulace nepatří mně.
Vraťme se ještě přímo k obci. Máte nějakou vizi, kterou by jste chtěl dotáhnout do konce?
Snů mám ještě spoustu. Pragmatickým snem je dobudovat kanalizaci minimálně v Loučné. Líbila by se mi cyklostezka nebo stezka pro nemotorovou dopravu mezi Jabloncem a Bedřichovem. Na kole musíte dnes jet po hlavní silnici. Ano, můžete jet i jinudy, ale to jsou terény pro velice zdatné cyklisty. Děti z Loučné chodí do a ze školy také po silnici. V létě je na silnici velká frekvence dopravy a mezi ní se proplétají rodiče s dětmi na kolech. Snem je tedy vytvoření stezky v koridoru silnice, což je nejsnažší řešení. Určitě by si zasloužil velkou rekonstrukci areál místní sokolovny, vždyť tady máme snad poslední perkové fotbalové hřiště v regionu. Ale velkým snem je i to, že budou všechny silnice v pořádku, ale ty nejhlavnější nepatří obci. Aby se oživil společenský život, který tady sice je, ale to je vždy takové nahoru dolů.
Co je pro vás osobně na Janově nejkrásnější?
Že to mám pět minut do lesa.
13
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
