Společnost Rutkovský
- založena v roce 1992 Vladimírem Rutkovským, původně jen na výrobu forem pro mačkání skla při výrobě skleněných polotovarů
- firmu postupně rozšířili o výrobu skleněných korálků
- v roce 2007 spustili svůj první mačkací stroj
- o výrobu a prodej korálků se starají bratři Lukáš (40 let) a David (35 let)

Tradici založil František Rutkovský, pradědeček současné generace v roce 1900. Koupil budovu v Koberovech, která měla velmi dobrý dopravní přístup a - v té době nejdůležitější - zdroj vody. To byly dvě hlavní podmínky jeho snu založit vlastní firmu. Tento sen se splnil o několik let později a vyráběl šperky z mosazi a chromu.

V roce 1948 došlo k znárodnění a rodinnou firmu převzal státní podnik Železnobrodské sklo. Všechny stroje a zařízení byly přesunuty do různých prostor a v Koberovech zůstala pouze skladiště. Byly to temné časy pro všechny rodinné podniky v zemi, pro rodinu Rutkovských to trvalo až do doby, než v roce 1992 začal v jeho rodném domě přestavovat rodinný podnik vnuk Vladimír, který studoval specializaci rytce kovů.

Spolu se svými dvěma syny rozšířil podnikání o výrobu skleněných korálků a v roce 2007 byl spuštěn první lisovací stroj. Dnes firmu pomalu přebírají Vladimírovi synové – Lukáš a David. Jak se jim daří v dnešní nelehké době?

Jak nastal restart firmy Rutkovský?
Lukáš: Začal táta. Jako rytec pracoval v Železnobrodském skle, připravoval formy a po odpolednách je vyráběl pro soukromníky v okolí. Pak ho z podniku vyhodili a on se postavil na vlastní nohy. Od malička jsme s ním byli v dílně. Pak rodina koupila další budovu, ve které sedíme a postupně jsme začali vyrábět korálky pro naše spřízněné firmy. Až to došlo do stádia, kdy jsme se postavili na vlastní nohy a dnes dodáváme sami v podstatě do celého světa.

Deník na návštěvěZdroj: DeníkChápu to tak, že vy vymyslíte vzor korálku a otec na jejich výrobu vyrobí formu?
Lukáš: Buď s nápadem přijdeme my nebo samotní zákazníci. Tady je mačkáme (výroba korálků probíhá ze skleněných tyčovin ve speciálních pecích s mačkacím zařízením). A pak prodáváme. Samozřejmě, většina produkce je předobjednaná.

Jaké byly začátky?
David: Hodně těžké. Brácha byl na vysoké škole, o víkendech pomáhal tátovi na formách. A já jako student železnobrodské sklářské školy ráno vstával, abych zatopil pece a připravil mačkářům práci. V sedm jsem mazal do školy, tam jsem si odkroutil svoje a po škole zase běžel na firmu. Část firmy, kde se mačká a je spedice, nám táta hodil na hlavu, když Lukášovi bylo dvacet a já jsem jako patnáctiletý v podstatě šéfoval dvěma mačkářům.
Lukáš: V té době jsme spíše pomáhali větším firmách. Když nestíhaly, dávaly nám části své zakázky. Udělali jsme polotovary a zbytek se dodělával u nich. Takové to zušlechťování a navlékání.

Pomalu jste se ale přesunuli k výrobě takzvaně na sebe…
David: Protože nám to už nevyhovovalo, byla to stereotypní práce, i když jsme byli napojení na dobré firmy. Neměli jsme problémy ani s cenami, znali nás a věděli, že dodáme vždy dobrou kvalitu.

Při krizi, která vypukla v roce 2008 sklářský průmysl významně poklesl a spousty firem zaniklo. Vy jste ale krizi ustáli a firmu de facto pozvedli. Jak se vám to podařilo?
Lukáš: Právě ta krize stála za tím, že jsme se osamostatnili. V roce 2011, po opravdu hubených letech, jsme do toho kopli. Začali jsme vzorovat a vymýšlet jiné tvary. Přistavěli jsme sklad. Začali jsme své výrobky předvádět lidem a prodávat. Rázem jsme obrat zdesetinásobili, byl to vichr.

Mnoho mačkářů v době světové krize skončilo. Ale vám se daří, čím to?
Lukáš: Tohle řemeslo opravdu hodně upadlo. Ale mrtvé určitě není.
David: Pořád se to zmenšuje, ale posunulo se dál, Dnes není mačkání korálků jen o tom namačkat korálky na růženec, jde spíše o formu stavebnic. Spousta lidí se ve tvoření šperků seberealizuje, mnohdy jde doslova o korálkovou architekturu, jak já říkám. Když se nám lidé chlubí, co z našich korálků vyrobí, jen zírám, jsou to až neskutečné věci. Jde doslova o umění.
Lukáš: Z té klasické produkce nás Čína a Indie vytlačila. Ta doba, kdy se z Jablonecka chrlily tuny základních korálků, jsou pryč. To už nikdy nebude.

Kam všude vyvážíte?
Lukáš: Doslova do celého světa. Převážně, Severní Amerika, Čína, Japonsko. Každý trh je specifický. Americký trh má rád imitace kamenů a antik. Naproti tomu, když jsme stejný artikl nabízeli v Japonsku, řekli nám, že tohle v žádném případě, že to jsou strašně negativní tvary a barvy.
David: Jeden z čínských partnerů nám doslova řekl, ať mu je ani nezkusíme dodávat, jinak, že se jeho zaměstnanci, kteří tvoří šperky, oběsí. A zákazníci, že budou páchat sebevraždy.
Lukáš: Takže na Východ vyvážíme spíše jasnější, pozitivnější korálky.

Jaká je budoucnost vašeho řemesla?
David: Jednoznačně on-line. Od března loňského roku fungujeme úplně jinak než před tím. Když jsme začínali, oslovili jsme pár zákazníků a ti nás v podstatě odkopli. Tak jsme se domluvili s tím, že nikoho nebudeme na přímo oslovovat. A přes pár lidí z oboru jsme posílali do světa zvěsti o našem zboží. Myslím, že jsme otevření a upřímní, naši zákazníci nás mají rádi a tak o nás mluví. Třeba na veletrhu, že odebírá korále od nás, jedna paní z USA nám přivedla jednu velkou firmu tím stylem, že ta firma chtěla nakupovat naše korálky od ní. Proč je ale budete kupovat ode mne, když můžete přímo od kluků z Koberov?
Lukáš: A jednoho dne volá pán, představil se, a že na nás od té paní má kontakt. A že je v Praze, že si přiletěl prohlédnout naše výrobky. Tím odstartovala naše dráha do velkoobchodního světa. Každou neděli nám přijde objednávka.

Na jaře přišla další krize, tentokrát koronavirová. Jak se tedy fungování firmy změnilo?
David: Před touhle krizí zákazníci dvakrát, třikrát za rok přilétli, prohlédli si sklad, vybrali si dekory, tvary. To ten virus zasekl. Spousta zákazníků si chce korálky osahat, vidět je. A ti teď odpadli.
Lukáš: O to víc jsme začali vzorovat. Nové věci, nové dekory, které jsme posílali našim zákazníkům po celém světě. Do toho jsme otevřeli takzvaný virtuální sklad. Zákazníci se do něj mohou přihlásit, vidí, co máme zrovna na skladě a objednávají. Naštěstí nakupují. Podařilo se vyvézt i zakázky, které jsme měli připravené na jaře, do toho přišlo zavření hranic.
David: Máme tady poslední zakázku od zákazníka, se kterým spolupracujeme asi deset let. Stále mu to držíme.
Lukáš: Pro tohoto konkrétního zákazníka byla všechna ta opatření také šokem. Protože jeho zákazníky jsou malí krámkaři, kteří mají i v Americe zavřeno. Dohodli jsme se, že až to bude možné, odebere si to. Tak uvidíme.

Změnil se objem zakázek?
Lukáš: Objem se snížil, naopak se rozšířil počet položek.
David: Takže to je vlastně více práce, nejsou to žádné velké série.
Lukáš: Ono je stejná práce zabalit kilové a tříkilové balení. Ale objem peněz je menší. Takže jsme museli předělat i kompletní IT systém, aby byl ve všem pořádek, protože těch položek je prostě moc.

Jak vlastně vznikne nový tvar korálku?
David: Mě se to děje, když si se synem stavíme nějakou stavebnici nebo něco vybarvujeme. Najednou se stane, že v tom vidíte nějaký zajímavý tvar.
Lukáš: Dnes je bižuterie skládačka. Vše do sebe musí zapadat. Takže máme nápad, sedneme si s některým s designérů, probereme s nimi, jaká by mohla být velikost, kolik dírek může být, jestli to zaoblit. Pak si tvar nakreslíme a začít tvořit musí táta. Nejdříve udělá kovový model, ze kterého se udělá forma, z formy se musí zkusit první odmačk, tedy nějakých patnáct dvacet kilogramů. Pak se musí korálky orumplovat (zbavit ostrách hran), protože bez toho nevíte, jak bude konečný korálek vypadat.
David: Naštěstí máme tátu, který už to má v oku a tak se moc nemýlíme.

Stane se, že nemůžete splnit přání zákazníka?
Lukáš: Někdy se stane, že zákazník pošle obrázek korálku ve formátu A4 s detailním obrázkem. Naposledy to byl obrázek mořské panny. Paní si přála, aby ho měla v korálku průměr 18 milimetrů se všemi detaily. Aby byly vidět šupiny. Vezměte si obrázek na 18 milimetrů a zkuste to nakreslit, to nejde.
David: Někdy narazíme i na technologické problémy, když třeba do tvaru nelze udělat dvě dírky.
Lukáš: Někdy přijde zákazník s korálkem, který nemůže nikdo vyrobit. Ale to ani my ne, protože ta technologie je plus mínus všude stejná.
David: A velkým problémem jsou i normy Evropské unie. Dnes se nemůžou do evropského skla dávat různé látky, které dříve byly běžné. Sklo je tak čím dál tvrdší a rychleji tuhne.
Lukáš: Já si osobně myslím, že Evropská unie vlastně zničila výrobu velkých skleněných perel. Změnilo se složení skla a ve větších objektech vznikají praskliny. Viděli jsme to i když k nám přijel čínský zákazník a přivezl nám ukázat tamní velké skleněné perly. Váží půlku než by vážila ze skla evropského.

Bývaly doby, kdy korálky z Jablonecka zaplavovaly třeba Afriku. Ta doba je už pryč?
Lukáš: Ano, tam směřuje dnes průmyslová výroba z Číny a Indie. Vždyť do Indie putovala celá technologie a samotné technologie z Železnobrodského skla. Navíc jim nemůžeme konkurovat cenou, takové objemy nejsme schopni pojmout. Raději si děláme menší série po svém.

Přežije firma Rutkovský koronavirovou krizi?
Lukáš: Záleží na tom, jak ještě bude dlouhá. Loňský rok byl špatný, sáhli jsme do finančních rezerv, vyšťavilo nás to, ale přežili jsme. Pokud by ale měla krize pokračovat třeba další rok, tak nevím. Už není kam se uskromnit. Fungujeme na hraně počtu zaměstnanců. Kdyby odešel byť jediný, chyběl by.
David: Pokud by to šlo takhle dál, budeme tady muset být my jako majitelé dvacet hodin denně, nahrazovat mzdy zaměstnanců.
Lukáš: Ale zatím jsme přežili a žijeme.